3. kapitola – Poslání

„Já jsem Aranthela,“ představí se žena, „a tohle je můj muž Hindus,“ ukáže na toho muže, co na mě mluvil tak příkře. Usměji se.

„Jde o to, že se ještě nic takového nestalo,“ pokračuje žena, teda Aranthela.

“A co se mnou teď bude?” ptám se a čekám, co mi řeknou, protože nevím, co mám od nich čekat.

“Zůstaneš u mě,” usměje se Irelan. Nevím, kolik mu je, ale víc jak 20 let mu nebude. Jsem hodně unavená, asi ty příznaky všechny ještě nejsou pryč.

“Jsem unavená,” přiznám se. Zdá se, že jsou docela chápaví, jdou pryč. Irelan mi popřeje dobrou noc a pak si sedá za psací stůl, kterého jsem si vůbec nevšimla, a začíná se probírat papíry, které jsou na něm. Když zachytí můj pohled, tak se usměje.

“Nevadí, že tu budu pracovat?” zeptá se mě. “Víš, dal jsem tě ke mně do pracovny, abych viděl, když se ti přitíží. A moje království má teď problémy, tak to nemůžu odkládat.”

“Ty máš království?” podivím se.

“Ano, jsi v něm,” usměje se, “teď si mě nevšímej a v klidu spi.”

“Dobře.” To je poslední, co říkám, pak už jen pomalu usínám. Ve snu se ocitám opět na palouku a přede mnou je nádherná žena, která, když mě vidí, začne recitovat:

“Kdo jsi?” ptám se jí.

“Jsem tvoje předkyně, víc ti říct nemůžu.”

“Počkej,” rozplývá se mi, už jen spím a stále volám, “počkej, počkej.”

“Vzbuď se,” slyším z dáli hlas Irelana.

“Co, co se…děje?” koktám zmateně.

“Křičela jsi ze spaní,” hladí mě po vlasech a mně je v tu chvíli neuvěřitelně dobře. “Co se ti zdálo?” ptá se mě starostlivě a já si nemůžu pomoct a vše mu povím. Chvíli přemýšlí, ale pak se usměje.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.