Tichá beznaděj

Mladá těhotná dívka je v pokoji chlapce, kterého milovala. Vybavuje si vzpomínky na něj a ukazuje průběh jejich lásky. Čekali spolu miminko. Byli nesmírně šťastní a měli se brát, ale on náhle zemřel…

Seděla mlčky v jeho pokoji. Ta prokletá temnost ji obklopovala ze všech stran. Nikdy dřív by ji nenapadlo, že v ní bude tato místnost vyvolávat jiné než šťastné pocity.

,,Jo, abych nezapomněla, máš zítra čas?“

,,K večeru snad jo, proč?“

,,My máme sraz bývalé třídy, nechceš jít se mnou? Moc se mi tam nechce, ale byla by slušnost se tam ukázat…“

Anje se upřímně moc nechtělo. Chtěla už ze zvyku odmítnout. Ale věděla, že Leto by bez ní nešla.
Domluvili se na šestou.

Rozhlížela se po pokoji a každá věc jí připomněla nějaký zážitek. Třeba tenhle modrý polštářek, nad kterým si celé noci dokázali povídat.

,,Asi už to vidím,“ hleděla Leto směrem k tmavému fleku, ze kterého se mohlo vyklubat cokoliv. Půlhodiny hledali domluvené místo. Když vyšli ze zatáčky, rozpoznali ve tmě les. Za chvíli ji už kamarádka představovala starým spolužákům.

Nebo tenhle obrázek. Nakreslila ho spolužačka. Jsou na něm vyobrazeni Anja s Chalkem ve velkém srdíčku. Jemu se hrozně líbil a tak věnovali jedno odpoledne stloukání nástěnky, na kterou si pak vylepil tento i spoustu dalších obrázků.

Seděli u ohně a rozebírali všechno možné. Anja se ani chvíli nenudila. Vlastně to byl jeden z nejhezčích večerů, které v poslední době zažila. Všichni si povídali a rozebírali staré časy. Měli toho spoustu co říct, i když už se jejich cesty rozdělili po všech možných středních školách. ,,No nazdar lidi, tak jsem tu! Že to byla ale fuška, vás tady najít!“ ozval se od cesty hlas někoho neznámého. ,,Chalke!“ vykřikla Leto a všichni vstali, aby si s nově příchozím podali ruku. Leto se s chlapcem přivítala a následně představila Anju. ,,To je moje kamarádka, Anja. Anjo, Chalke, nejlepší spolusedící, jakýho si můžeš přát.“ Chalke udělal krok k dívce a tím se dostal blíž na světlo. Anje se konečně podařilo prohlédnout si siluetu neznámého chlapce. Byl vysoký a štíhlý, se širokými rameny. Měl polodlouhé hnědé vlasy a mužně řezané rysy. Vypadal starší než byl. Jen barvu očí nemohla rozpoznat. Na tenhle okamžik pak oba společně několikrát vzpomínali.

Na stolku ležel jeho sešit literatury. Kolikrát ho společně otevřeli! Trávili spolu hodně času a často se tak i učili. Jako třeba tenkrát, když si nemohl zapamatovat díla Huga a ona mu na ně vymýšlená mnemotechnické pomůcky. Jak se tomu všemu smáli! A on pak test zvládl na výbornou. ,,Díky tomu, že jsem si při každé otázce vzpomněl na tebe,“ řekl jí další odpoledne.

,,To byla zase hodina! Takhle si pokazit prospěch hned první známkou…“ stěžovala si Anja své spolužačce. Právě se nacházeli uprostřed davu studentů, kteří se se zazvoněním vyhrnuli na školní chodbu. ,,Ježiš promiň!“ omluvila se Anja chlapci před sebou, když mu šlápla na nohu. ,,Nic se nestalo,“ odpověděl a otočil se. V tu ránu by nemohlo být slyšet větší rány než zabušení dvou mladých srdíček. ,,Chalke,“ ozvala se překvapeně Anja. ,,Ahoj, co ty tady?“ lepší otázku si fakt vymyslet nemohla, vyčítala si. Co by asi tak mohl dělat ve škole? Chalkemu to hloupé nepřipadalo nebo to nedal najevo, protože se pak ještě chvíli bavili, než je rozdělila síla davu.

