Zamrzlá krajina

Jen jediná dívka nesoucí srdce mimo svou hruď může změnit sníh a led v zelenající se pláně. Jen ona jediná nese si tajemství v krvi…

Sněhové vločky se zvolna snášely k zemi a zahalovaly stopy nepočetné skupiny poutníků směřující k vesnici Gorf. Neustupující mráz a zima nutily obyvatele vesnice, aby byli zavřeni ve svých domovech či zaměstnáních.

Lecrom, vůdce poutníků, zahalený v dlouhém kabátci zabouchal na dveře hostince „U Černé žáby“. Vývěsní štít v podobě ropuchy zaskřípal, když se do něj opřel studený vítr, a klika dveří cvakla.

Dveře se pootevřely jen natolik, aby mohli poutníci vejít do hostince, a opět se zavřely. V malé, útulné, teple vyhřáté místnosti obložené dřevem rychle roztálo několik vloček, které sem vletěly, a nechaly po sobě jen malé vodové skvrnky na podlaze.

U dveří stála vcelku pohledná dívka s šátkem omotaným kolem ramen a kriticky si prohlížela příchozí, kteří ze sebe právě sklepávali velké množství sněhu a zmrzlých kousku, které padaly na zem, a ta se po chvíli podobala vodnímu jezeru.

„Konečně teplo,“ nechal se slyšet jeden z mužů, který právě ze svého chlupatého kabátce sklepl velký rampouch a usadil se k dlouhému stolu, na který začal poklepávat prsty. Jeho příkladu následovali i ostatní až na Lecroma, který se díval jako omámený na dívku u dveří.

„Budete si přát?“ zeptala se dívka a pověsila šátek na věšák u dveří.

Lecrom se při jejích slovech vzpamatoval a spěšně ze sebe sundal kabát, který přehodil přes lavici.

„Něco na zahřátí – polévku, medovinu a děvčata pro všechny,“ rozesmál se jeden z mužů a ostatní se přidali.

„Xilmande, nebuď hrubý k dámě,“ pronesl Lecrom mírně zvýšeným hlasem a smích utichl. „Dáme si pouze polévku a něco k pití,“ opravil Lecrom objednávku a usadil se mezi své druhy, kteří se opět začali něčemu smát.

Po několika minutách se hostincem rozlévala vůně vývaru a vánici, která se venku rozpoutala a pokoušela se utrhnout vývěsní štít, přehlušoval smích uvnitř hostince.

Když se přineslo jídlo a dívka ho pokládala před hosty na stůl, zpod šatů jí vyklouzlo zelené srdce na stříbrném řetízku a zatřpytilo se.

Veškerý hovor utichl a zraky všech přítomných se přesunuly na dívku, která si rychle srdce vracela zpět pod nabíranou halenku.

První prolomil ticho Lecrom.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ Zeptal se a hleděl dívce na místo, kde před malou chvilkou zmizelo srdce.

„Anna,“ pípla dívka a snažila se co nejrychleji roznést i zbytek jídla a pití.

„Anna,“ šeptl Lecrom a pozoroval dívku. „Hezké jméno. Mohu se tě zeptat, odkud máš to srdce?“ Posunkem ukázal na místo, na které se soustředily všechny pohledy včetně toho jeho.

„Dostala jsem ho od matky, než zemřela. A teď mě, prosím, omluvte.“

Dřív než stačil kdokoli cokoli namítnout, byla Anna pryč.

Ještě hodnou chvíli bylo v hostinci mrazivé ticho, než jeden z mužů promluvil chraplavým hlasem.

„Napadlo vás to samý co mě?“

Odpovědí bylo mručení a přikyvování, jenom Lecrom omámeně koukal na místo za modrým závěsem, kde dívka zmizela.

„Srdce mimo hruď nemusí nutně znamenat – má na krku přívěsek ve tvaru zeleného srdce – nemyslíte?“ Zeptal se poněkud zamyšleně a ponořil lžíci do své polévky.

„A co jiného by to mělo znamenat?! Nezdá se ti, že už ta proklatá zima trvá dost dlouho? Copak ty nechceš zase vidět byť jenom jedinou blbou kytku a u ní motýla nebo podobnou havěť?!“

Rozhořčení v hlase Frotha bylo více než zjevné a důvod jeho rozhořčení také a tak Lecromovi nezbylo nic jiného než také souhlasně přikývnout.

„Anno?“ Zavolal Lecrom směrem k závěsu a čekal, než se dívka na jeho zavolání dostaví. Po chvíli se látka skutečně zavlnila a Anna pomalu došla až ke stolu, kde se na ní opět zaměřily všechny pohledy.

„Slyšela jsi někdy o věštbě, která by zbavila svět věčné zimy?“ Ptal se trpělivě Lecrom a pozoroval Annu, která zřejmě dobře věděla o čem mluví.

„Mno, slyšela, proč?“ optala se jako by nic.

Lecrom se na chvíli zarazil, protože Anna mluvila vyrovnaněji než čekal, ale jakmile za sebou zaslechl zakašlání patřící nejspíše Xilmandovi, pokračoval dál.

„A slyšela jsi někdy o žoldnéřích, kteří hledají osobu, o které se v té věštbě mluví?“

Anna přikývla a celá zbledla, když zahlédla zažloutlý úsměv jednoho muže za Lecromovými zády.

„Máme důvod si myslet, že se mluví o tobě,“ pokračoval Lecrom a nedával na sobě znát, jak mu vadí o tomto tématu s tak hezkou dívkou mluvit.

„Já to nejsem a nikdy jsem to nebyla!“ Vyhrkla Anna tak nečekaně, že Froth převrhl korbel medoviny, který stál před ním na stole.

