2. Návrat

„Elen, počkej!“

Elen utíká co ji nohy stačí.
Snaží se prorazit si cestu mezi lidmi, kteří jdou proti ní. Je zadýchaná a už nemůže, ale to ji nezatěžuje myšlenky. Je pevně rozhodnutá na otce zapomenout. Síly ji stále dochází, ale ona nepoleví. Nevšímá si fyzického vyčerpání, protože to teď nejde. Stále za sebou slyší volat své jméno, ale neotáčí se. Najednou ucítí na svém rameni pevný stisk.

„Mám tě…“

Elen vykřikne a po dlouhé noci strávené ve zlém snu se probudí ve své posteli.

Sun, Dizi a Elen sedí v tanečním sále a čekají na začátek zkoušky. Ten čas si snaží zkrátit povídáním, ale neubrání se poslechu rozhovoru Adrina a Ethel stojících opodál. Na Adriánovi byla vidět spokojenost, Ethel jako by uvnitř
vybouchla. V divadle strávili již dva týdny, ale už za tu dobu si všichni stačili povšimnout, jak jsou nadaní. Jen nikdo nevěděl proč odešli z toho nejslavnějšího divadla v Paříži a přišli sem…

Prosím tě, Ethel, nemohla by ses už uklidnit?“

„Jak se mám uklidnit?“ odsekla Ethel Adriánovi. „Podívej s pořádně a řekni mi, kam jsme se to dostali?“

Adrián ji však tak úplně nevnímal. „Ethel, moc dobře víš, proč tady jsem a že si za to můžeme sami.“

„Ethel se na něj nechápavě podívala. „Jak to myslíš, sami…“ co chtěla říci ale nedořekla, jelikož je vyrušila Elen.

„Promiňte, mohu vám nějak pomoct?“ zeptala se.

Adrin už otevřel ústa k odpovědi, ale Ethel byla rychlejší. „Co ti je do toho?“

Elen se tedy obrátila a po zbytek hodiny už si jich nevšímala.

Po zkoušce se Elen ještě domů nechtělo a tak se procházela po divadle. Najednou ji ale někdo zezadu zakryje oči.

„Dizi, prosím tě, nech si to na jindy…“

Otočí se.. „Luke! Jak, co, proč?“

Elen není schopná slova.

„Ahoj baletko, sotva přijedu a už mě vyslýcháš.?“

„Promiň, jen jsem tě nečekala.“

Luke se na ni usměje a vylíčí ji, co dělal celý ten měsíc, kdy tady nebyl. Když skončí, Elen na něj vyvalí oči.

„Nové představení?“ Už se těším! Dej sem scénář!“ a rychlostí blesku po něm chňapne. Luke ji však uskočí.

„Ale ale, dočkej času, nejdřív mi to musí schválit. Ale slibuji, že budeš hned další, kdo si jej přečte.“

Chvíli se ještě povídají. Poté se rozloučí a každý odchází opačným směrem, Luke za Korou, Elen na prázdné jeviště…

Elen pomalinku dotančí ke vstupu na jeviště. Ještě než na něj vstoupí, rozsvítí si jedno světlo, aby nebyla potmě. Poté už vejde do paprsku světla, nazuje si špičky a zapne hudbu. Chvíli se zaposlouchává do tónů neznámé skladby a potom se roztančí. Její pohyby splývají s tóny hudbu. Elen je přesná, ale zároveň jako by se vznášela. Pružné skoky,
Přesné piruety, lehké záklony a elegantní pozice. Skladba začíná pomalu utichat a Elen končí v lehkém záklonu se zavřenýma očima. Jakmile ale uslyší tichý potlesk, otevře je.

„Improvizace prokládaná prvky z Othella, pokud se nemýlím.“

Dole pod jevištěm stálá vysoká štíhlá osoba a usmívala se. Po chvíli Elen poznala známou tvář.

„Isabelo, kde se tady bereš?“

„Víš, říkala jsem si, že už se mi hodně stýská a konec konců, kdo by na tebe dohlížel.“ Odpoví ji s čertíky v očích.

Elen už je však u ní a se slzami v očích ji objímá.

„Ššš, neplakej. Není proč, vždyť jsem tady. Všechno bude zase jako dřív.“ Tišila ji Isabela.

Zdaleka nic ale jako dřív nebylo …