Život

"Byl jednou jeden dům. Zcela
obyčejně a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten
dům měl dveře, a za nimi …"

Do setmělé místnosti vstoupil statný muž.
"Pojď už… to mu ty pohádky budeš vyprávět až do dospělosti?"
zahřměl. Dívka se podívala na bratra, zlehka ho políbila na tvář
a zvedla se k odchodu.

"Tatí… pojď za mnou na chvíli…" zakňoural malý hošík.
Otec si povzdechl a šel si k němu sednout.
"A jak ta pohádka dopadla? Skončila šťastně?" kluk upřel
na tátu tázavý pohled. Muž se srdečně rozesmál, ale potom ztichl.
"Víš, synku… Některé pohádky nekončí šťastně…"
Úsměv na jeho tváři se promněnil na zachmuřený výraz.

"Ale vždycky přeci přiletí princ na svém koni… a princeznu
zachrání…" odvětil synek nechápavě. Otec
se na něho znovu podíval: "Někdy ne, synu… Někdy ne…"

Muž se zvedl a přešel ke dveřím, když se za ním, ozvalo: "Tátí…
a co je teda ukrytýho za těmi dveřmi?" Ale než to stačil dopovědět,
byl táta pryč…
"Proč mi to nikdo nechce říci?" zeptal se pro
sebe a po tváři se mu skoulela jedna malá slzička.

Život je minové pole,
kde roste kopřiva vedle růže,
to, co tě učili v základní škole,
to ti tady nepomůže…

***

Adam se trhnutím probudil. Cítil, jak mu po zádech stéká ledový
pot. Vyskočil ze spacího vaku, aby se mohl protáhnout, ale když
se zvedal, zatmělo se mu před očima. Za sebou uslyšel ženský hlas:
"Jsi v pohodně?" Neodpověděl. I přes tupou bolest si snažil
vybavit, co se mu právě zdálo. Žena mezitím došla až k němu a přisedla
si na jeho vak. Pohlédla na něho kamennou tváří.
"Tak to vybal," řekla mu příkře. Když se jí ani po pár
minutách nedostávala odpověď, vyjela:
"To Ti dělá takovej nepřekonatelnej problém alespoň se mnou
promluvit??!" prskala. On na ni ani nepohlédl.

"Hodně věcí se změnilo…" konečně se na ní podíval,
"kdyby si mě před těmi pár měsíci nechala abych…"
"Cože?" žena se rozesmála, "ty si teď z ničeho nic
vzpomeneš na své nevydařené pokusy o hrdinství? Ty mě dojímáš…"
Její smích už ale nezněl úpřímně, ale spíše afektovaně.
"Ještě než táta umřel… slíbil jsem sestře, že ho pomstím.
Ty to nechápeš… ale já už ji v životě neuvidím… Měl jsem
být radši mrtvej…. Takhle jsem svou šanci promarnil… Já už
ho nikdy neuvidím… Jo… do smrti si budu vyčítat, že se mi to
nepovedlo… Kdyby si mě nechala…" domluvil tichým hlasem.
Ani se na ni nemusel koukat, aby mu bylo jasné, že bojuje se slzami,
když však promluvila, byl už její hlas silný.

"Záleželo mi na tobě… Nechtěla jsem, aby si tam umřel…"
"Sama víš, že by mi to bylo milejší," promluvil už o poznání
hlasitěji.
"Já nechápu, proč sis na to musel vzpomenout zrovna teď."
"Já na to myslím pořád…" bránil se Adam.
"Ne.. to není pravda… co se stalo?" ve tváři se ji znovu
zaleskli slzy… Adam chvíli mlčel, ale potom promluvil: "Zdál
se mi sen…On to vlastně nebyl až tak sen… spíše vzpomínka…"

"Bezva… Takže kvůli jednomu blbýmu snu tady ze mě děláš…"
"Já z tebe nic ne…"
"Mohl by si mě nechta domluvit??! Ty ani nevíš, jakej si sobec…
ano.. já jsem zase ta špatná… Ale pomyslel si taky na mě? Kdyby
Vás zabili… nikoho jinýho už nemám…" už na něj řvala
a aniž by si to uvědomila stoupla si před něj.
Tvá chyba pomyslel si Adam, ale nahlas to radši neříkal…
nestál o další výčitky.
"Fajn.. kdybych se teď chtěla zvednou a jít… nechal by si mě?"
pohlédla mu do očí. Chvíli jen tak stáli a pozorovali se navzájem.
Nevědomky sklopil hlavu a mlčel. Věděl, že kdyby se zvedla… nechal
by ji jít. Ona ho chvíli jen nechápavě pozorovala, když jí to
konečně došlo. Zuřivě si zabalila pár věcí a rozběhla se. Po
pár desítkách metrech se zastavila a ohlédla:

"Já blázen jsem tě měla ráda…"
Když se mu ztratila z dohledu, odfrkl si: "Melodramatická hysterka…
Jako kdybych nevěděl, že do hodiny je zpět s omluvou… Tak je to
přeci vždycky…"

Život je popravčí četa,

jenom jeden střelec náboj má,
vyhnout se tomu pravému je zákon světa,
je jediná věc rozumná…

Nehnutě seděl, když za sebou slyšel dupot.
"Čau ospalče… Kde máš Kamilu?" ozval se hlas jeho přítele.

