4. kapitola – Začátek něčeho nového

„To bude dobrý,“ políbí mě na čelo. To mě docela zarazí.

„Můžu vstát?“ podívám se na něj.

„Máš dost síly?“ usměje se.

„Zdá se, že dlouho ležet nevydržíš.“

„Ležela jsem měsíce doma,“ směju se s ním, „mohla bych si to tu prohlédnout?“

„Provedu tě.“

Pomalu vstávám z postele, ale potřebuji trochu pomoct a tak mě podepře. Opřu se o něj a postavím se na vlastní nohy. Sice se mi trochu motá hlava, ale to mi nevadí, chci si to všechno projít. Belhám se vedle něj, občas mě musí podepřít a u toho mi ukazuje jeho nádherný a obrovský zámek. Potom mi ukáže můj pokoj. Je v něm postel s nebesy, stůl se židlí, křesla, obrovská skříň se zrcadlem, kde bych se klidně mohla ztratit, jak je velká, a tři obrovská okna, ze kterých je nádherný výhled. Nemůžu tomu uvěřit. A potom jsou tam dveře do koupelny, která je velká jako můj bývalý obývací pokoj. Tak, to bude můj pokoj. Celý je laděn do oranžova a nábytek do hněda.

„Líbí?“ podívá se na mě.

„Moc.“

„To jsem rád,“ poslouchám ho a přejdu ke skříni, abych se podívala, jaké šaty jsou uvnitř, ale nejsou tam žádné, takže mám jen ty z mého světa.

„Za chvíli přijde švadlena,“ vysvětlí mi situaci, „vezme ti míry na šaty.“

„Děkuju,“ usměju se, „děkuju za všechno, co pro mě děláte, Vy i Vaše zem, Výsosti,“ tím ale zarazím já jeho.

„Kde se bere ta zdvořilost?“ diví se a je to na něm vidět, „proč mi najednou vykáš? Už jsme si tykali a bylo mi to rozhodně milejší.“

„Ale to jsem nevěděla, že jste král a že se nacházím ve Vašem království,“ vysvětlím mu.

„Tak dobře a smím tě požádat, abys mi tykala?“ zeptá se mě a nasadí pohled, který mi nedovolí mu odporovat.

„Ráda,“ usměju se a on na mě taky. Jak já zbožňuju jeho úsměv, projede mi hlavou a mám co dělat, abych se nezačala připitoměle smát. V tom mi také pomůže zaklepání na dveře.

„Dále,“ ozve se Irelan.

„Dobrý den,“ ozve se ode dveří sympatická mladá služebná, která přivádí švadlenu a její pomocnici.

„Tak vás tu, dámy, nechám o samotě,“ usměje se Irelan a odchází, takže zůstávám sama s těmi ženami.

„No,“ povzdychne si švadlena a pohlédne na mě, „nejdříve sundáme ty otřesné mužské věci.“

„U nás to nosí i ženy,“ upozorním ji a ona na mě vytřeštěně koukne.

„Opravdu?“ pronese vyděšeně.

„Jistě.“

„Chudinky,“ povzdychne si, „no nic, tak si to sundejte.“

Sundám si jeansy a tričko na ramínkách a švadlena mě okamžitě začne měřit a běhat okolo mě jako nadmutá koza, což mě celkem nervuje. Strávím s ní hodinu, kdy se domlouváme na barvách šatů, kolik jich zatím budu mít a podobné věci. Potom mám schůzku se ševcem, kde řeším vlastně skoro to samé.

„Tak jak to šlo?“ zeptá se mě Irelan, když přijdu na oběd do hodovní síně.

„Šlo to,“ usměju se. Vypadá to tu všechno nádherně. Sednu si po levici od Irelana, který sedí v čele stolu. Naproti mně sedí kluk asi v mých letech a je velice podobný Irelanovi.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.