Jen jeden večer…

Tanec… Bývala to láska mého života, proč to skončilo?
Smutná povídka o úžasném večeru. Jeho kouzlo se však rychle rozplynulo a z krásného večera zbyly jen vzpomínky, s kterými v mém srdci kráčí, ruku v ruce, smutek a zklamání…

Trénink skončil a všichni se již rozutekli domů. Zůstala jsem sama. Sama v malé temné šatně, do které vnášel světlo pouze jemný svit měsíce. Zaposlouchala jsem se a uslyšela jsem pomalé tóny waltzu, které se linuly z vedlejšího tanečního sálu. Taneční páry tam měly hodinu standardních tanců.

Vzpomněla jsem si na šest let prožitých v taneční škole. Do očí se mi vehnaly slzy a hlavou se mi honily vyčítavé otázky. Proč jsem s tím skončila? Proč jsem vyměnila tanec za volejbal? Ptala jsem se sama sebe na otázky, ke kterým jsem nemohla najít odpověď.

Zvedla jsem se a běžela s brekem do tělocvičny, kde jsme předtím trénovali. Tělocvična byla hned vedle tanečního sálu, a tak byla i zde slyšet melodie písničky. Zavřela jsem oči, zaposlouchala se do písně. Pomalu jsem začala tančit po tělocvičně. Najednou jsem byla v úplné pohodě. Vnímala jsem pouze své kroky a tóny písně. Celý svět pro mě přestal existovat.

Když skladba skončila, připadala jsem si jak anděl, který se snesl na zem. Pomalu jsem otevřela oči. Vyděsila jsem se. V tmavém rohu tělocvičny jsem spatřila něčí siluetu. Jak dlouho tu asi je, a kdo to vůbec je?! – Hlavou se mi honilo miliony otázek. Postava se ke mně začala pomalu přibližovat. Z pomalých kroků však byla poznat nejistota a strach. Když postava vyšla ze stínu temného rohu a pomalu se blížila k jedinému měsícem osvícenému místu tělocvičny, kde jsem stála, poznala jsem, kdo se za siluetou skrývá. Byl to Honza. Kluk, kterého jsem znala jen podle vidění, ze školní chodby, kde se již párkrát setkaly naše pohledy.

Mlčky a nejistými kroky došel až ke mně. Když se u mě zastavil, opatrně jsem se zeptala na otázku, na jejíž odpověď jsem se celou dobu snažila marně přijít.
,,Kde ses tady vzal? Já tě vůbec neslyšela přijít?“ vysoukala jsem ze sebe potichu.
,,Šel jsem to tady zamknout, můj taťka tady totiž dělá správce, a když jsem zamykal, uslyšel jsem tvoje kroky. Nakoukl jsem dovnitř a viděl jak úžasně tančíš, tak jsem tě z toho nechtěl vyrušit,“ odpověděl nesměle a dlouze se mi zadíval do očí.
Z toho pohledu jsem úplně oněměla. Stáli jsme tam proti sobě a hleděli si do očí. On četl z těch mých a já z jeho.

Pochvíli ve vedlejším sále pustili další romantickou baladu. Hned jak zazněly první tóny, bez váhání mě chytl do tanečního držení a začali jsme tančit. Nikdo z nás se neodvážil ani promluvit. Oba jsme si užívali ten bezstarostný pocit volnosti.

V půlce balady však náš tanec vyrušilo zvonění mého mobilu. Chtěla jsem to ignorovat a tančit dál, nechtěla jsem ten nádherný okamžik přerušit. Podle melodie vyzvánění jsem však poznala, že mi volá táta.
,,Nezlob se,“ řekla jsem smutně a odběhla jsem od něho zvednout telefon.

Když jsem se k němu vrátila asi po pěti minutovém rozhovoru s tátou, vypadal jako by už věděl, co mu chci oznámit.
Tvářil se zklamaně, objal mě a pošeptal mi: ,,Vím co mi chceš říct, poznal jsem to na tvých očích. Vím, že teď musíš odejít, ale neboj se, nevidíme se naposledy.“
Byla jsem zaskočená, jak na mně vše poznal, aniž bych musela něco říct.
Ještě chvíli jsem si vychutnávala naše objetí a pak jsem se s ním rozloučila se slovy: ,,Tady máš mé číslo, ozvi se mi prosím. Nechci, aby něco tak krásného skončilo po jednom dni.“
S mými posledními slovy jsem běžela pryč z tělocvičny. Věděla jsem, že mě svým pohledem vyprovází až ke dveřím tělocvičny.

Celý týden jsem nespouštěla oči z mobilu. Čekala jsem na jedinou zprávu, zprávu od něj. Žádná však nepřišla. V pondělí, když nám znovu skončil trénink, počkala jsem si, až všichni odejdou a šla zase zpět do tělocvičny. Stejně jako ten den, kdy jsem se tam s ním potkala. Čekala jsem hodinu..dvě… Nikdo se však neukázal.

Další den, ihned po škole, jsem běžela do kanceláře tělocvičny. Seděla tam za stolem milá, starší paní.
Ještě udýchaná jsem se jí zeptala: ,,Prosím Vás, kde najdu správce tělocvičny?“
Paní se na mě trochu smutně podívala a řekla: ,,Slečno, toho už tady nenajdete, minulé pondělí večer tu byl naposledy. Odstěhoval se totiž s rodinou do Anglie. Jeho manželka tam totiž dostala nabídku na vynikající práci.“

Mlčky jsem rychle vyběhla ven z kanceláře. On to věděl, věděl, že už se nikdy neuvidíme, a přesto mi dával naději, že něco tak krásného bude dál pokračovat, myslela jsem si. Slzy se mi valily po tvářích jedna za druhou. Nedokázala jsem svůj pláč zastavit. Srdce mi bušilo jako o závod. Neměla jsem ani jeho telefonní číslo. Už s ním nikdy nebudu, už ho nikdy neuvidím, uvědomila jsem si a můj pláč ještě nabral na síle.

Honzu už jsem nikdy neviděla, zbyly mi jen vzpomínky na jeden večer. Ale i za ten, bych mu chtěla poděkovat. Byl to nejúžasnější večer v mém životě.