Cirkus

Povídka o všech těch slzách, které diváci nevidí a neveselých věcech, které se mohou stát za zdmi barevné budovy. Psáno podle mého snu.

Cirkus byl velká dřevěná budova s kamennými základy. Zvenku i zevnitř hrála všemi barvami, vlály na ní barevné pruhy látky a pestrobarevné plakáty zvaly na nové představení. Vevnitř panoval čilý ruch. Zkoušelo se. Artisti skákali z hrazdy na hrazdu, pod nimi padali klauni na zadek a metali si dorty do obličeje. Na zábradlí oddělující hlediště od pískem vysypaného prostoru seděla dívka v barevné sukni a s červeným pruhem látky přes prsa, čekala, až bude volno v manéži, aby si mohla vyzkoušet svůj kousek. Bavila se s hubeným mladíkem, který seděl vedle ní. Jeho černý frak kontrastoval s jejím barevným oblečením. Na hlavě měl lesklý černý cylindr a na krku šedou masku s dlouhým nosem, přivázanou na gumičce. Sledoval artisty vznášející se pod střechou, tak si nemohl všimnout zaujetí v jejích očích, když se dívala na jeho prsty hrající si s dlouhou černou hůlkou.

Najednou se manéží rozezněl zvučný hlas: ,,Tak, končíme! A teď Arimata!“
Dívka se ušklíbla na obtloustlého muže s mohutným knírem a zvedla se. Pomalu došla doprostřed manéže. Po cestě si na obličej nasadila červeno bíle kostkovanou masku. Kývla na dirigenta kapely: ,,Tak začni, Sergeji.“

Jmenovaný zaklepal taktovkou na držák not a kapela začala hrát. Dívka začala tančit svůj zvláštní tanec. Všichni ji se zalíbením sledovali. Jen tlustý muž s knírem se mračil.

,,Pořád to není ono! Budeš tu muset zůstat do noci! Teď půjde Zarpan a pak budeš cvičit!“ S tímhle se tlustý muž vykolébal z manéže. Dívka s prudkým škubnutím zakončila svůj tanec a připojila se ke skupině akrobatů a klaunů. Opřela se o muže s černobílým make-upem a prohrabovala se mu v kudrnatých vlasech. Společně pozorovali kouzelníka, jak vytahuje z klobouku holubici a pak barevné šátky. Když skončil, všichni – až na hubeného mladíka – odešli do jednoho pokoje, byl až v podkroví, plný šátků a omamné vůně. Byl to pokoj Arimaty, tanečnice. Když všichni vešli dovnitř, rozhlédla se po temné chodbě a zavřela dveře.

,,Zase jeden super den,“ povzdechl si klaun, který si zrovna sundával černobílý make-up.

,,Zase nám dal o třetinu menší plat,“ rozčilovala se dívka v akrobatském obleku.

,,Musíme s tím začít co nejdřív,“ naléhala Arimata.

,,A co kdybychom prostě odešli?“ navrhnul malý klaun, dosud s make-upem.

,,To nejde, Lumine, vždyť cirkus je náš celej život. Tenhle cirkus. Amirata ho měla vést po smrti jejího otce, ale Lumpirak si ho prostě vzal a s pár lidma ji sesadil.“

,,O to teď nejde, Paride,“ozvala se Amirata ,,provedeme to za pět dní. Dvojčata půjdou s ním, železnej Nick taky. V kapse má i Bulvana a všechny krotitele.“

,,A co Zarpan?“ zeptal se Mirumar, odlíčený klaun.

,,Nevím, tím si nejsem vůbec jistá,“ Arimata všem nalila víno.

,,No, nakonec se to stejně dozvíme,“ ušklíbla se akrobatka Simiro.

,,Nebo to může hrát na obě strany, nebo utéct, nebo se toho nezúčastnit…,“ pokrčil rameny Mortis.

,,A jak to vůbec uděláme?“ Na zem vystříklo červené víno.

,,Krvavě.“

,,Jseš si jistá?“

,,Jak jinak, ukecat se nedá a zkompromitovat ho taky nemůžem.“

Dlouho do noci se radili a vymýšleli plán vzpoury. Když všichni odcházeli, požádala Mortise, aby s ní zůstal celou noc.

V sobotu, den před plánovanou vzpourou, dopoledne všichni cvičili, večer zahráli dokonale svoje představení, i když je Lumpirak zase seřval. Samozřejmě všechny, kromě jeho oblíbenců. Po představení se rozešli do svých pokojů. Všichni vzbouřenci věděli, že nebudou moci usnout, budou muset přemýšlet o zítřku. Arimata se vydala na cestu do podkroví. V jednom výklenku najednou někdo zašeptal její jméno. Zastavila se a zkoušela prohlédnout příšeří na chodbě.

