Chladná
Bolest, ticho a zoufalství, jak porcelánová panenka bez vlásků, kráčím chodbou bez oken, nevnímám, kdy noc a den. *** Moje milovaná dcero, vím, že píši pozdě.Příliš dlouho jsem váhala. Příliš dlouho jsem se snažila najít slova, kterými bych ti pomohla pochopit. Marně. Neexistuje jazyk, ve kterém se dá vyjádřit veškerá má bolest a zoufalství. Těžko lze vysvětlit ten čin. Nežádám o ospravedlnění. Jestli nad námi bdí Bůh, vyslyší mé modlitby, se...
Obraz
Krátká povídka o lidském utrpení, smíření s ním a objevování minulosti. Pavel vkročil do starého činžovního domu na konci ulice, vystoupal po starých, hladce ošoupaných schodech do třetího patra a následně zaklepal na první dveře vlevo. Jakmile se dveře otevřely, zmizel za nimi v potemnělém bytě. Domovnice každý den vyhlížela mladého studenta, který navštěvoval nájemníka, jenž skoro nikdy nevycházel ven. Častokrát o tom přemýšlela, povídala s dalšími stejně zvědavými ženami z okolí, skoro neminul den aby nediskutovaly o této situaci. Jejich teorie, o tom co se děje v bytě starého pána, postupně narůstala do nenadálých rozměrů, ale žádná z nich nevěděla, kde se skrývá pravda. Starý pan Josef obýval svůj byt již padesát let, ven mnoho nechodil a pečlivě tajil svoji...
Moje jediná zpověď
Znáte ten pocit když chcete něco říct ale nemáte komu? … já už svého zpovědníka mám ale nepřála bych vám ho poznat… Mám se smát a nebo brečet? Mám snad lhát a nebo klečet? K čemu jsou city, když necítím, k čemu jsou činy, když nekonám, k čemu je láska, když nebolí, k čemu je smrt když neosvobozuje… Mám teď brečet či se smát? Mám svým slovům sílu dát? Mám teď konat velké činy? Kdo je však bez jakékoliv viny? Kdo zůstane sám a sám, kdo uteče z boje… Komu já svou lásku dám, nechci zůstat jenom tvoje… Nechci úděl bez viny. Nechci přání bez činů. Nechci srdce bez příčiny. Nechci lásku bez citů. Slov už já mám víc než dost, jsi jako ten dávný host. Který do duše mi dýku vrazil, všechny lásky z kopce srazil. Jak vyhnat tě teď můžu. bylo...
Jak jsem šel s dobou
Ať se cítíme na tři nebo devadesát, ať náš věk končí na „-náctiletý“ nebo „důchodce“, všichni žijeme v jedné době a všichni se jí musíme nějak přizpůsobit, v čemž občas dokonce nemáme na vybranou. Do košíků v marketech musíme cpát jako zálohu pětikorunu, i když ve sběru by měl cenu sotva dvou, chodit nazí pod hubertusem už je prý v módě jenom ve vězení, a u silnic na nás křičí billboardy cosi o novém kůlu do plotu, na který je 2% sleva a tudíž jej prostě musíme mít. Právě ve chvíli, kdy jsem si pyšně začal myslet, že nová epocha mne nedožene, ukázal se pravý opak. Jednoho dne v noci , volá mi syn mobilním telefonem:“ Táto, dnes se žením, takže pozítří se za Tebou jedu podívat se svou nastávající. Vím, že jsi tak trochu pozadu, takže...
Byla jsem holka, a tak mi dali luk
Byla jsem holka, a tak mi dali luk… Člověk si připadá strašně sám, když je ve svém okolí jediný svého pohlaví. Náš rod byl mužský rod. Rod mužů, kteří byli široko daleko známí. Každý trochu něčím jiným, ale všeobecně se říkalo, že zaslouží úctu. Někdy jsem chodila v noci do lesa. Podél řeky na sever, s lukem přitisknutým na hrudi. Byla zima a já měla strach. Když jsem se ohlídla, byla za mnou jenom mlha. A ticho vydávalo zvuky, které mu byly tak nepodobné, že mě někdy napadlo, jestli jsem nepřešla hranici… Jestli jsem nevešla do pohádky, povídačky, do něčí noční můry. Říká se, že když má člověk po ruce svou zbraň, tu, se kterou umí zacházet, kterou dokáže vzít do ruky i poslepu, cítit ji na dálku, nahmatat ji v neprostupné tmě a již vnímal všemi...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
