April a Tomáš

Tento příběh má pravdivý pramen, avšak vystupují zde vymyšlené postavy.

„Hele ,April, dej mi opsat tu fráninu, neměla jsem čas, ani chuť to napsat. Byla jsem s Honzou. Ti musim vyprávět. Přišel pro mě ani minuta zpoždění a…“

„Počkej, jaký úkol? A sakra, úplně jsem na něj zapomněla. Víš co mi řekl ten plešoun: ještě jeden průšvih Aprieleto a nechám tě rupnout“

„Až na to holka, že on by nepoužíval vulgaritu, řekl by propadnout“

„Hele Hano, tohle není legrace. On je toho schopen! No teď už to stejně nestihnu, mělo to být na A4. Udělej pro mě něco, nechej mi udělat rakev vyztuženou slunečnicemi“

Ticho už jde. Slyším jeho kroky. Ještě dva kroky, krok. Vchází do třídy, Vůbec mě neoslňuje jeho pleš, ani jeho zkažené zuby, jako každou středu a čtvrtek, možná to je tím, že to není profesor Patočka, nýbrž……….

“ Ahoj bando, jsem váš nový učitel francouzštiny. Bývalý profesor odjel na dlouhou cestu a hodlá se vrátit něco málo za půl roku. Do té doby vás budu učit já.“

Třídou zahřmělo hlasité „hurá“. Já však zarytě mlčela, něco se mi na něm hrozně líbilo.

Nejspíš jeho oči, byly jako kočičí a ty brýle, nebudily dojem intelektuála, nýbrž velkého sympaťáka. Není ani moc hezký, ale něco je na něm hrozně krásného.

Téma „nový učitel“ probíráme ještě dlouho do noci, dozvím se že se jmenuje Tomáš. Je mu 30 let a že s ním Hana stihla už jít i na kafe, kde jí dal i telefonní číslo. To poslední mě velice zaujme a i zamrzí, ale nahlas si o jeho číslo neřeknu. K tomu bych se nesnížila.

Další měsíc uteče ani nevím jak.

Proplouvám jím jako v mlze, nic nevnímám. Pořád musím myslet na kamarádku, jak je drzá k Tomášovi.

Tak například. Jde si se mnou po chodbě, vejde suverénně do jeho třídy, prohodí nějaký nejapný vtípek a zase zmizí. Nejhorší na tom je to, že on jí na to neřekne ani muk.

Avšak jednoho dne mě čeká šok. Kamarádka mi o lektvarech napíše dopis, ve kterém píše, že se mnou potřebuje nutně mluvit o polední přestávku.

Určitě to bude něco jako: Honza mi volal jenom třináctkrát, místo patnáctkrát, jako tolikrát. A tak na to ani nemyslím a na přestávku se nijak zvlášť netěším.

Ale když mi oznámí „chodím s Tomášem“ koukám na ní jak spadlá z višně.

Všechno mi začíná docházet. Její chování, zamilované pohledy, prostě všechno.

A já husa si myslela, že je prostě drzá. No to je teda šok.

„Hele April, víš hrozně krásně líbá, tak dospěle, když mě hladí, to není jako od těch našich uch.“

Páni ta se má, já chci taky. Vždyť pusu jsem dostala naposledy ve školní hře, a to ani nebylo z lásky. Já byla Julie, on Romeo a těsně před mou smrtí jsme se políbili.

Navíc jsem ani neměla motýlky. Proč taky, když můj Romeo byl třídní šprtík o hlavu menší. Brrrrrr!! Pryč se vzpomínkami, nebo se mi udělá zle.

Už zase uběhl další měsíc a já se utápím v depresích a vyčítám si každý den.

Jsem blbá, blbá, blbá.

Nemám kamarádku, ani kluka. Jak jsem to mohla udělat Haně?! Ale vždyť je to její vina, to ona mi dala jeho číslo poštovní sovy, to ona chtěla, abych mu napsala. Já zato nemohu, že jsme si začali psát a ne jen o Haně.

Každá holka přeci touží po zamilovaných básních, nočních procházkách.

Měla pravdu. Něco jiného je líbat se s klukem a něco pak s mužem. “

No tak Hano, přece víš jak se řekne francouzsky omlouvám se vám za všechno.“ říká profesor Patočka a šklebí se na mě, protože ví, že mi napíše další nedostatečnou.

O April a jejím učiteli se dozvěděl pedagogický sbor a pana Tomáše vyhodili. Každý na ni nyní kouká přes prsty. Nemá přátele, Hana ji asi nikdy neodpustí a navíc nemá adresu na Tomáše.