,,Lordstvo? To jsi ty?“

,,Proč mi říkáš lordstvo?“ ze stínů vyšel Zarpan. Na obličeji měl stále svoji masku a dlouhý ostrý nos vypadal v přítmí jako zobák.

,,To je jedno… Co chceš?“

,,Chci s tebou mluvit.“

,,Tak pojď ke mně.“

,,Dneska tam nikoho nemáš?“ Sundal si masku. Neviděla v jeho očích žádný posměch, ale přesto…

,,Ne. Dneska ne,“ odpověděla mu chladně a nepříjemně. Doufala, že si nevšiml záblesku naděje v jejích očích.

Když přišli do jejího pokoje, nalila mu víno a šla se odlíčit a převléknout. Pak si také nalila víno a sedla si vedle něj.

,,Tak co je?“ zeptala se trochu podrážděně. Rozzlobil ji jeho otázkou, zda na dnešek nikoho nemá. Ona se sice netajila svojí náklonností k mužům, ale od něj to bylo nepříjemné.

,,Vy něco chystáte?“

Zadívala se do jeho tmavých očí a rozmýšlela se, teprve po chvíli mu odpověděla: ,,Možná.“

,,Proč jste mi nic neřekli?“

,,Nejsem si jistá, na které straně jsi.“

,,Chci být s tebou.“ Jeho odpověď ji překvapila, nepočítala s tím, že se o ni kouzelník nějak zajímá.

,,Se mnou,“ zašeptala. Kouzelník položil sklenici, vzal její hlavu do dlaní a zadíval se jí do očí. Měla slzy na krajíčku. Políbil ji. Opětovala jeho polibek a objala ho. Když jejich polibek skončil, podívala se úkosem na stůl, kde ležely vedle sebe dvě masky. Červená a šedá.

,,Proč…,“ nadechla se ,,Proč máme masky jenom my dva?“

,,Protože my dva chceme něco skrýt.“

,,Nejspíš máš pravdu, lordstvo. Ale co ty bys měl skrývat.“

,,Ani teď mi neřekneš, proč mi říkáš lordstvo?“

,,Ne.“

,,Já skrývám to, co cítím a ty to, co necítíš. Je to jednoduché.“

,,To je moje věc, co s kým dělám po nocích.“

,,To nepochybně.“

,,Proč jsi přišel až dneska večer?“ zeptala se a z jejího hlasu zněla lítost.

,,Ty jsi za mnou taky nikdy nepřišla.“

Ráno, když se vzbudila, našla místo vedle sebe chladné a prázdné. Chvíli se opájela vzpomínkami na předešlou noc, kdy ji její láska svírala v náručí a ona byla šťastná. Pak si vzpomněla, co se má stát dnes a zvážněla. Na jeden zátah vypila zbytek vína v láhvi.

Odpoledne se sešla s ostatními v Murimarově pokoji. Skryli propašované zbraně a společně si dodávali odvahy. Zarpan tam nebyl. Když už to nemohli dál prodlužovat, sešli do zákulisí, kde seděl Lumpirak a jeho lidé. Arimata šla v čele průvodu.

,,Lumpiraku, chceme s tebou mluvit.“ Tlustý muž si povytáhl opasek a ušklíbnul se.

,,A o čem?“

,,Chceme, abys odstoupil.“ Lumpirak se zasmál štěkavým nepříjemným smíchem.

,,Tak to mě k tomu budete muset donutit.“

,,Tak jo,“ řekla Arimata a ustoupila vzad. Zařadila se tak do řady odbojářů. Pomalu vytáhli svoje zbraně. Lumpirak prudce vyskočil a utekl za svoje kumpány, kteří nelenili a okamžitě se ozbrojili.

