Pošetilost

„Kdo ví, zda není život umíráním a smrt životem.“

Euripidés

Již odmala jsem o ní slýchala. Všichni si o ní vyprávěli a jejich slova byla pronášena s takovou posvátnou úctou, až mi z toho často běhal mráz po zádech. Přitom to bylo tak ubohé. Co je na tom vlastně fascinovalo? Myslela jsem, že to nikdy nepochopím. Jak šeredně jsem se ale zmýlila…


* * *

„Pospěš si, Evellyne,“ šeptla naléhavě má nejlepší přítelkyně. Znaveně jsme šplhaly vzhůru po skalním útesu, abychom spatřily to, o čem svět tolik mluví. Navzdory tomu, že na druhé straně útesu mělo být rozbouřené moře, se kolem nás vznášelo podivně nepříjemné ticho. Pouze přerývané oddechování mne a Arkády, mé věrné kamarádky, se linulo ztichlou noční krajinou. Bála jsem se, že nás všichni uslyší. Všichni? Pousmála jsem se nad tou naivní myšlenkou a rozhlédla se po neutěšeném, mrtvolně vyhlížejícím okolí.

„Tak kde jsi?!“ sykla má společnice o trochu hlasitěji a s větší naléhavostí v hlase. Probrala jsem se z toku svých myšlenek a pustila se do šplhání s větší vervou.

„Už jdu, promiň,“ odvětila jsem potichu a hodila po Arkádě omluvný pohled. Stála asi dvacet stop nade mnou na malém skalním převisu a nervozně se ošívala. Měla jsem ji opravdu ráda. Byla jediným člověkem, který dokázal snést všechny proměny mých nálad, který byl zticha, když jsem zrovna byla málomluvná, který se se mnou smál, když bylo veselo, a který se mnou plakal, když mi nebylo zrovna dvakrát hej. Byla to oddaná kamarádka plná pochopení. Proto se se mnou vydala i na tuto nebezpečnou výpravu. Netušila ani, jak moc vděčná jsem jí za to byla. A já zase netušila, jak moc budu později litovat, že jsem ji požádala, aby mne doprovodila…

„Už jen kousek,“ zašeptala jsem, když se mi povedlo dohonit ji až na onen převis. Zadívala jsem se do jejích mandlových očí plných odhodlání, ale i potlačovaného strachu. Rychle si z čela odhodila pramen neposedných černých vlasů a pak mne chytila vystrašeně za ruku. V duchu jsem se znovu pousmála. Nikdy si sama sebou nebyla tak jistá, jak se snažila vypadat, a její mimika si často protiřečila. Pomalu jsem kývla a vyrazila s ní na posledních pár metrů. Arkáda byla v lezení zdatná. Její štíhlé mrštné tělo se krčilo nad špičatými kameny jako tělo kočky.

„Uf,“ vydechla má kamarádka vyčerpaně a pořádně se narovnala, když jsme konečně stanuly na vrcholu útesu. Dolů na druhou stranu však nepohlédla. Bála se.

„Společně?“ hlesla jsem, když jsem stanula vedle ní a tázavě na ni pohlédla. Srdce se mi rozbušilo zběsilou rychlostí, až jsem se zase bála, že to všichni uslyší. Všichni… Arkáda neznatelně kývla, v očích teď už neskrývaný děs. Snažila jsem se dodat jí svým pohledem trochu odvahy, ale raději jsem své oči odvrátila, protože jsem toho nebyla schopná.

„Teď,“ hlas se mi zlomil a jako ve snách jsem obrátila hlavu směrem dolů na druhou stranu útesu. Ve stejný moment jako Arkáda.

Naskytl se nám uchvacující pohled. Uchvacující ne zrovna v pravém slova smyslu. Pohltil nás, uhranul. Byl to pohled, o němž jsem slýchala již od útlého dětsvtí a vídala ho na obrazech starodávných kronik. Tento byl ale mnohem působivější. Hleděla jsem na černé rozbouřené vlny nevydávající ani hlásku. Na břehu písčité pláže seděla temná útlá postava dívky. Měla nádhernou tvář, dlouhé tmavé vlasy a světlou, téměř až průsvitnou barvu pleti. Seděla tiše, bez hnutí, a přimhouřenýma očima hleděla do vln. Vypadala jako mrtvá…

Slyšela jsem, jak se Arkádě zklidnil dech. Ani mně už srdce nebilo tak zběsile jako předtím. Ano, tak ten pohled působil, když ho člověk spatřil. Slýchala jsem o tom. Je totiž pohledem na tu scenérii tak blízko svému konci, že jeho tělo reaguje podle pocitů a primitivních vjemů.

