Minulost

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně
a nepovšimnut si prostě jen tak stál na okraji lesa. Ten dům měl
dveře, a za nimi se skrýval muž. Nebyl ani velký, ani malý. Vlasů
měl tak akorát a jejich délka by také nikde nevzbudila zájem. Možná
tak ta barva. Mohlo mu být teprve kolem třiceti a už měl vlasy bílé
jako stařec. Jeho ostré rysy a hrdé držení těla, to vše bylo kdysi
obdivováno nemalým počtem žen. A on toho využíval, jak na svůj
minulý život teď vzpomínal. Nevěděl vlastně ani proč musel zbýt
on, jediný zastánce. Vždyť ani nikdy netoužil po tom být posledním.
Povzdechl si, vyšel ven aby se podíval na krásu jezera, a vrátil
se na chvíli do minulosti.

"Povídej, co jsi viděl." Měla to být snad otázka? Ne,
Bylo to pronesené bez zájmu. Bez zájmu o zázrak.
"Chybí ti víra. Měl bys věřit. Tvůj přístup k životu je,
jako by si se na nás díval z výšky. Ale ty jsi tady! Uvědom si to
prosím a žij." Nemůžu žít. Tobě se to mluví ty blázne,
ty jsi neviděl. Ale ztratíš svou víru, všichni ztratíme.
Ležel na bílém lůžku a přes průhlednou stěnu sledoval shon kolem.
Všude pobíhaly sestřičky a v závěsu za nimi sem tam nějaký doktor
či doktorka. Tahle úžasná symfonie záchrany lidských životů
ho uchvacovala. Nemohl se stále vynadívat. Před chvílí se probral
z dlouhého komatu a první co viděl byl jeho kolega z práce. Úžasné
probuzení!
Najednou si vzpomněl o čem předtím mluvili, vždyť no tam něco
viděl. Ale ne to bledé světlo o kterém mluví všichni "znovunarození",
on viděl budoucnost. Byl si tím tenkrát jist jako ničím jiným.
A samozřejmě, bohužel, měl pravdu.

Měsíční paprsky pohladily drobné vlnky, které hnal vítr ke břehu
jezera. Všude byl klid krása, která je jen pro ten jediný okamžik.
Toto místo bylo chráněno proti zlu, které bylo všude kolem. Nad
tímto jezerem žil poslední fénix a v jeho okolních lesích se před
zlem ukrývali jednorožci. Všechna kouzelná stvoření dobra tu však
nebyla kvůli svému vlastnímu bezpečí, ale kvůli matce, která
potřebovala pomoc. Gaia se otřásala v základech. Slunce už bylo
odstraněno, jediným světlem zůstala Luna a světlo dobrých duší.
Dobré duše však časem také zmizely, zvolily lehčí cestu, jedna
však stále přebývala u tohoto jezera. A ze srdce této osoby se nyní
linula píseň, píseň beznaděje.

Mnoho let uplynulo
A mnoho duší zahynulo
Nic nezůstalo
A přesto jsem tu

Láska se nezjevila
Jen bída zahubila tvoji čistou víru
Teď hledej boha
Teď hledej spasení

Trpím s tebou za tvůj život
Který ač nádherný postrádá něhu, lásku, dotek
Mnoho se událo

Mnoho se stalo

A nikdo nezůstal, jen já

Fénix zazpíval a jednorožci začali splašeně běhat kolem břehů.
Jejich odraz ve vodní hladině byl ozářen světlem Luny. Vzpomínal
na dny plné slunce, lidí, víry. Kam zmizela, kam zmizelo to všechno.
Brečí, za životy, které nedokázal zachránit. Mohl, nevěděl…
V jezeře se zvedly velké vlny. Přichází zlo, chce ovládnout i zbytek
starého světa, kterým tak pohrdá. Nastane boj, poslední boj za
duše. Jen za duše, protože vše ostatní je už dávno ztraceno.

Zase ta proklatá minulost. On ale jinak nemůže. Mohl toho tenkrát
tolik změnit a on se nepokusil. Vyčítal si to.
"Povídej, co jsi viděl?"
"Nic zajímavého. Měl jsem prostě sen." najednou zmizelo
Slunce a nastala tma.
"Sakra co to je!" zděsil se jeho společník a tápal v temnotě
pokoje po zapínači. Rozsvítil a postavil se k oknu. To co viděl ho
naprosto ohromilo. Všude létaly nějaké kusy husté mlhy a vpíjely
se do lidí. Ti pak pohledem plným nenávisti šířili mlhu dál.
Bylo vidět jak se občas někdo vzepře, ale toho hned zabili. Bylo
to strašné a odpuzující. Jeho kolega dopadl omámeně na postel vedle
něj. Taky chtěl vědět co se děje, ale nemohl se ani pohnout. Tak
ležel a sledoval jeho nepřítomný výraz plný strachu a utrpení.
Pak do místnosti vstoupila sestra. Její pohled byl temný a plný nenávisti.
Rozhlédla se po pokoji a nasála vzduch, pak ho vypustila a sním i mlhu.
Ta pohltila jeho kolegu a on získal stejný výraz jako ta sestra. S
nenávistí se na něj podíval a chtěl mu taky dopřát trochu té
mlhy, ale najednou se jakoby rozplynul a zmizel. Objevil se u krásného
jezera, u svého jezera, před takovou chaloupkou. Byl zmatený, ale
cosi mu napovídalo že má jít dovnitř a tak šel. Zůstal tam za
dveřmi schovaný dost dlouho, čerpal síly na závěrečný boj. Věděl
že je poslední, řekli mu to. Tenkrát večer za ním přišli. Všechna
bájná zvířata dobra se spojila a sešla se u jeho jezera, v jeho lese,
u jeho obydlí.

Boj byl krutý a nelítostný. Nebojovalo se však tak jak byli lidé
do té doby zvyklí, bojovalo se v myslích. Psychická síla člověka
a bájných tvorů stála proti nátlaku veškerého zla a všech lidí
podstoupených mlze. Avšak jak boj dopadl, to nelze odhadnout. Ať
se stalo cokoliv, ať už zvítězila Gaia a její děti nebo temnota…
Nikdo nic neví, nevědomost je přece tak sladká. Ale jedno je jisté,
my jsme přišli potom všem a co bylo před námi je minulost. A děti
budoucnosti, tak si říkáme, se o ni nestarají.