Už mi zbývá jen den…

Jak byste strávili den, který by byl vaším posledním na tomto světě? Povídka vypráví příběh nájemného vraha, který se vzdal svého života ve prospěch jiných.

Soumrak obestíral celé město. Většina lidí byla touhle dobou zalezlá ve svých domovech právě kvůli takovým, jako byl Daeron. Právě v těchto chvílích začínal kypět život v podzemí a temných uličkách, ze svých úkrytů vylézaly pochybné existence jako vrazi, zloději i obyčejní kapsáři a vydávali se za svojí prací. Daeron se obezřetně rozhlédl a vysoukal se otvorem, který po odsunutí mříže kanálu vznikl. Přitáhl si tmavý plášť k tělu, aby se chránil před ledově chladným větrem, a zamířil tichou ulicí směrem k centru. Cestou nepotkal jedinou živou duši, pouze na sobě cítil pohledy skrytých pozorovatelů. Mohlo jít stejně dobře o toulavé psy jako o nějaké další lidi od Cechu. Když míjel otlučený bar, na jehož štítu mrkala barevná neonová světélka, pohlédl do jeho prosklené výlohy. Zíral na něj hubený, vysoký muž s několikadenním strništěm na propadlé, voskově bílé tváři. Vypadal jako mrtvola, jediné, co vykazovalo nějaké známky života, byly neprostupně černé oči žhnoucí jako dvě studny.

„Ty seš teda fešák, to se musí nechat…“ zamumlal pro sebe a přejel si rukou po neoholené bradě. Potom zavrtěl hlavou a spěšně pokračoval v cestě. Cílem byl podezřelý noční podnik přímo v centru města. Už z dálky spatřil obrovský růžový nápis GERETHIN RÁJ. Jen při pohledu na to jméno se mu svíral žaludek podivnou předtuchou. Jeho zákaznice však čekala uvnitř a stejně jako všichni nájemní vrazi v tomto městě, i Daeron věděl, že se nevyplatí nechávat zrovna Gereth čekat. Konečně se dostal k nenápadnému postrannímu vchodu, kam nedoléhala hlasitá hudba, hovor ani smích zákazníků. Okamžitě se otevřela špehýrka a Daeron spatřil pár pronikavě modrých očí.

„Kdo je tam?“ Ostrý řezavý hlas zně skoro mechanicky.

„Daeron de Sante, jsem tady kvůli…jedné záležitosti, na přání madame Gerthy.“

„Kolik zrnek kávy leží na chodníku?“

„51, ale jedno chybí.“ Daeron bez zaváhání použil předem smluvené heslo. Na druhé straně bylo chvíli ticho, pak se ozvalo pisklavé zaskřípání a dveře se pootevřely. Daeron rychle proklouzl do vlhké tmavé chodby a pohlédl na dveřníka. Postava, nemohl určit, zda muž nebo žena, se však důmyslně ukrývala ve stínech, takže jen pokrčil rameny a zamířil známou chodbou jako tolikrát předtím. Dnes to však bylo jiné. Tentokrát si Gertha vyžádala přímo jeho a Daeron nechápal, co za tím vězí. Konečně dorazil k černě nalakovaným dveřím a třikrát lehce zaklepal. Zaposlouchal se do ticha na druhé straně.

„Tak pojď, už na tebe čekám.“ Mrazivý ženský hlas syčivě proklouzl skrz dveře a zaryl se Daeronovi přímo do mozku. Roztřesenou rukou sáh po klice a těžce ji zmáčkl. Dveře se otevřely a jemu se naskytl pohled do vkusně a luxusně zařízeného pokoje. Všude stály vysoké cenné vázy plné květin a na stropě se třpytil lustr, o kterém vědel, že je vyroben z pravých broušených diamantů. S pokorně sklopenou hlavou se obrátil k sametovému křeslu u krbu, protože právě odtamtud k němu putovaly ty vlny chladné záště.

„Ach, Daerone, kde ses tak zdržel?“ Každou buňkou pociťoval hlubokou nenávist k té osobě před sebou. Zvedl oči.

„Promiňte mi moje zpoždění, madame, ale bohužel se moje posední zakázka nevyvíjela přesně podle mých představ…“ Jediným mávnutím ruky ho umlčela. Nenávistně se díval na tu ženu, ženu, která dokázala jediným pohybem změnit stovky životů, na její okouzlující úsměv plný rovných, souměrných zubů, sladce modré oči ukryté pod vějíři hedvábně dlouhých řas, lesklou hřívu blond vlasů stáčejících se v ladných smyčkách po její bílé šíji i její smyslně vystavené tělo v třpytivém stříbrném oblečku. Nenáviděl ji za to, jak ji miloval.

„Nevadí, nemám čas na tvoje výmluvy. Teď tedy přejdeme k naší záležitosti. Posaď se.“ By to rozkaz a Daeron musel uposlechnout. Přešel k menšímu křesu a ostražitě se usadil. Gertha sáhla do malé poličky vede ní a vytáhla sklenici a láhev jakéhosi zlatavého nápoje, který Daeron nepoznával. Zkušeným pohybem sklenici naplnila asi do poloviny a podala mu jí nespouštějíc z něj oči.

