1. kapitola

In Persona Když jsem psala tuhle kapitolu, tušila jsem, že nebude patřit k mým nejlepším výtvorům, už proto, že jsem kvůli zápletce musela mnoho vysvětlování nechat do dalších kapitol. Krásné shrnutí, že 🙂 Ocitla jsem se na zvláštním místě, výstižnější by bylo: padala jsem zvláštním místem, i když ani to se nedalo říct s jistotou. Jasně jsem vnímala čas, který plynul, ale prostor se stával prázdným pojmem. A pak to náhle skončilo. Pod nohama jsem opět ucítila pevnou zem. Jako když Alenka padala králičí norou. Byla moje poslední myšlenka, než se mi podlomila kolena a já přistála na tvrdé zemi. „Kde to jsem,“ zašeptala jsem tiše a rozhlédla se kolem sebe. Pohled na zalesněné kopce v ranním úsvitu se mi zdál známý – uklidňující. „Kde to...

Autor : dne 02/16/2008 | In Persona - N | 0 komentářů

Prolog

Prolog. Chci jej věnovat Eillen, protože když jsem se jí ptala, jestli mám v povídce zemřít, nebo ne, dala mi naprosto bezkonkurenční odpověď: „Umři, když já, tak ty taky…“ Byl to úplně obyčejný den, obyčejné mraky na obyčejné obloze, obyčejné zvuky zvenčí a obyčejné paprsky slunce se dobývaly skrz závěs do mého pokoje. Žádná předzvěst něčeho zvláštního, jak tomu bývá v knihách… Nikde žádná hejna vran uprostřed jara, nikde žádná černá kočka, která by mi přeběhla přes cestu, proč také, vždyť bych ničemu z toho ani nevěnovala pozornost, možná bych si řekla: „Hele, vrány!“ a po pár krocích bych stejně zapomněla. V tu další chvíli to stejně nehrálo roli, šla jsem, jen jsem šla, trošku zamyšlená. Černé auto, které jelo naproti neskrývalo...

Autor : dne 02/16/2008 | In Persona - N, Ze zámku Feérie | 0 komentářů

Život s kapkou krve

Krátká povídka o tom co se může stát, když jednou navštívíte nesprávný klub…Z včerejšího večera si toho moc nepamatuji. Sakra, asi jsem se zase příšerně opila. Byla jsem v tom novým klubu, jak mi doporučili jedni známí na netu. Prý se mi tam bude líbit. Když jsem tam přišla, tak mě to zrovna nenadchlo. Všechno bylo uvnitř červeno-černý a lidé se svíjeli na parketu v neznámém rytmu hudby. Připadalo mi, že si všichni asi něco dali. Nějakou extázi nebo něco takovýho. Tančili jakoby tu hudbu ani nevnímali… Určitě to byla extáze. Snažila jsem se protlačit k baru. Dalo to docela práci. Všude samé ruce, které se mě snažily vtáhnout do toho omamného tanečního reje. Zpocená těla a rudé rty. Ta cesta mi připadala nekonečná, ale nakonec jsem se k baru dostala....

Autor : dne 02/16/2008 | Hororové | 0 komentářů