Dům dveří

Moje závěrečná esej z Literárního semináře.

~prolog~

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře a za nimi další dvoje. Jedny bílé, jedny černé. Na bílých bylo napsáno Život, na těch druhých Smrt. Ano, "ty druhé", tak se jim říkalo, protože se nikdo neodvážil vyslovit jejich název. Zvenčí byl dům tak malý, až jste nabyli dojmu, že černé i bílé dveře vedou zase ven. Samozřejmě to tak nebylo. Říkávalo se, že pokud máte nějaké zásadní životní dilema, Dům dveří vám jej pomůže vyřešit, ale za velmi vysokou cenu. Tohle také bylo psáno na vstupních dveřích, i když trochu starším jazykem, ale smysl to dávalo stejný.
Zkuste si představit celou tu scenérii. Kraj lesa, zdánlivě opuštěný dům bez oken a úzká prošlapaná pěšina. Asi ve dvou třetinách cesty se zde ocitá Channah Cohen, dívka bez perel ve vlasech, bez naděje a bez iluzí.

~část první~

"Nevím, co tě přivádí k Domu dveřý. Ale jestly ti mohu poradit, nechoť tam," hlásá tabulka umístěná po pravé straně cesty. Filtr, který si v sobě Channah vypěstovala a který vypouští pouze při konverzaci s Lee Mortirem, jí velí ignorovat všechny příkazy, ve kterých jsou pravopisné chyby, proto postupuje rychlým krokem dál.
Konečně stojí před vstupními dveřmi a čte si nápis nad nimi.
Ano, proto jsem sem přeci přišla, pomyslí si a sahá po klice, když se dveře samy otevřou. Channah odtáhne ruku a uhne o krok vpravo právě včas, aby na ni nespadl černovlasý muž v modrofialovém hábitu, který se zrovna vypotácel ven a padá tváří k zemi. Channah čeká deset sekund, jestli se nestane zázrak a pak obrátí muže na záda. Ten se usměje, přitáhne si Channah k sobě, políbí ji na čelo a přemístí se. Channah neví, kdo je ten muž a neví ani, že jeho políbení na ní zanechalo nesmazatelnou stopu. Navždy si ale zapamatuje lesk v jeho zelených očích.
Jen lehce šťouchne do pootevřených dveří a vstupuje, konečně, do Domu dveří.

~část druhá~

Pomalu se rozkoukává a analyzuje své pocity z tohoto místa. Přímo před ní jsou dveře – vlevo bílé, vpravo černé. Život, Smrt. Není na nich nic zvláštního. Před bílými dveřmi stojí fronta o asi deseti lidech, která se rychle zkracuje. Před černými dveřmi nestojí nikdo.
Channah se postaví za posledního člověka v řadě a společně s ním sleduje, jak lidé před nimi jeden po druhém mizí se smrtelnými výkřiky ve dveřích. Nikdo z čekajících se nad tím nepozastavuje, ani Channah. Když i onen poslední člověk – blondýna s modrým melírem – odejde, v místnosti nastane ticho a Channah jen stojí a zírá na bílé dveře. Jsou tak bílé, že se od nich odráží světlo zářivky a pálí Channah do očí. Vtom jakoby procitla.
Proč bych měla lézt do bílých dveří? Jen proto, že tam šli všichni ostatní?

~část třetí~

Rozhlížím se po místnosti a hledám nějakou indicii, která by mi napověděla; nějaký důvod, proč nechodit do bílých dveří. Zdi i notně pošlapaná podlaha jsou ze dřeva, stejně jako strop, který je zkosený v souvislosti s tvarem střechy domu. Vlastně je tu všechno z obyčejného dřeva, kromě těch dveří.
Přejdu těsně k nápisu Život a zkoumám ho zblízka, až si všimnu, že nápis má kolem sebe rýhu ve tvaru obdélníku, jakoby někdo kousek dveří vyřízl a vsadil tam jiný. Zaryju do bočních rýh nehty a snažím se cedulku vytáhnout. Docílím však jen toho, že si všechny nehty polámu, ale cedulka se ani nepohne.
Jsem přeci čarodějka, trkne mě a vytáhnu hůlku. "Diffindo!" mávnu směrem k cedulce, které to nijak neublíží, paprsek kouzla se odrazí kamsi do stropu, kde způsobí, že se na mě snesou závěje prachu, až se bolestivě rozkašlu, a zmačkaný papír. Rozbalím jej a díky své šikovnosti taky lehce natrhnu. Obsahuje jen dvě věty, psané tužkou na papír, který je zaprášený a umaštěný od doteků lidí.

Všechno je jinak, než se zdá. Udělej první věc, co tě napadne.