„To srdce jsem dostala, nemusela bych ho nosit, kdyby nebylo od matky!“ pokračovala rozhořčeně Anna a chytila si halenku, pod níž bylo ukryto zelené srdce.

„Nemluví se o mně a nikdy se o mně nemluvilo!“

Anna se otočila a udělala dva kroky, než jí za ruku chytnul Lecrom a přitáhl jí zpět.

„Pak ti ovšem nebude vadit, když půjdeš s námi. Posvátné místo odtud není ani míli! A na chvíli tady zavřít můžeš, stejně to nevypadá, že by tu bylo narváno.“

Několik mužů se uchechtlo a začali se oblékat do tlustých kabátů a plášťů.

Anna naprázdno polkla a dívala se na Lecroma, který jí stále držel a díval se jí zpříma do očí.

„Nemyslím, že bys to byla ty. Neublíží ti,“ špitl tak, aby to slyšela jenom dívka, kterou držel za ruku.

Anna se vytrhla ze sevření, které nebylo tak pevné, jak se mohlo na první pohled zdát. „A co když jsem?!“ odtušila chladně a oblékla na sebe tmavě zelený, modře prošívaný kabát.

Netrvalo dlouho a všichni byli před hostincem ve sněhové bouři.

„Tak kudy na to místo?“ zazněl něčí hlas, bylo jisté, že musí křičet, aby přehlušil bouři.

Anna se bezmyšlenkovitě vydala na okraj vesnice, těsně následovaná Lecromem a zbytkem družiny. Po chvíli došli k zledovatělé cestě na malý vršek u vesnice, na který Anna ukázala.

„Jsi si jistá?“ zavrčel někdo zezadu, ale když Lecrom začal stoupat za Annou po ledovci nahoru, bez dalších poznámek se přidali i všichni ostatní.

Cesta byla díky ledovce dosti nepříjemná a delší, než by se dalo očekávat. Nakonec však stanuli před velkým stromem ověšeným velkým množstvím rampouchů. U kmene ve sněhu stál téměř zavátý kámen s vytesanými ornamenty a kolem něj se šířila podivná energie, která prostupovala vše kolem.

„Tak, co s tím?“ zeptal se Xilmand a podíval se na kámen, strom a na Annu. „Já navrhuji ji podříznout a bude to.“

Odpovědí mu bylo hlasité zavýsknutí a souhlasné mručení spolu s vytahováním zbraní.

„Nikdo se tady podřezávat nebude!“ Řekl rázně Lecrom a podíval se na bledou Annu stojící opodál.

„Anno?“ Oslovil dívku, která sebou mírně trhla. „Pojď sem, prosím,“ požádal jí, ale ani se nehnula.

Lecrom si povzdechl a i přes pohoršené pohledy všech ostatních pro Annu došel a jemně jí bodnul dýkou do prstu.

„Jestli je to ona, tohle musí stačit,“ prohlásil do ticha a přidržel Anninu ruku nad kamenem. Jakmile kapka krve skanula za zmrzlý kámen, rozzářil se zeleným světlem a symboly z něj zářily na všechny strany, jak na něj kapaly další kapky krve.

„Je to ona!“ Vykřikl někdo ze zástupu a vrhl se na Annu s napřaženým mečem.

Lecrom pustil dívku a dýkou, kterou měl vytaženou odrazil útok vedený na dívku, která se teď krčila pod stromem a úzkostlivě sledovala dění kolem sebe.

Po chvíli už nebylo na co se koukat.Místo bílého sněhu byla na zemi rudá krev, pod kterou závěje tály a rozpouštěly se. Froth padl mrtev k zemi.

„Ještě někdo chce zkusit to, co teď Froth?“ Rozkřikl se Lecrom na zbytek mužů, kteří při pohledu na Rothovo rozpárané tělo propadávající se sněhem hloub a hloub, o několik kroků ustoupili.

„Výborně.“ Řekl chladně Lecrom a schoval dýku na své místo.

Strom se překvapivě zakymácel při silnějším poryvu větru a spadlo z něj několik rampouchů, z nichž jeden letěl přímo na Annu.

Lecrom se zhrozil, když spatřil velký kus ledu řítící se na dívku krčící se pod stromem, a přimáčkl jí vlastním tělem hloub do sněhu.

Ostrý rampouch projel pláštěm stejně snadno jako nůž máslem a probodl Lecroma, který nevydal ani hlásku.

Krev se rozlila všude kolem a dotekla i ke kameni s podivnými znaky. Ty začaly zářit a sníh kolem začal pomalu tát.

„Lecrome?“ Ozývaly se otázky z řad mužů, kteří nevěřícně koukali na svého vůdce probodnutého pomalu tajícím rampouchem.

„Anno?“ vydechl Lecrom téměř neslyšně a pokusil se nadzvednout, avšak nešlo to. Ten pevný kus ledu ho s Annou spojil.

Z kamene se začalo šířit teplo. Sníh kolem tál a postupně odhaloval zelenou trávu pod nohama i květiny zamrzlé v malých skleněných kapkách.

Ze stromu padala voda, jak tály rampouchy a rychle na něm rašily pupeny, které se rozvíjely v listy a další, ze kterých se staly květy. Zanedlouho nebylo po sněhu ani památky.Tam, kde dřív byla bílá pokrývka, se nyní zelenala louka s desítkami květů a pestří motýlci poletovali kolem.

Nikoho ani nenapadlo při tom pohledu hledat Annu s Lecramem, kteří se proměnily v dva pevně propletené stromy, jejichž květy měly zlatavou barvu a z nich vylétávala spousta ptáků a dalších motýlů, kteří se rozlétli do celého kraje…