"Myslím si, že se šla projít…" odpověděl mu Adam klidně.

***

S pláčem uběhla pár stovek metrů. Byla zadýchaná, takže musela
zastavit. Vyčerpaně se svezla po kmeni stromu a ztěžka oddychovala.
Budu se muset vrátit, ale ne teď… Večer, možná až ráno…
Celý den strávila tím, že jen tak seděla… Když se stmívalo,
začala jí být zima. Rozložila si na místě spací vak a zachumlala
se do něj. Začaly se jí zavírat víčka. Usínala s pomyšlením
na to, v jak potupné je právě pozici.

***

Kryštof se s tím vysvětlením spokojil. Jenže, když den minul, začal
se po přítelkyni schánět znovu.
"Kde se Kamila toulá? Neříkals, že se jenom šla projít?"
dotázal se s obavami svého přítele.
"Asi zabloudila…" chabě namítl Adam. Věděl, že není
nijak zvlášť přesvědčivý, ale i tak ještě dodal: "Nebo
zašla o trochu dál…Aby mám opatřila něco na večeři…"
Kryštof se na svého přítele koukal, jak na blázna. Chtě nechtě
musel Adam vyklopit pravdu…

"A to si jí jen tak nechal odejít??!" prskal Kryštof.
"Ona se vrátí… Každá se vrací…" odpověděl mu se
smíchem Adam. Kryštofa to očividně uklidnilo, protože si zase sedl.

"Probuď se," budil kamaráda Kryštof. Ten se po pár nadávkách
a výhružkách skutečně zvedl.

"Nepřišla…" znovu promluvil zasmušile Kryštof. Adam
se poprvé při pomyšlení na ní nezasmál. Že by to skutečně
myslela vážně? Chvíli si oba přátelé jen vymněňovali pohledy.
"V tom případě už nemůžeme dál čekat…" prohlásil
tvrdě Adam. Kryštof se na něj podíval nevěřícným pohledem. Jednu
chvíli se dokonce zdálo, že něco namítne, ale nakonec mlčel a následoval
Adama, který se už vydal horskou pěšinou.

***

Kamila se probudila. Slunce už bylo vysoko na obloze… Prohrábla
si vlasy a zvedla se. Zbalila si všechny věci, které vytáhla s batohu
a vydala se na mýtinu za přáteli. Jaké bylo její překvapení, když
zjistila, že jsou pryč… Batoh odhodila na zem a šla si prohlédnout
všchny cesty vedoucí z mýtiny… všechny byly pošlapané… Začala
propadat zoufalství….

***

Adam s Kryštofem kráčeli vedle sebe.
"Už jsou to čtyři měsíci, co jsme ji viděli naposled… Chybí
mi," prohodil do ticha Kryštof. Adam mu na to neřekl nic. Za
obzorem se rýsovala malá vesnička. Muži zrychlili tempo, oba byli
značně vyčerpaní a potřebovali odpočinek.
Uprostřed vesnice viděli seskupení lidí. Zvědavě se k němu přiblížili.
Byli rozestavění dokola. Jakoby sledovali něco, co je uprostřed.
Adam s Kryštofem zrychlili. Když konečně uviděli to, co bylo středem
pozornosti místních, každý se zachoval jinak. Zatímco Adam si posměšně
odfrkl, Kryštofovi se do tváří draly slzy. Před nimi ležela mrtvá
Kamila.

Život je vřeténko nití,

ó, jak lehce trhá se nit,
tři tisíce třista třicet tři cest vede žitím,
a ty jen po jedné můžeš jít

"Je chudák celá poškrábaná a má i nějaké rány,… Nic bych
za to nedal, že ji napadl medvěd," promluvil jeden vesničan.
Kryštof jí chvíli pozoroval a potom se obrátil a běžel k lesu. Adam
ho nechápavě pozoroval, ale nakonec běžel za ním. Dohonil ho až
u lesa, kde Kryštof spomalil.
"Kam deš? Může si za to přeci sama," udýchaně na něj
vybafl Adam. Kryštof jako nevnímal šel hloub do lesa. Adam se chvíli
pokoušel na něj mluvit, ale když viděl, že ho Kryštof ignoruje,
přestal a radši ho následoval. Najednou se z lesa ozvalo hlasité zavrčení.

"Co to bylo?!" nahlas vyjekl Adam.
"Medvěd," odpovědl mu klidně Kryštof.
"A to to říkáš tak klidně?" dotázal se nevěřícně
svého společníka Adam. Kryštof se chladně zasmál:
"Jo…Asi tak klidně a chladně jako ses ty postavil ke Kamilině
smrti."
Adam chtěl něco odvětit, ale zmlkl, když za nedalekým keřem spatřil
něco děsivě tmavého…

A v tom mu všechno došlo… Ale pozdě… až na prahu života a smrti.
Pochopil, že za zavřenýma dveřma se neskrývá nic jiného než
zloba, nenávist, bolest a smrt. Neřekla mu to první žena v životě,
kterou měl rád, ale pochopil to paradoxně až kvůli té druhé…
Mohl to změnit… ale neudělal to… Proč jen všechny pohádky nekončí
šťastně?

Život je kobercový nálet,
chce to jenom, chlapče, získat gryf,
až se budeš v prachu hlíny vedle cesty válet,
buď rád, že jsi ještě živ…
(Jaromír Nohavica – Život)