Najednou jsem ztuhla. Na tváři té osamocené postavy na pláži se zkřivil děsivý úsměv. Ten, který vídáme v nejhorších nočních můrách na tvářích démonů. Dívka pomalu, pomaličku obracela hlavu naším směrem a její přimhouřené oči jakoby oživly ze své mrtvolnosti. Tohle se nesmělo stát! Věděla jsem, co to znamená, slyšela jsem to už nesčetněkrát. Rychle jsem se otočila k Arkádě, ale s hrůzou jsem zjistila, že už bylo pozdě. Má věrná kamarádka hleděla posedle do uhrančivých očí té dívky v černém a přestala vnímat okolí.

„Arkádo, no tak! Podívej se na mě, Arkádo!“ vyjekla jsem a začala třást svou přítelkyní. Bez výsledku. Arkáda mne vůbec nevnímala, bezduše se postavila a bez jediné známky přítomnosti pohlédla dolů k moři. Pak pomalu, pokojně zavřela oči.

„Ne, Arkádo, nechoď! Zůstaň! Prosím tě!“ zoufale jsem zvyšovala hlas, a když chtěla Arkáda vykročit, chňapla jsem ji za ruku a vzápětí ucukla, jako kdyby mne zasáhl elektrický výboj. Arkádina ruka byla ledová, jako vylitá z vosku. S děsem v očích jsem sledovala, jak moje kamarádka schází z kopce dolů a míří do moře kolem té chlípně se usmívající dívky. S uslzenýma očima jsem se rozeběhla za ní, ale už bylo pozdě. Arkáda navždy zmizela ve vlnách. Svezla jsem se na kolena do písku a začala hlasitě štkát. Pak jsem pootočila hlavu, abych se podívala na tu temnou dívku se zlomyslným výrazem ve tváři a zatočil se se mnou svět…

* * *

Když jsem znovu otevřela oči, ležela jsem tvářemi zabořenými do vlhkého písku. Svítalo a slyšela jsem jemné šplouchání ranních vln. Byl to snad jen zlý sen, vedle mě určitě bude ležet Arkáda se svými spokojenými oddechy. Posadila jsem se a promnula si oči. Najednou mi to všechno bliklo v hlavě a já vyděšeně hleděla na stopy Arkádiných bot, které se ztrácely v moři. Tohle nebyl sen, žádná noční můra. Tohle byla skutečnost, a to pěkně tvrdá. Vyskočila jsem na nohy a zahleděla se na místo, kde předchozího večera seděla ta tajemná dívka. Odfrkla jsem si. Tajemná…bestie číhající na celý svět. Nikdo však na jejím místě neseděl. Nevěřícně jsem se několika kroky přiblížila, když tu se mi rozsvítilo ve chvíli, kdy mi oči padly na nápis v písku:

Hleděla jsem ztuhle na celý vzkaz. Přečetla jsem ho třikrát, když se přihnala velká vlna a on se z písku ztratil. Stejně jako Arkádiny stopy. Stopy jediné spřízněné duše, kterou jsem nyní ztratila. Tiše jsem se rozplakala.

Jak dlouho jsem tam seděla, to nevím. Mohly to být hodiny, dny, týdny… Když jsem konečně s opuchlýma očima vstala, projel mnou neskonalý vztek, touha po pomstě a zmatení. Chtěla jsem pomstít ztracenou Arkádu, ale jak? Zabít jednoho a zachránit svět… proč si ta zrůda nevzala mne? Proč to jen musela odnést nebohá Ar? Ar se svým věčným smíchem, porozuměním a nejistými úsměvy.

Protože tvůj čas ještě nenastal, ozval se mi v hlavě nepříjemný hlas a já ho marně chtěla umlčet. Pokračoval. Protože ona pochopila. Ty ne. Protože ty jsi ta, která ještě nedokončila svůj úkol. Ty víš, co to je, vždycky jsi to věděla, ale ještě ti to nedošlo. Arkádin čas byl naplněn, dosáhla poznání, a proto odešla.