,,To mě chceš svrhnout s tou ubohou hrstkou akrobatů a klaunů? Zkus to!“ Pak už ho Arimata neviděla. Postoupili o několik kroků vpřed. Ti druzí taky. První zaútočil Lumin. Malý šašek s ohromným řevem vyběhl na cvičitele koní. Pak se do boje pustili všichni. Jako první padla Simira. Štíhlá dívka se neubránila náporu dvojčat a zemřela v tratolišti vlastní krve. Arimata nedovolila, aby se jí do očí vehnaly slzy a rozběhla se ke dvojčatům. Zaútočila na jednoho z nich, druhého si vzal na starost Mortis. Arimata bojovala stejně tak, jako tančila. Za chvíli dvojče probodla. Ten padl a krev se mu leskla na černých kudrnatých vlasech. Pod nohama železného muže viděla mrtvolu jednoho z artistů. Šlapal po něm a vyhýbal se zuřivým útokům malého klauna. Koutkem oka zahlédla Zarpana, jak se brání zuřivému útoku Bulvana. Když padnul Lumin a další dva akrobati, pochopila Arimata, že prohrávají. Dala se udělat jediná věc, než všichni zemřou. Zavelela k ústupu. Nevěděla, kdo všechno se zachránil, ale věřila, že Murimar a ještě pár klaunů, šašek. A taky Zarpan. Zastavila se až v lese a zjistila, že nemá žádná vážná zranění. Do města se nemůže vrátit. Vydala se na východ.

* * *

Stála na kopci a dívala se dolů. Dlouho už to město neviděla, nepočítala ty roky, co tu nebyla. Na sobě měla potrhaný plášť a na hlavě zmačkaný hnědý cylindr. Vůbec na ní nebylo vidět, že by zestárla. Vydala se z kopce dolů a vešla do města. Došla na náměstí, kde stával cirkus. Ta budova tam stále byla, avšak už nezářila barvami a nebyl na ní jediný plakát, místo toho na ní byl veliký nápis: Hotel Cirkus. Vešla dovnitř velikými skleněnými dveřmi a stoupla si před recepci. Mlčela a čekala, dokud si jí slečna za pultem nevšimla.

,,Je tu Mirumar?“ zeptala se tiše a recepční na ni nechápavě pohlédla. Dívka začala pomalu vystupovat po schodech do patra. Zamotala se v uličkách obložených tmavým dřevem a nakonec vešla do jídelny. Zvedlo se k ní několik znuděných pohledů, které se nakonec vrátily k jídlu. Jeden však ne. Muž ve drahém obleku, obcházející stoly a bavící se s hosty, na ni koukal, jako by tomu nemohl uvěřit. Pak se k ní rozběhl a obejmul ji.

,,Arimato! Ty ses vrátila.“ Dívka mlčky pokývala hlavou.

,,Co je ti? Jsi v pořádku? Kde jsi byla?“

,,Asi všude, nic mi není. Co se stalo?“ zeptala se bez zájmu.

,,To povstání jsme prohráli, ale několik nás taky uteklo. Po několika letech Lumpirak přivedl cirkus ke krachu. Se zbytkem lidí jsme se spojili a koupili ho. Teď je z něj tohle.“

,,Kde je lordstvo?“ zeptala se a podívala se mu do očí.

,,Žije tady. Koupil si dům. Pátý zleva odtud.“

,,Díky.“ Nálada se jí na chvíli zvedla. Udělala několik přemetů a hvězd, dostala se na balkon a seskočila na zem. Když pomalu míjela domy a počítala je, najednou se jí vůbec nechtělo ho potkat. Třeba se oženil a teď má děti. A na ni zapomněl. Zrovna šla kolem třetího domu, byla to polorozbořená barabizna s napolo propadlou střechou. Zastavila se a rozmýšlela. Obloha se zatáhla a kdesi zahřmělo. Nebyla si vůbec jistá, jestli ho chce vidět. Ale na druhou stranu, proto se snad vrátila. Zhluboka se nadechla.

Pak přešla k pátému domu. Vedle garáže stál modrý brouk volkswagen. Oknem viděla do obýváku, na pohovce ležela kytara. Přišla ke dveřím a zazvonila.

Dál už nikdo nevěděl, co se stalo. Možná, že Zarpan otevřel a pozval ji dál. Posadil ji s vínem před hořící krb a povídali si. Proč se nevrátila dřív. Proč se oženil. Co by se stalo, kdyby vyhráli. Zůstal s ní celou noc a k ránu zmizeli oba.

Nebo to bylo úplně jinak. Zarpan otevřel a dlouho se na ni koukal.

,,Vrátila ses.“

,,Ano.“

,,Proč jsi přišla zrovna ke mně?“

,,Nevím, asi hledám svoji minulost.“

,,Arimato, promiň, tady už žádná není. Oženil jsem se. Máme dítě.“

Z patra se ozval ženský hlas:,,Kdo to je, miláčku?“

,,Nic, to je omyl.“ Když se otočil zpátky ke dveřím, nikdo v nich už nestál. Pokrčil rameny a zavřel dveře. Arimata, opírající se o zeď za rohem, se tiše sesunula na zem.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.