Bouře

Městem burácí bouře, která se nechce utišit. je z ní cítit něco… magického. Alb se ocitá uprostřed bouře sama.

V dáli zaburácel hrom. Albína se otřásla a vtiskla se do rohu ještě víc. Už několik hodin nešel proud a nemohla najít svíčky. Rodiče byli mimo město. Tříletá sestřička spala. Albína si připadala, že je na vše sama. Snad až do konce života. Nebála se bouřek, ale cítila, že tahle je zvláštní. Vždyť asi deset minut před ní byla obloha bez mráčků a bylo bezvětří. Teď oblohu pokývaly šedivé mraky. Těsně vedle jejich domu uhodil blesk. Do dvěstěletého stromu, na který Alb často lezla. V hlavě se jí najednou vynořilo strašně moc vzpomínek. Jedna z větví stromu narazila na balkon a roztříštilo se sklo. Alb vyjekla a začala si okusovat nehty. To moc často nedělala, jen ve stresu. Nakonec se vzchopila a šla do pokoje Elišky, své sestřičky. Spala a nevnímala silné burácení a záblesky světla. Vypadalo to, že jí ani pád stromu nevzbudil. Alb se k ní sklonila a pohladila po světlých vlasech. Měly je stejné, rovné blond. Ale oči měly jiné. Elišce se v nich odrážela pomněnková modř, zatímco Alb se oči zelenaly. Alb si náhle připadala klidnější. Sedla si do křesla v pokoji a brzy také usnula.

Vzbudila se. Zase zaslechla zvuky bouřky. Podívala se na svítící digitální hodinky. Pět hodin odpoledne. Bouřka je tedy už téměř celý den. A rodiče přijedou až za týden. Alb se podívala z okna. Blesky osvětlovaly město. Alb se otřásla. Raději by byla venku v té bouři, než tady. Eliška pořád spala. Nebo zase? To si Alb netroufala říct. Došla do svého pokoje. Byla tam zima. A mokro. Dešťové kapky nemilosrdně bičovaly koberec a linoleum. Alb se objala a z ještě suché skříně vytáhla svetr. A pláštěnku. Deštník by jí byl na nic, hned by se obrátil. Na nohy si nazula holinky a vyběhla z domu. Déšť se na ní hned upřel a vítr jí zatlačoval zpět do domu. Alb připadalo, že se na všechno jen dívá. Že je od toho daleko a v jejím těle je někdo jiný. Šla dál. Ocitla se až v parku. Hodně stromů bylo polámaných. Vnikly jí do očí slzy, i když to nebylo moc znát, protože tvář už měla celou mokrou od deště. Schoulila se do velkých kořenů nedalekého dubu, do závětrné strany. Kapky deště na ní dopadaly mnohem méně. Nevěděla, jak dlouho tam sedí, hodinky nechala doma. Přemýšlela o tom, proč šla ven. Nenapadal jí žádný rozumný důvod. Pohodila hlavou a vzdychla. Občas je hodně naivní. Zvedla se a šla k domovu. Ale… Žádný dům tam nestál. Jen prázdná parcela. Alb nevěřícně vytřeštila oči. Vběhla do domu k sousedům. Ve svitu svíčky se tam tísnila její rodina… A ona tam byla… A Eliška… A rodiče… Jako by Alb vůbec neviděli.

Ale vždyť takhle byla ta bouřka i vloni!!

Proběhlo jí hlavou a otřepala se. Ne, tohle je jen zlej sen, určitě se brzo probudí
A tak se také stalo. Ležela v kořenech velkého dubu. Byla bouřka, silná bouřka. A Alb věděla, co bude následovat.