„Argh!“ vztekle jsem kopla do písku. Arkáda, tak mladá, milá, ochotná a…chápavá? Moje Arkáda. Zabij jednoho a zachraň svět…

* * *

„Pane Meltone?“ tázavě jsem pohlédla na svého bývalého profesora filosofie, který se zase zamyslel a byl duchem nepřítomen.

„Ach, promiň, Eve,“ starý pán se s trhnutím probral ze zadumání a ustaraně se mi zahleděl do tváře. Nedala jsem nic najevo, pečlivě jsem kontrolovala svůj výraz, který neprozradil nic než čisté odhodlání.

„Evellyne, to, oč mě žádáš, je…velice závažná informace,“ zkoumavě mě přejížděl moudrýma šedýma očima a pak se odmlčel, aby si dolil čaje.

„Víš,“ začal pomalu a hodil si do čaje kostku cukru, „pokud se do toho opravdu pustíš, už nikdy se nevrátíš,“ hodil po mně jedním očkem a začal svůj nápoj tiše a rozvážně míchat.

„Mohu se s tebou podělit o dojmy, teorie, návrhy…,“ pokračoval, aniž by zvedl oči od svého čaje, „ale jaká je skutečnost, to nezjistíš, dokud to nezažiješ. A zažiješ to jen jednou, Eve, už se nevrátíš,“ zopakoval svá předešlá slova, odložil lžičku, usrkl čaje a pak se na mne znovu zadíval těma ustaranýma očima. Mlčel. Čekal na odezvu.

„Pane Meltone, jsem rozhodnutá. Nenechám to jen tak. Chci nejen pomstít Arkádu, ale ubránit před tou bestií i ostatní. Nechci, aby trpěli jako ona…,“ zmlkla jsem, příliš jsem nechala volný průchod svým emocím. Můj bývalý profesor však nadále setrvával v mlčenlivosti, i když jeho výraz nabyl dojmu nesmírné frustrace a zklamání.

„Nechala mi vzkaz, víte?“ pomalu jsem na něj pohlédla s rozšířenýma očima a podala mu útržek pergamenu, na který jsem načmárala po paměti vzkaz z písku. Profesor si ho nyní s již naprosto neskrývaným odevzdáním vzal a bleskurychle ho přelétl očima. Zorničky se mu rozšířily, jak se do něj očividně vkrádalo potvrzení obav. Hleděla jsem na něj s pohřebním výrazem.

„Ona to ví. Celou dobu věděla, že jsem ta, na kterou čeká a že ji budu chtít zničit. Odrazuje mne, říká, že je to nemožné,“ posměšně jsem se ušklíbla, „mám pravdu ne? ´To, co hledáš, je nejsoucno.´ To přeci znamená, že si stojí za tím, že je to čin neuskutečnitelný, ne?“ Dychtivě jsem se na pana Meltona zadívala.

„Hm,“ pronesl zamyšleně stařičký muž a zamračeně pozvedl oči od pergamenu, aby se mohl zahledět s okna na soumrak, jako kdyby v něm hledal odpověď. Tik, tak…vteřiny na jeho stojacích hodinách ubíhaly.

„Neřekl bych,“ pronesl konečně po dlouhé chvíli, odložil onen útržek a sklonil se namáhavě ke svému psacímu stolu. Z poslední zásuvky vytáhl starou knihu. Jak typické… Položil ji na stůl, jako by pokládal hrst drahokamů, a zkoumavě ke mně vzhlédl. Bylo mi jasné, že ta kniha je klíčem k tomu, co hledám. Snad že mi i pomůže vykonat nemožné. A přeci, jak už mi pan Melton řekl, to byla jen snůška domněnek, neboť ti, kteří o tom mohli podat svědectví, už se nikdy nevrátili…

„Budeš mi chybět, Evellyne,“ pronesl starý pán zlomeně a podal mi tu knihu. Byla vázaná v poctivých smaragdově zabarvených deskách, na jejichž rubu byl vyryt mně neznámý hebrejský ornament. Opatrně jsem ji vzala do rukou a vděčně vzhlédla ke svému příteli. Ano, teď už to byl přítel.