Papír mi vypadne z ruky, já malátně hýbu paží a pokládám dlaň na nápis. Cítím, jak se mi přilepuje k ruce jako jehla k magnetu a když dlaň odtáhnu, odkalím jiný nápis, oprýskaný a těžko čitelný, ale já vidím, že říká: Smrt. Sundám si cedulku z dlaně, hodím ji na zem a jako v transu přejdu k černým dveřím a provedu stejný úkon, přestože už je mi jasné, co tam bude. Pod nápisem Smrt se skrývá Život.
Jakmile odhodím i druhou cedulku, už na nic nečekám a bez váhání vstupuji do černých dveří, na nichž je teď psáno Život.

~část čtvrtá~

Zavřu za sebou a trochu váhavě se otáčím. Nevím, co čekám, že se stane, takže jsem si jistá, že ať to bude cokoliv, překvapí mě to. Vidím, dlouhovlasou ženu, která ke mně stojí zády. Má na sobě světle zelené šaty jednoduchého střihu, které výrazně kontrastují s jejími zrzavými vlasy.
Nemám žádný nápad, jak bych na sebe mohla jinak upoutat pozornost, proto si odkašlu a tiše řeknu: "Ehm…ahoj?"
Žena se ke mně otočí tváří, na níž má černou masku.
"Pozdraven budiž Salazar," promluví, zatímco přemítám, jak jí ta maska asi drží na tváři. Také si všimnu, že nemá žádné výběžky pro lícní kosti, nos, ústa a co je nejpodivnější, ani otvory pro oči.
"Až na věky…" odvětím automaticky, "…kdo jsi?"
"Já jsem tvoje múza a tvoje svědomí. Taky tvoje tvůrčí krize a tvoje deprese, stejně jako tvá hrdost a tvůj strach."
Jsem úplně otupená, nejsem schopna dát dohromady myšlenky, jen jakoby opile říkám: "Proč máš tu podivnou masku?"
"Protože nemám tvář. Tu mi můžeš vytvořit jedině ty, ale kdybys to udělala, došla bys poznání a to by ti zničilo duši na prach."
Chvíli obě mlčíme – já přemýšlím, jak vypadá člověk bez tváře a jaké to asi je, nemít duši – a pak se žena s maskou zničehonic zeptá: "Proč jsi sem přišla?"
Nechápavě na ni hledím. Proč jsem sem přišla? Snažím se vzpomenout si. Vybavují se mi jen úryvky z paměti, jednotlivé vzpomínky, před očima se mi míhají obrazy a znovu mnou zmítají pocity…
…Velká Síň, John Werewolf, Sheila Franklin, Lavender dela Spacey, vztek, ponížení…
…tma…
…pláč, Nekrův uklidňující hlas…
…tma…
…Nithiel vou Nanthee, článek do Denního Věštce…
…tma…
…tma…
…tma…
"Musíš své nenávisti dát jméno," slyším hlas ženy s maskou.
Představím si pocit nenávist a otřesu se zlostí. Už vím.
"Moje nenávist se jmenuje John Werewolf."

~část pátá~

Žena s maskou už neřekne ani slovo, jen vezme Channah za ruku a vede ji dlouhou tmavou chodbou, ve které se ozývají jen jejich kroky.
Na konci chodby není světlo. Jsou tam dveře, které otevře a Channah spatří slunce a louku s čerstvě posečenou zelenou trávou, která voní až k nim. Od louky ji dělí jen tři schody směrem dolů.
Žena s maskou ji obejme a pošeptá jí do ucha: "Zapomeň na to všechno. Řešení je být tam, kde si tě váží, kde tě mají rádi a kde se tě zastanou."
Channah jen přikývne, protože jí do očí vhrknou slzy, a sejde po schodech dolů.

~část šestá~

Channah si zouvá boty, bere je do ruky a rozbíhá se po trávě bosa. Běží z kopce po louce a rozpřahuje ruce, jakoby chtěla vzlétnout. Doběhne až k hradu, nikde se nezastavuje, nevšímá si studentů, kteří na ni nechápavě koukají, ani profesorů, kteří na ni volají, aby se zastavila a řekla jim, co se stalo. Srdce ji táhne ke kamenné zdi ve sklepení, která ji ihned vpouští dovnitř. V kolejní místnosti Zmijozelu padne do náruče prefektovi a cítí proudy zelené magie, jak proplouvají kolem ní a znovu jí dodávají sílu k životu. Je na tom správném místě. Tady ji mají si jí váží, mají ji rádi a zastanou se jí.
Channah je stále dívka bez perel ve vlasech. Avšak už s nadějí a s iluzemi.

~VIVAT SLYTHERIN~

~epilog~

"Každý z nás má svou živoucí pouť k nebesům. Dokud ji nenaleznou, kráčejí jako opilci, kteří neví, která z poutí je která. Jakmile ji však naleznou a ztratí svůj zmatek, záleží jen na jejich vůli, který směr pouti si zvolí – nebudou nadále podřízeni náhodným rozhodnutím druhých."
(citace z knižního zdroje N.T.G.)