1. kapitola

In Persona
Když jsem psala tuhle kapitolu, tušila jsem, že nebude patřit k mým nejlepším výtvorům, už proto, že jsem kvůli zápletce musela mnoho vysvětlování nechat do dalších kapitol. Krásné shrnutí, že 🙂

Ocitla jsem se na zvláštním místě, výstižnější by bylo: padala jsem zvláštním místem, i když ani to se nedalo říct s jistotou. Jasně jsem vnímala čas, který plynul, ale prostor se stával prázdným pojmem.
A pak to náhle skončilo. Pod nohama jsem opět ucítila pevnou zem. Jako když Alenka padala králičí norou. Byla moje poslední myšlenka, než se mi podlomila kolena a já přistála na tvrdé zemi.
„Kde to jsem,“ zašeptala jsem tiše a rozhlédla se kolem sebe. Pohled na zalesněné kopce v ranním úsvitu se mi zdál známý – uklidňující.

„Kde to jsem?“ opakovala jsem svoji otázku hlasitěji. V duchu jsem si přehrávala poslední události. To auto… Náraz, ne, nic takového jsem necítila! Jen ten prazvláštní a pocit a potom pád.

„Jsi tam, kde máš být!“ odpověděl mi muž, sotva čtyřicetiletý, kolem něj stáli ještě další tři. Dva muži, kteří si byli podobní jako vejce vejci – tedy dvojčata a jedna žena. Jeho slova mi přišla prostoduchá.
„Ne, tady rozhodně nemám být, chci zpátky!“ bouchla jsem dlaní do země vedle sebe.
„Už není žádné zpátky! Tam.“ Ukázal rukou do neurčita. „Jsi mrtvá!“
Nějakým způsobem jsem cítila, že mluví pravdu, ale nic to neměnilo na tom, že jsem nechápala kde jsem a jak jsem se tam dostala! Schvěla jsem obličej do dlaní. Z očí mi pomalu po tvářích steklo několik osamělých slz.
Ucítila jsem něčí ruku na rameni. Vděčně jsem se mu podívala do tváře. Nabídl mi ruku a pomohl mi vstát.
„Jsem Mihail, tohle je můj bratr Benedikt, to je Llewela,“ ukázal na dívku. „A tohle je Brithil.“
„Vím, že jsi zmatená, ale musíš mi věřit, brzy všechno pochopíš a tady bychom neměli dlouho zůstávat,“ dořekne a ostražitě se rozhlédne kolem.

Všechno kolem ve mně vyvolávalo zvláštní pocit. Připadal mi to jako déjà vu, jen jsem si nemohla vzpomenout, kdy předtím jsem tohle místo viděla, i když jsem tušila, že už jsem tu jednou stála.

„Pojď!“ nabádal mě Mihail, nebo to snad byl Benedikt. Ve stínu stromů se páslo pět koní. Doufám, že to není daleko! Říkala jsem si, moje jezdecké umění nebylo z občasných jízd nijak mistrovské. Vyhoupla jsem se do sedla koně, kterého mi Brithil ukázal. V duchu jsem si opakovala všechny pokyny, které jsem za svých jízd dostala. Zpevni záda, paty dolů…
Všimla jsem si jemného pobavení v Llewelině tváři, všichni byli připraveni a čekali jen na mě.
„Tak jedeme?“ zeptala jsem se s úsměvem. Všichni kývli. Nejistě jsem patami pobídla Fastred, tak se kůň jmenoval, do klusu, do tempa rychlého cvalu, do nějž mě Brithil se smíchem pobízel jsem přecházela jen neochotně, ale šlo to překvapivě snadno. Vždycky jsem milovala jízdu na koni, získala jsem jistotu a užívala si.
„Zpomal!“ okřikl mě ostrým hlasem Brithil. Nechápala jsem proč. Pomalým krokem jsme sjížděli krkolomnou stezku vedoucí prudkým kopcem dolů.
Polední slunce svými jasnými paprsky příjemně šimralo na kůži. Necelé dva kilometry před námi se rýsovaly městské hradby.
„To je Angara,“ upozornil mě Benedikt, už jsem dokázala s jistotou určit, který z nich je který, Mihail měl nad pravým okem jasně zřetelnou jizvičku.
cesta se směrem k městu rozšiřovala a za několik metrů se napojila na hlavní „silnici“ vedoucí přímo k městské bráně. Dříve, než jsme vjeli do města jsme museli z koní sesednout a ve městě jít už po svých. Lehce jsem poplácala Fastreda po plecích a následovala ostatní.