„Sbohem,“ šeptl ještě a po tváři mu kanula veliká slza.

„Děkuji,“ odvětila jsem tiše, zvedla se z čalouněného křesla a s knihou přitisknutou pevně na prsa jsem vykročila ke dveřím. Když jsem vzala za kliku, naposledy jsem se otočila.

„Já se vrátím, pane Meltone.“ Profesor na mne jen tiše hleděl. Velká slza dokončila svou pouť a spadla mu do klína. Vděčně jsem na něj kývla, otevřela dveře a vyšla ven vstříct svému osudu.

* * *

* * *

Byly to již tři měsíce od mé poslední návštěvy u starého profesora. Co se v té době dělo, to nevím, nechtěla jsem na to myslet. A teď tu stojím, čas nemilosrdně ubíhá a já už ho tolik promrhala a mrhám stále. Apaticky jsem zírala na hrob svých rodičů. Lidé kolem mě už nebyli přátelé ani známí, přišli se jen podívat na odchod těch, které nyní jen vyškrtnou ze svých adresářů a budou skrytě rádi, že ušetří pár korun na vánočních pohlednicích. Viděla jsem jim tu lhostejnost na očích.

Nevnímala jsem slova, která byla na pohřbu pronášena, nevnímala jsem už nic. Až na jedinou věc. Ano, to Ona, ty to víš. Ten dotěrný hlas mne zase vytrhl ze zadumání. V poslední době jsem ho slýchala možná a příliš často. Začínala jsem už šílet? Dává o sobě vědět, čeká… Zabíjí, abych nezapomněla, denodenně… Já vím!!! Snažila jsem se ten hlas překřičet, ale bylo to stejně bezvýsledné, jako mé chabé pokusy o jeho umlčení. Vím, že je to připomínka toho, co na mne čeká, že Ona na mne číhá, vyčkává na té pláži… Vyvolává ve mně větší zlobu. Ví, že odříznutá od přátel budu zranitelnější. Ne, to není pravda, nic takového nechce. Myslí to úplně jinak, ty to jen nejsi schopna pochopit! Onen hlas se začínal zlobit. Bylo mi to fuk. Kolikrát jsem už v poslední době slyšela, že nic nechápu? Posměšně jsem si odfrkla. Nesmysl, chápu to všechno moc dobře. Už nemáš co ztratit. Pronesl hlásek smutně, veškeré známky vzteku ty tam. Upřímnost je hrozná věc, pomyslela jsem si. Už nemám co ztratit, vzala mi nejlepší přítelkyni, rodinu, vzala mi život. Moment! Vzala mi život? Chodím, mluvím, přežívám, ale životem neoplývám. To je ono!

Projel mnou radostný pocit triumfu. Navzdory té bloumající můře, kterou jsem poslední dobou procházela, najednou všechno perfektně zapadalo. Ona je sice všemocná, ale tak strašně přízemní. Ze snahy oslabit mne mi dala tu nejvěší zbraň. Teď ji budu moct porazit, pomstít Arkádu, rodiče… Jako bych se probudila z hlubokého spánku. Nevšímala jsem si pohoršených výkřiků, když jsem se zničehonic odvrátila od hrobu a utíkala pryč. Bylo mi to jedno. Objevila jsem novou sílu. Už nemám co, už nemám KOHO ztratit. Vzala mi duši. Vzala mi život. Jsem nezranitelná. Pořád dokola jsem si opakovala ta slova a s nově nabytým elánem se vydala do míst, odkud jsem plánovala odejít jako vítězka. Skalní útesy, smrtelná pláž. Fanaticky jsem se prodírala lesem a řítila se na ono místo s vervou hodnou upíra větřícího krev. Hlavou se mi honilo jediné, neboť díky svému „probuzení“ jsem se zničehonic začala obávat řečí o mém takzvaném nepochopení…

* * *

Znovu jsem přejela očima tu stránku, kterou jsem již měla naučenou zpaměti. Starý rukopis anglického písma hlásal slova pro mě teď nejdůležitější. Slova víry. Vybavovala jsem si v duchu ztrápené zklamané oči pana Meltona a potlačila jsem stahující se krk. Musím to dokázat, musím ji zničit. Slíbila jsem, že se vrátím.