Přešla k oknu a rozhlížela se po té nebeské výšce. Měla strach z nenízko postavených prostorů, ale tady jí to na mysl nikdy nepřišlo. Tady bývala šťastná.

,,Víš, že mi o tobě jednou před lety Leto povídala? Ještě dřív, než jsme se znali. Ukazovala mi fotku ze základky a ptala se, kdo se mi líbí. Já ukázala na tebe. Ale na tom srazu jsem tě vůbec nepoznala.“
Právě bylo prvního Máje a oni spolu leželi na dece pod rozkvetlým stromem a užívali si krásného napětí. Stejně je to zvláštní, pomyslela si Anja. Nikdy bych nevěřila, že i po tak dlouhé době to může být krásné jako teď.

Bezděky jí začaly téct slzy. Slzy zoufalství, smutku, beznaděje. Stála u okna a plakala. S těmi dlouhými vlasy vypadala jako víla. Dlouho se o jejich stříhání nestarala. Není divu, v poslední době měla jiné starosti. Plakala a hladila si břicho.

Byl Štědrý večer a ona se chystala na půlnoční mši. Každý rok chodila s babičkou, ale ta onemocněla na nohy a tak se vydala Anja sama. Šla nočním městem, zasněženým, opuštěným, ale šťastným. Jako vždy nejdřív zašla na hřbitov, pozdravit svou prababičku. Stála u hrobu a pozorovala stovky svíček.
Nebýt toho, že šlo o místo smutku, snad by mohla říct, že je to nádherné. Stála tam a vzpomínala.
Najednou ji kdosi chytil za ruku.

Vzpomínky jí běžely hlavou. Třeba ta, jak se rozhodla mu oznámit, že čekají miminko. Byl to trochu šok, byli oba velice mladí. Ale ona věřila v sílu jejich lásky. Věděla, že ho druhý den čeká zápas. Vzala snímky jejich očekávaného miminka, které jí dal lékař. Vložila mu je mezi oblečení do sportovní tašky. Druhý den seděla na tribuně a sledovala zápas. Nejspíš jsem mu je uložila tak, že je nenašel. Nebo mě nemiluje? Přemýšlela, jelikož na Chalkem nebylo vidět jiných pocitů než nadšení ze hry. Zápas skončil a ona se chystala počkat na něj před halou, když se ozval amplion. ,,Lásko, miluju tě hrozně moc a chci vás mít oba. Vezmeš si mě?“

,,Zkusíme se podívat tady?“ zeptala se Anja unaveně, ale nadšeně Chalkeho. Ráno se vydali do Prahy a obešli snad půlku města, aby sehnali snubní prstýnky. Oba si celý den náramně užívali. Miluju ho! Miluju jí!

Proč jen se to muselo stát zrovna nám?

Volala mu. Celý den mu volala a snažila se ho sehnat. Telefon jí nebral a doma nebyl. Věděla, že odjel autem, aby přivezl svou babičku. Ta chtěla pomoci při přípravě svatby.

Ten zatracený zvonek. Kdyby tenkrát neotevřela, třeba by se to nikdy nedozvěděla. Ach bože.

Byla celá zoufalá. Netušila, co se stalo. Zazvonil zvonek a ona uviděla v kukátku muže zákona. ,,Je nám to velice líto, slečno, ale neneseme vám dobré zprávy.“

Zemřel. Kola auta ho zradila na zmrzlé vozovce. Jak je to možné? Je snad výsměchem osudu, že zemřel zrovna v zimě, kterou oba milovali?

Radakční úpravy provedla Alisma Bailly Fisto