„Tak, Daerone, jak se ti v poslední době pracuje?“ Nevěřícně na ní zíral. Ona si s ním povídá? Lehce si odkašlal.

„Nemohu si stěžovat. Jsem na tuto práci zvyklý, už si nedokážu představit nic jiného.“ Odpověď si řádně promýšlel, znal Gerthinu moc a nechtěl, aby se mstila zrovna jemu. Na Gerthině tváři se rozlil pobavený úsměv. Vzala svojí sklenku a usrkla medového nápoje. Jedna neposedná kapka stekla z jejích plných rtů přímo do hlubokého výstřihu. Daeron si olízl náhle zcela vyprahlé rty. To mu dělá naschvál. Rychle do sebe hodil lok té tekutiny. V ústech se mu rozlila sametově hebká krémová příchuť.

„O co tedy jde. Bude to jen takový malý obchodník, nic velkého, ale dost mi záleží na tom, aby už nikdy nemohl nic říct. Rozumíš mi, doufám. Také potřebuji, abys od něj zjistil, co vše o nás ví, potřebuji vědět, co přesně mohl komukoli říci. Bohužel o něm nemáme žádné informace, všechny zdroje selhaly, poslední, co víme, je, že se objevil před měsícem u té kartářky. Od té doby se po něm slehla zem.“ Gertha se odmlčela a podala Daeronovi papírové desky. V nich ležela pouze jedna fotka malého, plešatého muže, kterému mohlo táhnout tak na padesát a poté adresa kartářčina salonku. To bylo vše. Obvykle byly tyto desky nabité informacemi o tom, kam si hledaná osoba chodí nakupovat, kde spí a kam si třeba uklízí noviny. Tentokrát nic takového. Daeron vypil zbytek nápoje a podíval se na Gerthu.

„A vy si myslíte, že ho dokážu najít? Vždyť nemám žádná vodítka!“ Jeho hlas zněl podivně chraplavě. Gertha se sladce usmála a mírně se předklonila.

„Ano, bude to těžký úkol, objevit ho. A ty bas snadno mohl usoudit, že bude lepší se ztratit a vykašlat se na to, protože víš co se děje, když nějaký můj člověk neuspěje. Tak jsem se musela ujasnit. V tom drinku, co jsi teď vypil, byl přimíchán pomalu působící, ale velmi spolehlivý, jed.“ Daeronovi se málem zastavilo srdce. Cože?

„Ach, miláčku, musela jsem se ujistit, že budeš pracovat dobře. Jediná známá dávka protijedu se totiž právě v držení toho obchodníka. A on se jí jen tak nevzdá. Takže ho budeš muset zlikvidovat, abys ji dostal. A samozřejmě také budeš muset pracovat rychle. Jed tě zabije do 48 hodin.“ Daeron na ni nevěřícně zíral. To nemohla být pravda. Nikdo nemohl být tak podlý. Pak si uvědomil, s kým se baví. Ano, Gertha toho byla schopná.

„A teď už bys asi měl jít. Hodně štěstí, Daerone.“

Když vyšel ze dveří, tvrdě se do něj opřel studený vítr. Přitáhl si plášť ještě víc k tělu. S obavou se ještě naposled ohlédl na obrovské dveře, které se za ním s třískotem zabouchly. Co bude dělat s tím jedem, co mu ta zmije dala vypít? A kde má sehnat toho chlapa a dozvědět se od něj to, co mu přikázala…? Smutně pokýval hlavou. A policie mu pro to, čím je, nepomůže. Nakonec by skončil v base sám. Sedl si na mokrou lavičku, nepřítomně odkopl tvrdou žvýkačku a složil hlavu do dlaní.

Po několika minutách nehybně prosezených na hnilobně zapáchajícím sedátku se zvedl. Musel začít něco dělat. Ještě jednou otevře desky a pak rychlým krokem zamířil do Main Street 42. Ten dům poznal okamžitě. Nízký se špičatou střechou a obrovským vývěsním štítem s nápisem VÚŠTÍRNA. Obešel ho kolem dokola. Ve všech oknech byla tma, jediné, co vydávalo nějaké světlo byla lampa na automatický spínač přede dveřmi. Daeron se přikrčil a nízko u země objevil malé, temné okénko. Vedlo nejspíše do sklepa a štěstí bylo, že nedoléhalo úplně. Do úzké škvíry zastrčil prsty a zabral. Po chvíli okno s tichým lupnutím povolilo.

Opatrně tabuli položil vedle sebe na zem a protáhl se dovnitř. Všude okolo byla neprostupná tma rušená jen namodralým přísvitem měsíce procházejícím okénkem. Daeron sáh do kapsy a vyndal malou příruční baterku. Světlo ozářilo malou místnůstku a Daeron zjistil, že se nachází pravděpodobně ve spíži. V policích byly úhledně vyskládány sklenice s kompoty a několik uzavřených plastových krabic. Daeron zhas světlo a zmáčkl kliku. Ocitl se v malé, matně osvětlené místnosti. Světlo vydávalo bodové osvětlení schodiště stoupajícího nahoru.