Tady úryvek končil. Zbytek se ztrácel v útržku, který už nejspíš nikdy neseženu. Proč taky, když to nejdůležitější už vím. Tu bestii nelze zabít. Zabít jednoho, zachránit svět… lze ale vzít si její místo, ovšem já nejsem a nebudu ta správná osoba. Ztratila jsem se…

* * *

Stále jsem spěchala hustým lesem, v podpaží knihu a v hlavě myšlenky na ten večer, kdy jsem četla ten úryvek a kdy to vypadalo, že jsem definitivně ztratila naději. Teď jsem ale věřila, že tu potvoru porazím. Připadalo mi to jako věčnost, co jsem to četla, a přitom jsem celou tu stránku měla živě v paměti, jako kdybych ji zrovna dokončila. Hlavou se mi nyní honily dvě otázky.

„Co bylo na zbytku útržku? Existuje snad způsob jak ji zničit a nevzít její místo?“ vyřkla jsem tato slova nahlas, doufajíc, že snad mezi ztichlými stromy uslyším odpověď. Nebo snad chybějící útržek pojednával o něčem jiném? Byla jsem zmatená. „To, co hledáš, nejsoucno…,“ opakovala jsem si potichu slova Jejího vzkazu. Ano, jsem teď nejsoucno, nemám duši, nemám život.

„Smutek, žal a mořské dno,“ tím vším jsem si prošla. Všechny tři elementy znám a chápu jejich význam v lidském životě. A má moc nedosahuje té, kterou má ona, noc. Bytost temna. To už ale nebyla pravda přeci. Dala mi zbraň, udělala mě rovnocennou sokyní. Aspoň tak jsem to chápala. Bylo to správně?

Zatímco jsem si vše takto zmateně přehrávala v hlavě, stanula jsem na úpatí útesu, kde jsem onehdy strávila poslední dny s… Arkádou. Při pomyšlení na ní už jsem nic necítila. Necítila jsem nic při pomyšlení na cokoliv, s výjimkou hněvu vůči Ní. Zuřivě jsem se dala do šplhání, dokud jsem nestanula na vrcholku skály. Shlédla jsem dolů na scenérii, jež jsem spatřila s Arkádou poprvé před mnoha měsíci. Tiché rozbouřené moře a Ona. Krásná, nehybná, čekající.

„Jsem tady!“ zaječela jsem z útesu směrem k Ní, abych upoutala její pozornost. Neotočila se ke mně. To mě dopálilo. Já vím. Hlavou mi projel ten dobře známý hlas. Její hlas. To ona ke mně celou tu dobu mluvila. Šok! Čekám na tebe už dlouho, Evellyne, pronesl hlas měkce. Sledovala jsem útlou černou postavičku, stále sedící bez hnutí. Byla jsem s tebou všude, každým okamžikem. Navštívila jsem s Tebou starého Meltona, mého věrného služebníka, sledovala jsem tvé kroky, čekala na to, až dospěješ ke všemu sama. A ty jsi dospěla, ale přitom stále nic nechápeš. Hlas se zlomil zklamáním.

„Nechápu?! Chápu to moc dobře!“ vztekle jsem se rozkřikla, až se má ozvěna odrážela od okolních skal. Nemusíš křičet, slyším tvé myšlenky, vidím vše, co se ti honí hlavou. V klidu pokračovala, potichu, nyní bez emoce. Cítím vše, co si ty sama prožíváš. Byla jsem s tebou při ztrátě Arkády, cítila jsem tvůj vztek to ráno poté, i když jsi byla daleko v jiném časovém prostoru a nemohla jsi mě vidět. Stála jsem při tobě při ztrátě tvých rodičů. Prošla jsem si tvou bolestí. To mě dopálilo. Snad mi nebude ještě něco vyčítat?!

„To ty jsi to zavinila, ty bestie!“ zavrčela jsem potichounku skrze zaťaté zuby hlasem plným jedu. Ano, ale neměla jsem na vybranou, hlas se zlomil.

