X. kapitola

Black Chrysanthemum

Depresivní děj tohoto smutného příběhu se odehrává ve vesničce Roxville, jež skýtá útočiště partě mladých lidí, jejichž styl života se trochu vymyká normálnosti. Mají svůj svět, názory, lásky, ale všechny svazuje jedna věc. Problémy. Každý z nich má svůj svébytný příběh, je něčím odlišný a vidí skutečnosti trochu jinak než ostatní. Jejich příběh však není jen tak ledajaký, postupem času se jim do cesty připlete jeden závažný problém. Problém, s nímž se jde jen těžce vypořádat. Je obtížné říci, jestli to dokážou, nebo se naopak jejich kořeny rozpustí… *Děkuji Bee a Morrigan za beta-read*

Kapitola
X. – Počátek konce –

 

 

Umírám,

cítím
jak chřadnu,

srdce
mé

ledové

kamenné

brzy
již zvadnu.

 

 

        
Idylka poklidné a čarovné noci se jako mávnutím kouzelného proutku
znenadání rozplynula. Na tmavé obloze se začaly prohánět černé bouřkové
mraky, a přitom ještě před půlhodinou hlásili v televizi něco úplně jiného.

        
Ozvalo se zaburácení hromu; oblohu protrhl klikatý blesk vrhající na
vesnici pod sebou bílé bizarní světlo.

        
Vítr skučel za okny budov, ohýbal větve stromů a zpíval si svojí
svéráznou píseň.

        
Na posteli s bavlněným povlečením ležel mladý muž s delšími
vlasy, které se mu nehezky lepily na zpocený obličej, jak se ustavičně v
horečkách převaloval. Tiše sténal a těžce dýchal. Oči podivné zšeřené
barvy opětovně třeštil do nezřetelného stropu nad sebou.

        
Patrně vůbec nevnímal své okolí. Naprosto nebyl při smyslech. S
jistotou by se dalo tvrdit, že kdokoli by ho v takovémto stavu spatřil, okamžitě
by si pomyslel, že ho snad posedl samotný ďábel.

        
Zmítal se na posteli. Házel sebou ze strany na stranu, až pod ním
postel škaredě vrzala. Všichni v domě tuto noc tvrdě spali. Přestože se z
pokoje na samotném konci poskrovně zařízeného bytu ozýval sebevětší
hluk, nikoho neprobudil. Bylo to opravdu zvláštní, stejně tak podivínské
jako ponuré počasí venku – minutu od minuty se stále zhoršovalo.

        
Hustý lijavec pořád sílil.

        
Pod svojí tíhou bičoval a lámal nevinné rostliny na zahradě a tvořil
obrovitánské kaluže.

        
Viktorovi se již podruhé zdála takřka identická noční můra.

        
Opět plaval v jezeře plném karmínově rudé tekutiny. Krve, která
zaplavila jinak zcela prázdný hrob ve starobylé hrobce nacházející se na hřbitově
ve vesnici Roxville. Stejně jako minule jej cosi stahovalo ke dnu. Snad nějaká
chobotnice nebo bůhvíco jiného. Avšak stále tam byla naděje. Naděje v
podobě malého otvoru nahoře, jediného východu. Užuž natahoval ruku, aby
se jej dotkl, když tu mu v tom něco zabránilo.

        
Ozvalo se nechutné mlasknutí a poté téměř nelidský skřek. Teprve
pak se ze tmy vynořil černý stín. Byl tak černý, až ho nebylo možné přehlédnout
ani v té nejčernější temnotě. Snad se usmál, vítězně zašklebil, či
snad hleděl nebezpečným, varujícím pohledem, ale jedno bylo jisté; v té
tmě se zaleskly jeho svítivě bílé špičáky.

        
S fanatickým leskem v nepřirozeně zelených očích zasouval kamenné
víko hrobu zpět na své místo. Viktor se znovu pokusil natáhnout ruku, ale
na otvor už nedosáhl.

        
Místo toho se potopil a mimoděk se napil krvavé lázně.

        
Když se o pár sekund později zpátky vynořil, uvědomil si, že
potopil všechny své naděje na únik. Do hrobu pronikal pouhý a zároveň
jediný, úzký kužel světla.

        
Kamenné víko již pokrylo asi devadesát procent plochy otvoru a bylo
jasné, že už není z této ukrutné pasti úniku. Naposledy zahlédl odlesk bělostných
špičáků.

        
Za chvíli ho obklopila hustá a neprostupná tma.

        
Neviděl absolutně nic. Vnímal pouze šplouchání krve o chladné,
kamenné zdi a s mrazením v zádech pociťoval, jak se hladina rychle blíží
do konce.

        
Opatrně a s neblahou předtuchou natáhl ruku kamsi do tmy nad sebou.
Narazil na tvrdou zeď stropu.

        
S hrůzou v očích zaklel.

        
Nemohl nikam utéct a nevyhnutelně mu hrozilo, že se za okamžik utopí.
Když už nemohl jinak, naposledy se pořádně nadechl, a poté už se jen ponořil
do nekončící temnoty pod sebou a vlastně i všude kolem sebe.

        
Vůbec nevěděl, co má dělat. Nemohl ani dýchat. S jiskrou naděje v
očích rukama ohmatával stěny, rychle a zděšeně, s utkvělou představou
nalezení východu. Marně však hledal. Ničeho nedosáhl a za tu krátkou dobu
strávenou pod hladinou mu z plic vyprchaly všechny zásoby životadárného
kyslíku.

        
Mladík na posteli sebou trhl. Potom zase, a pak ještě jednou.

        
Mrtvolně bledý obličej najednou dostal nádech neurčité modré
barvy. Oči, které měly zakalené bělmo, se nepřirozeně přetočily a z
nosu mu po troškách začaly vytékat strůžky čerstvé krve.

        
Srdce bilo jako o překot.

        
Obličej brunatěl a ústa byla němě pootevřená, jak se nemohl
nadechnout. Jeho sen byl až smrtelně realistický. Každý, komu by se někdy
zdál, by mu lehce uvěřil a podlehl. Pokud by snad ne, věřte, že by se již
nikdy neprobudil.

        
Pomalu sklopil víčka a naposledy se převalil na posteli.

        
Když ležel na zádech, naráz vypoulil mdlé oči do nezřetelného
stropu nad sebou. Bylo vidět, jak mu na krku v oblasti dvou černě podlitých
jamek vystupují žíly.

        
Hruď se mu hluboce vzedmula, jak se ze všech sil snažil nasát vzduch,
jehož bylo kolem habaděj – ve snu však nikoliv. Ať už to bylo jakkoli
pomyslné, doopravdy jej nedokázal vtáhnout do plic. Současně pozbyl všechen
pohyb. Strnule tam ležel a ani nedutal.

        
Tlukot jeho srdce byl stále mírnější, pomalejší a chvílemi začal
kriticky selhávat. Uplynula velmi krátká doba a tlukot ustal.

        
Viktor už nadobro patřil k zesnulým.

        
Jeho mrtvé tělo bez jediné známky života leželo bezvládně na vlhké,
propocené posteli. Bylo již pozdě cokoliv podnikat k jeho spáse. Mladý muž
byl nenávratně po smrti. Okno prudce rozrazil mocný vichr, div se sklo neroztříštilo
na tisíce kousků a fantaskně rozevlál tmavé závěsy. Pleť mrtvoly
nezvykle zbělala.