Už se chtěl vydat nahoru, když tu uslyšel tiché hlasy. Nejprve nedokázal určit, odkud to přichází, pak si však všiml tenoučkého paprsku světla za schody. Když k onu místu došel, objevil nenápadné dveře. Zhluboka se nadechl, odjistil pistoli a prudce vrazil do místnosti. Pohled ho trochu překvapil. Tato místnost byla velká a zařízená jen nutnostmi každodenní potřeby. Uprostřed seděla na zemi na rozložené dece nějaká žena, kojila malé dítě a v okamžiku, kdy vtrhl dovnitř k němu zvedla vyděšené oči. Za ní stál ten muž z fotografie a živě se hádal s další ženou, Daeron usoudil, že kartářkou. Vše ztichlo.

Daeron si olízl rty.

„Vypadněte! Všichni zmizte.“ Ukázal na muže.

„ „Jen on tu zůstane.“ Kartářka prudce zavrtěla hlavou a stoupla si dopředu před kojící ženu.

„ „Ne! Nevím, proč ho pronásledujete, ale Samuel nic neudělal. Je to počestný muž s rodinou! Nemůžete přece…“

„ „Sklapni!“ Daeron pocítil v hlavě podivné cukání. Nemohl ho zabít, když tu bylo to dítě.

„ „Vezměte to dítě a vypadněte odsud. Teď hned!“ žena, která dosud seděla se zvedla a s dítětem v náručí přešla k blednoucímu muži.

„ „Prosím vás, nechte nás být. Nechápu, proč se to děje. Musíme se skrývat i s naším malým. A to není dobré. Vždyť vy to nechcete. Vy ho nechcete zabít, vidím to. Tak proč jste tady?!“ Daeron sklopil hlavu. Věděl, že teď už to nedokáže. To, co říkala ta žena, byla to pravda. Už chápal, proč mu Gereth přimíchala jed do pití. Nikdo by pro ni nešel zabít otce a ještě před dítětem. Všechno to byla lest. Pohlédl na Samuela a na lahvičku, která se mu blyštila na krku. Když ho nezabije, zemře sám. Pak se jeho oči setkaly s očima mladé matky….a Daeron se rozhodl.

„ „Zmizte. Všichni. Budou vás hledat.“ Na to se otočil a tiše zmizel ve tmě. Když se ocitl zase v zahradě věděl, co musí udělat. Nejprve zamířil do jedné z hospod. Konečně se mohl opít a nemyslet při tom na zítřek.

Druhého rána se probudil s bušící bolestí hlavy. Protáhl si ztuhlé klouby a poprvé v životě pocítil ve svém těle mrazivý záchvěv smrti. I přes tu bolest mě skvělou náladu. Poprvé v životě měl pocit, že jedná tak, jak by měl. Oblékl se do saka a černých kalhot, pořádně se oholil a osprchoval a pak z trezoru vybral veškeré peníze, které mu ještě zbývaly. Za tichého pobrukování vyšel z domu a zamířil do luxusní restaurace pro horních deset tisíc. Tam se nechal pečlivě obsloužit, spořádal obrovskou snídani skládající se z největších lahůdek a číšníkovi nechal velkorysé spropitné. Skvělou náladu mu kazilo jen podivné tuhnutí v zádech. Pak se zbylými penězi zamířil do kasina a zahrál si několik skvělých her. Peníze byly v nenávratnu, ale Daeron by šťastný. Podíval se na zlaté náramkové hodinky. Byl právě čas. Zamířil přímo ke Gerethinu ráji.

Znovu vstoupil po vyřčení hesla tím postranním vchodem a bez klepání vešel do Gerethina pokoje. Blonďatá bohyně se na něj překvapeně podívala.

„ „Ale, že sis dal na čas. Už jsem tě skoro nečekala. Tak co ses dozvěděl?“ Daeron jí věnoval úsměv.

„ „Nic,“ prohodil, jakoby mluvil o počasí a sáhl do poličky pro sklenici a nápoj. Nalil si velkou dávku a blaženě povaloval tu chuť na jazyku. Gereth na něj nevěřícně zíraa.

„ „Nic? Ty mi řekneš, že nic? Ale to…“

„ „Jo, to chcípnu, mám teď tak deset minut? Možná?“ Věnoval jí další úsměv a vypil zbytek nápoje. Potom přistoupil blíž a popadl Gereth za ruce.

„ „Odjakživa jsem tě miloval a tys to věděla. Nehodlám ti teď nic vyčítat, jen chci udělat tohle.“ Popadl vzpouzející se ženu do náručí a vtiskl jí jeden dlouhý vášnivý polibek. Znovu se usmál.

„ „Jsem rád, žes to tam dala, Gereth. Dnes se mi splnila všechna přání.“ Než stačila užaslá žena něco říct, Daeron jí věnoval poslední úsměv, usadil se v jejím pohodlném křesílku, zavřel oči a zemřel.