Prolog

Prolog. Chci jej věnovat Eillen, protože když jsem se jí ptala, jestli mám v povídce zemřít, nebo ne, dala mi naprosto bezkonkurenční odpověď: „Umři, když já, tak ty taky…“

Byl to úplně obyčejný den, obyčejné mraky na obyčejné obloze, obyčejné zvuky zvenčí a obyčejné paprsky slunce se dobývaly skrz závěs do mého pokoje. Žádná předzvěst něčeho zvláštního, jak tomu bývá v knihách… Nikde žádná hejna vran uprostřed jara, nikde žádná černá kočka, která by mi přeběhla přes cestu, proč také, vždyť bych ničemu z toho ani nevěnovala pozornost, možná bych si řekla: „Hele, vrány!“ a po pár krocích bych stejně zapomněla.

V tu další chvíli to stejně nehrálo roli, šla jsem, jen jsem šla, trošku zamyšlená. Černé auto, které jelo naproti neskrývalo zdánlivě žádné nebezpečí, kdyby muž sedící uvnitř na poslední chvíli nestrhl volant, pamatuji si výraz hrůzy v jeho očích, možná byla větší než ta moje.
Bolest jsem nepocítila, až teď mi dochází, že onen černý automobil nebyl důvodem toho, že jsem ocitla mimo své tělo, zní to zvláštně že, mimo své tělo. Ale bylo to tak. Jakoby mě jakási síla táhla ven, pokoušela jsem se bránit, ale nemělo to cenu.

Nebraň se.

Pojď s námi.
Je to tvá povinnost.
Pojď.