Poprvé od doby, kdy jsem tam nahoře stála, na mne ta dívka dole pohlédla. Měla skelný výraz, ne tu děsuplnou masku, kterou jsem si pamatovala z oné noci, kdy jsem přišla o Arkádu. Temná bytost na mne stále hleděla, v očích lítost a trpitelské pochopení. Vztek ze mě chtě nechtě pomalu vyprchával. Tohle nebylo dobré, jak ji mám zabít, když budu tak naměkko? Sešla jsem dolů z útesu a váhavě se zastavila v písku několik metrů od Ní. Tázavě jsem na Ni pohlédla.

Já si nevybírám, Evellyne. Jsem podřízená osudu, stejně jako Život. Jen osud o všem rozhoduje a já konám podle něj. Pamatuješ?

Tahle slova vypovídají o všem. Pohlédla na knihu, kterou jsem stále držela křečovitě v ruce. Kdybychom si vybírali, už dávno by vše vypadalo jinak. Lidstvo by vymřelo, nebo se přemnožilo, připustila dívka a hledala v mých očích náznaky pochopení. Ať už tam viděla cokoliv, zřejmě ji to povzbudilo, a tak pokračovala.

Ani toto nejsou planá slova, Evellyne. Nemohu být živá, když beru životy již tolik století, stejně jako nemohu být po smrti, abych je mohla brát. Nechtěla jsem tu práci konat, ale tak jako teď ty jsem neměla na vybranou.

Přeběhl mi mráz po zádech. Udělala jsem směrem k Ní pár nervozních kroků a svezla se na zem. „Tak jako teď ty?“ Pohlédla jsem Jí do velkých černých očí. Byla nádherná a tak lítostivá.

Tak jako teď ty, ano. Byla jsem přesně taková. Nespoutaná, odhodlaná svou předchůdkyni zabít a zlikvidovat tak lidské utrpění. Ale, Evellyne, až příliš pozdě jsem si uvědomila, že tím by lidské trápení jen vzrostlo. Povzdechla si. Nesouhlasně jsem se na ni zahleděla a ona mi můj pohled opětovala jedním ze svých trpělivých. Nehnutě, tiše…

Nepřemýšlela jsi někdy o tom, kolik lidí si přeje mé služby? A co bys udělala se životem, kdybys zlikvidovala mne? Evellyne, ty to chápeš, jen to odmítáš vidět. Ten kolotoč se nikdy nezastaví, vždy ho někdo musí pohánět. Z obou stran. Každý má svou jízdu. Někdo ji ale musí spustit, někdo ji musí zastavit, dokud se zase nebudeš moci znovu svézt.

Pomalu jsem začínala chápat. Dívka se ode mě odvrátila a zahleděla se znovu do černých vln.

Ne, není to radostný úděl, ale je nezbytný. Vzpomínáš?

dokončila jsem za ní,

dořekla jsem sloku a s náznakem úsměvu se na dívku zahleděla. Odvětila mi svým pohledem a váhavě se začala usmívat. Obrátila jsem hlavu k vlnám, protože něco se změnilo. Kam se ztratilo to tíživé nepřirozené ticho?

„Podívej se, svítá!“ zvolala jsem překvapeně a s rozšířenýma očima pohlédla zpět na Ni. Ke svému překvapení jsem již nehleděla do tváře té temné krásky. Vedle mě seděla malá holčička s krátkými rozježenými vlasy a jiskernýma očima.

„Díky,“ zašeptala tichounce a objala mne. Do ruky mi přitom vtiskla papír, útržek pergamenu. Pak vstala a bosky se vydala do nyní klidného moře, vstříct svému úsvitu. Už pro mne nebylo překvapením, že tam na ni čekal s otevřeným náručím usmívající se pan Melton. Pohlédla jsem na onen útržek. Byla to chybějící část textu ze smaragdové knihy.

Nyní jsem již plně chápala.

„Já se vrátím, pane Meltone, já se vrátím,“ zašeptala jsem, bezmyšlenkovitě se podívala vedle sebe do písku a lehce přejela chabý otisk knižní vazby. Pak jsem pohlédla do černých vln, v jejichž bílých čepkách se nyní už jen ztrácela ruka pana Meltona s růžkem knihy Poznání. Když zmizela úplně, slunce zmizelo za obzorem, moře se rozbouřilo, já jsem pohodila svou nádhernou černou hřívou a přimhouřenýma očima ustálila svůj pohled, netečně hledíc do svého moře. Do moře Smrti.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.