Peklo

Adrianet le Ros

„Co se to děje?!“

,,Všichni tady umřeme!!“

,,Pomozte nám někdo!!!“

Zmatené výkřiky osamělých lidí v beznaději mi zacpávaly ušní bubínky. Kráčela jsem mezi troskami všeho a všech a nechápala jsem, jak se to mohlo stát. Kde jsem udělala chybu? Vypadalo to, že všechno zvládám… Nebyla jsem schopná myslet… Prázdno… Mé tělo ušpiněné od krve jiných se chvělo a vypovídalo službu rozumu. Na ušpiněných tvářích se mi mísil pot, prach, krev a slzy. Co jsem to proboha udělala…………..?

Kap… Prázdno… kap… bolí mě hlava… kap… proč? Další kapka spadla přímo na mé čelo. Nasála jsme do plic vlhký vzduch a zamrkala očními víčky. Byla asi ještě tma, konečně bych mohla přijít brzo do školy. Jakmile jsem rozlepila oční víčka, chvíli jsem upínala zrak na strop nade mnou. Moment… to není strop! Bleskově jsem se posadila a vzápětí toho hned litovala. Moje hlava… Včera jsem to asi musela přehnat na oslavě… měla být přece oslava… nepamatuji se, asi jsem to vážně přehnala.

Kap…

Z úst se mi vydral zděšený bolestivý výkřik a vyskočila jsem na nohy. Umírají! Oni umírají! Nebyla jsem je schopná zachránit!!!

Kap…

Kde to jsem? Co se stalo?

,,Michale tohle není vtipný! Vylez!!“ Ihned mi bylo jasné, která bije. Můj kamarád mě v opilosti musel dotáhnout, do nějaké jeskyně. Moment, jeskyně? Přistoupila jsem pár kroků ke zdroji světla, azurové hladině vody, která tvořila odlesky na kamenných stěnách. Skvělé, mám žízeň! Sklonila jsem se k vodě a chtěla jsem nabrat pár doušků do dlaně, avšak ve chvíli, kdy se má dlaň dotkla vody, začala se měnit do ruda.

Kap… Kapka krve spadla doprostřed vodní hladiny. Hrůzou jsem vyjekla a podívala se na strop jeskyně. Byl celý žilkatý… proudila v něm krev.

Kap…

,,Kde to jsem?! Pomoc!!! Pomoooc!!!!!“ ztratila jsem hlavu a snažila se rychle najít východ, ale nebylo kam utéct. Zmateně jsem ohmatávala kameny v domnění, že nějaký odvalím, že za ním bude východ, přičemž jsem se pořezala o jednu ostrou hranu. Kapka krve spadla na chladnou podlahu jeskyně téměř neslyšně, však v onu chvíli, kdy se dotkla země, se jezírko opět zbarvilo na tyrkysovou a strop přestal krvácet, jen opět po krápnících padaly kapky čisté vody. Vytřeštěně jsem se na to dívala a bezvládně jsem sjela podél stěny na podlahu. Kde to jsem?

,,Vítej v pekle, čarodějko,“ ozval se posměšný hlas, jenž mi způsobil husí kůži. Ne to nemůže být… A pak jsem ho spatřila. Jeho. Vraha mých přátel… jak stojí na druhém konci jezírka, jeho odporný znetvořený obličej, na němž se skví škodolibý úšklebek. Nebyla jsem schopná pohybu.

,,Opět spolu… musím ti říct… kdybych měl klobouk, smekl bych před tebou… zabít celé lidstvo… to se povede jen jednou za miliardy let…“ Jeskyní se ozval jeho škodolibý smích, který ještě zesílil při pohledu na můj naprosto šokující a vyděšený výraz. To…přeci…..nemůže být…?!

,,Ano, tolik lidí ti věřilo, tolik tvorů kouzelných v tebe doufalo, všichni do tebe vkládali naději, že právě ty je uchráníš a ty jsi je zklamala… všichni umřeli, do jednoho, jako bídní červi se pozabíjeli navzájem ve válkách o moc a peníze! Ano, čarodějko, zlo zvítězilo!!!“ Další škodolibý smích.

,,A jako poděkování, že jsi mi ulehčila práci, ti ukážu tu krásu, ten dokonalý chaos, co teď vládne na zemi! Tu krev, která teče proudem jen pro potěšení, tu bídu, tu beznaděj a nenávist! Uvidíš své blízké, že jsi to ty… mrtvé…“ Než jsem se stihla nadát, objevil se vedle mě a stiskl své odporné pařáty kolem mé paže.

,,Co se to děje?!“

,,Všichni tady umřeme!!“

,,Pomozte nám někdo!!!“

Zmatené výkřiky osamělých lidí v beznaději mi zacpávaly ušní bubínky. Kráčela jsem mezi troskami všeho a všech a nechápala jsem, jak se to mohlo stát. Kde jsem udělala chybu? Vypadalo to, že všechno zvládám… Nebyla jsem schopná myslet… Prázdno… Mé tělo ušpiněné od krve jiných se chvělo a vypovídalo službu rozumu. Na ušpiněných tvářích se mi mísil pot, prach, krev a slzy. Co jsem to proboha udělala…………..?

