5. kapitola – Nečekaná procházka

„To je můj bratr Irlen,“ ukáže na něj Irelan, „mladší..“

„Velmi mě těší,“ usměju se na něho a hladově se podívám na dobroty na stole, které tak nádherně voní.

„Jen si dej a neostýchej se,“ zasměje se Irelan a sám si nandá na talíř. Irlen začne také jíst, i když cítím, že mě pozoruje a to celou dobu, co jím a že jím pořádně. Právě proto mi i delší dobu trvá, než svůj hlad ukojím a pánové klidně čekají, než budu mít dost. Už mi skoro praskají šaty ve švech, když se nakonec rozhodnu odložit příbory.

„Ester,“ osloví mě Irlen, „nešla by ses tak za půl hodiny se mnou projít?“ zeptá se mě zdvořile a s milým úsměvem na tváři.

„Samozřejmě, že ráda,“ přitakám, vstanu od stolu, což způsobí, že oba pánové vstanou též a odeberu se na tu chvilku času do svých komnat, kde si chvilku ještě odpočinu.

O půl hoďky později se již více svěží vydám ven z mého pokoje a zajdu do haly, kde by na mě měl čekat princ Irlen, který zde opravdu na mě čeká.

„Tak kam půjdeme?“ vyloudím pro něj nejlepší úsměv, jaký umím.

„Neboj, je to jen kousek,“ usměje se, vezme mě za ruku a už se vydáváme ze zámku ven a přes nádvoří směrem k lesu kousek opodál. Vezmeme to procházkou, trocha pohybu přece neuškodí.

„Irlene?“

„Ano?“

„Nějak se mi ten les nezdá,“ řeknu mu, co si myslím, když jsme uvnitř lesa, „přijde mi to tu nějak stísněné, prostě z toho nemám dobrý pocit, pojď vrátíme se.“

„Za chvilku bude lépe,“ řekne a v tichosti kráčíme dál tím, pro mě děsivým lesem a já se v duchu modlím a to jsem nevěřící, abychom už byli jinde.

Kolem nás je čím dál větší tma a stromy jsou pořád více u sebe. Děsí mě to tu, i když nemám nejmenší tušení proč. Někdy mívám špatná tušení a teď mám přesně takové, ale Irlen mě pořád drží a nechci mu kazit radost, proto s ním jdu dál.

Po pár minutách chůze se mezi stromy začne objevovat sluneční světlo, zřejmě nějaká mýtina a podle toho, jakým směrem jdeme, tak míříme přesně tak. Nu ano, je tam připravená deka a malé občerstvení. Kousek odtud slyším potůček a vypadá to tu celkově docela příjemně. Posadím se vedle Irlena a vdechuji vůni lesa. Připomíná mi to místo, kde jsem byla jednou s mamkou, jak tam bylo krásně. Kouknu na Irlena a zdá se, že myslí o něčem zcela jiném než já, protože mě obejme v pase a začne mě líbat na krku…

Redakční úpravy provedla Alisma Bailly Fisto