,,Pomozte nám někdo!!!“

Zmatené výkřiky osamělých lidí v beznaději mi zacpávaly ušní bubínky. Kráčela jsem mezi troskami všeho a všech a nechápala jsem, jak se to mohlo stát. Kde jsem udělala chybu? Vypadalo to, že všechno zvládám… Nebyla jsem schopná myslet… Prázdno… Mé tělo ušpiněné od krve jiných se chvělo a vypovídalo službu rozumu. Na ušpiněných tvářích se mi mísil pot, prach, krev a slzy. Co jsem to proboha udělala…………..?

Kap… Prázdno… kap… bolí mě hlava… kap… proč? Další kapka spadla přímo na mé čelo. Nasála jsme do plic vlhký vzduch a zamrkala očními víčky. Byla asi ještě tma, konečně bych mohla přijít brzo do školy. Škola… Hlavu mi zaplnil záblesk a pohled na hořící rozbombardovanou budovu. Záblesk byl zase pryč. Jakmile jsem rozlepila oční víčka, chvíli jsem upínala zrak na strop nade mnou. Moment… to není strop! Bleskově jsem se posadila a vzápětí toho hned litovala. Moje hlava… Včera jsem to asi musela přehnat na oslavě… měla být přece oslava… nepamatuji se, asi jsem to vážně přehnala.

Kap…

Z úst se mi vydral zděšený bolestivý výkřik a vyskočila jsem na nohy. Umírají! Oni umírají! Nebyla jsem je schopná zachránit!!!

Kap…

Kde to jsem? Co se stalo?

,,Líbilo?“ opět ten škodolibý smích. Ne… ne!!! Náhle jsem si na vše vzpomněla. Schoulila jsem se do klubíčka, na nic jiného jsem se nezmohla.

,,Všichni umírají nebo už umřeli. A ty budeš odměněna, stejně jako před miliardami let já.“ Odměnu si strč do prdele… Náhle však se mi nehty na rukou začínali zarývat do kůže, kde jsem se držela. Velmi pomalu jsem začala cítit, jak celé mé tělo se mění…

,,Budeme krásný pár. Miliardy let budeme mít jen a jen pro sebe, než se vyvine další nové lidstvo. Vítej v krásném věčném sladkém utrpení!“ A odporný škodolibý smích znovu okusil stěny chladné jeskyně. V mysli se mi začaly objevovat rozesmáté tváře mých přátel, blízkých, rodiny… už nikdy, už nikdy je neuvidím… a oni mi věřili… Tak moment. Víra… Hlavou mi zněly prosby… Prosby směřované ke mně… modlitby…

,,Víš co…,“ odhodlala jsme se konečně promluvit rozechvělým hlasem. ,,Strč si to svoje věčné utrpení do prdele…“ přerušila jsem jeho monolog.

,,Co-cože?!“

,,Prohrál jsi, přiznej si to…“

,,Ztráta ti zatemnila mozek, jak lidské… s tím bude brzo konec.“

,,To teda nebude. Peklo je totiž na zemi. Jestli je tohle peklo, jak říkáš, tak se asi budeš muset sbalit, protože peklo nikde jinde neexistuje. Země je peklo a nebe zároveň. Peklo totiž existovat ani nemůže. Nikdo nikdy nebyl schopen se dostat do pekla, jelikož peklem si už prošel, ty ňoumo…“ S každým slovem jsem byla jistější a jistější.

,,Meleš blbosti, čarodějko,“ nepřestával ten vrah se svými siláckými řečičkami. Stoupla jsem si na nohy a pevně jsem se mu dívala do očí.

,,Víš, proč jsem vždycky lidi ochraňovala? Asi ne že… milovala jsem je… lidé jsou úžasná stvoření plná lásky, v každém člověku je trochu lásky, trochu dobra… ano… i v tobě… víš proč? Protože jsi byl taky člověk, že?“ usmála jsem se.

,,BUĎ ZTICHA!!!“ zařval démon svým odporným hlasem, až se v jeskyni zvedl vítr a ta hrozba se odrážela snad stokrát od kamenů. Se mnou to však ani nehnulo, jen ještě více se rozhostil úsměv na mé tváři.

,,Dokud budu věřit, že v každém člověku je kousek dobra, budu lidi milovat a dokud budu lidi milovat, tak jim nemůžeš vzít život,“ byla jsem si jistá svými slovy. Věřila jsem v ně.

,,Naivní malá holko!! Jak se opovažuješ!! V pomalém mučivém utrpení zemřeš!“

,,Tak to je tedy vše vyřešeno!“ zasmála jsem se od srdce. ,,Znáš mě tak dlouho a ještě jsi nepoznal, že ze smrti strach nemám? Že pro lidi umřu ráda? Že se pro ně obětuji?“ Na jeho zjizvené tváři se objevil náznak bezmoci. Nemohl mi udělat nic. Nemohl mě zabít, nemohl mi ublížit, určitě si myslel, že mi všechno vzal. Ale to se spletl.

,,Peklo tedy existovat nemůže. Nikdo si ho totiž nezaslouží… Láska je fakt fajn věc… dokud někoho miluješ, navždy zůstane v tvém srdci. Navždy budou žít.“

,,Ne!“ další jeho výkřik zanikl v zářivé prázdnotě.

,,Vstávej, musíš do školy!“

,,Tatiii! Ještě chvíli!“

,,Tak ale jenom pět minut!“ Spokojeně jsem se převalila v posteli. Zamrkala jsem a pohlédla na pokoj zaplněný slunečním světlem.

Redakční úpravy provedla Janel Weil