Ar-tal

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně
a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl
dveře, a za nimi byl pouze slyšet škrábání perem..Týraný hrot
pera zoufale zaskřípal a na několikrát seškrabovaném pergamenu
se objevila první slova, vzápětí však byla zuřivě zaškrtána.
Tak takhle by to nešlo. Dnes to musí být něco speciálního. Proklatě,
snad se Drakkemu Zlatovi bude má povídka líbit. Co je mi po tom,
že lidi tyhle příběhy o čarodějích a nestvůrách nepokládají
za umění? Ať si myslí, co chtějí. Jestli jim jedou líp slaboduché
romance potulných bardů, kterými se tohle zatracené království
hemží jako starý salám červy, tak prosím. Chápejte, lidičky
zlatý, i kdyby, z něčeho musím bejt živej, a tohle je jediná věc,
kterou umím. Kdyby mi to tak Drakky Zlat vydal ve svém dvouměsíčníku,
vázaném v pravé zlacené dračí kůži, to by bylo slávy! Dnes to
chce něco extra. Něco, co tu ještě nebylo.

Přímá řeč a drama, jak říkala máma. Místo, čas, postavy, děj.
Místo se bude jmenovat Horní Uwa, jako ta zavšivená dřevorubecká
osada na kopci, na co se zbytečně namáhat. Ve vysokohorském klášteře
Ar-tal takový zapadákov stejně neznají. A jak bychom začali?
Na doškové střechy srubů svítily bledé hvězdy. Malá dřevorubecká
osada Horní Uwa po vyčerpávající celodenní dřině pokojně dřímala
v náručí jedné z těch teplých letních nocí, prostoupených směsicí
rozličných vůní. Noční krajině plné záhadných stínů vládlo
ničím nerušené ticho, jen lehounký vánek ospale ševelil v korunách
prastarých stromů.

Náhle klidnou hladinu ticha rozvířilo dlouhé zavrzání na hranici
slyšitelnosti, zvuk otvíraných dveří, který probodl klid noci
jako dýka poklimbávající nemluvně. Byl ihned následován tím
samým vrznutím. Ten někdo, kterého kryly neproniknutelné stíny
stromů, jež se draly až k samému kraji osady, jako by měly v úmyslu
ji pohltit, za sebou zavřel dveře. Jeho kroky byly tiché. Držel
se těsně u zdi srubu; asi nechtěl být spatřen. Nezamířil na náves,
nýbrž na opačnou stranu, tam, kam by se v noci neodvážil žádný
soudný obyvatel Horní Uwy – do lesa.

Spěchal. Na prchavý okamžik ho osvítila hvězdná záře, avšak
stačilo to k tomu, aby nočnímu chodci bylo zřetelně vidět do tváře.
Jednalo se o malého chlapce s černými nebo snad velmi tmavě hnědými
vlasy a nepříliš hezkým obličejem. Nemohlo mu být víc než deset,
dvanáct let, ale měl už velmi ostré, nedětské rysy. Byl oblečen
v kalhotách a tunice, přepásané jednoduchým koženým opaskem. Jednoduchý
mu stačí.

Tmavý stín, opírající se o rozložitý kmen dubu, už na něj čekal.
Kvůli široké kápi mu nebylo vidět do tváře. Celý vzhled neznámého
zůstával zahalen tajemstvím, tvary těla se pod řaseným černým
hávem vůbec nedaly rozeznat. Nebylo ani patrné, zda se jedná o muže,
nebo ženu. Jen jedna věc byla jistá. Kolem záhadné postavy se vznášela
aura hrozby.

Chlapec přišel až k postavě. Chvíli bylo ticho. Pak se ozval z hlubin
kápě neznámého šepotavý hlas. Byl plný zášti, odporný a působil
jaksi slizce. Zvedal se z něj žaludek. Vyvolával představu svíjejících
se hadů, jejichž tenká černá těla se uzlují do podivného obrazce,
nečitelného pro oči člověka, ale jasného jako polední slunce
pro někoho, kdo pátrá v hlubinách času po dávno zapomenutých,
temných tajemstvích. Ani podle hlasu se nedalo rozlišit, jestli jde
o muže, nebo o ženu. Ale pokud mají démoni nějaký hlas, pak musí
být právě takový.

"Tak, Riko, konečně jsi tady."

"Om-omlouvám se, mistře," vypravil ze sebe chlapec. Hlas
se mu třásl.

"Dnes, chlapče, přišel ten den, na který ses tak těšil. Dlouho
jsem tě učil potají. Ode dneška se ale už nebudeš skrývat; před
svými rodiči, ani před nikým jiným. Konečně se pomstíš všem,
kteří ti ublížili. Naše mysli se za pár okamžiků spojí v jedinou.
Ty mi dáš mladé tělo, já tobě studnici síly, kterou jsem po staletí
plnil. Bojíš se?"

"Ne, mistře," vyrazil ze sebe chlapec. Jeho hlas ho usvědčoval
ze lži.

"Dobrá, tak nebudeme déle otálet a přistoupíme k věci. Přípravné
obřady už jsem vykonal. Zbývá jen to hlavní."

Vysoký muž vytáhl z kapsy malý měděný pohárek a nožík z téhož
kovu. Pak přikázal chlapci nastavit ruku, řízl ho do malíčku a krev
nechal chvíli kapat do pohárku. Omočil v nádobce prst a zkušenými
tahy si nakreslil na čelo několik záhadných symbolů. Zbytek obsahu
na jediný hlt vypil. Pak předal nůž a pohár chlapci, nechal se říznout
do malíčku a celý postup se opakoval. Při kresbě magických symbolů
na čelo vedl chlapci ruku. K ráně na svém a Rikově malíčku přiložil
list jakési rostliny a krvácení se okamžitě zastavilo. Sklonil se,
svou ruku položil na chlapcovo čelo a přikázal mu udělat totéž.
Nakonec začal mumlat nesrozumitelná slova, zaklínadla vyčtená z rozpadajících
se pergamenů, z pruhů hadí kůže…

Neznámý se náhle rozkřičel. V extázi ze sebe vyrážel poslední
slova zaklínadla. Obě postavy obklopila síť magických energií
a mistrovo tělo se bez života zhroutilo k zemi. Světelné čáry uhasly.
Chlapcovy oči se divoce zaleskly. Zatřásl hlavou, jako by se probouzel
z hlubokého spánku. Vykročil. Mířil k vesnici.

Se zuřivým štěkotem na něj vyběhli dva psi. Instinkt jim napověděl,
že se nejedná o chlapce, který si s nimi hrával, že před nimi stojí
cosi ďábelského, cosi nepřirozeného… Chlapec se jenom zlomyslně
ušklíbl a ukázal na ně. Zvířatům z tlam vystříkl proud krve a jejich
těla se svalila do prachu. V oknech se objevilo světlo a několik dveří
se otevřelo. Na prazích stáli zmatení dřevorubci a jejich manželky,
které vyburcoval hlasitý štěkot. Chlapec vztáhl ruce a muže i ženy
pohltil fialový oheň. Zbyl z nich jen popel.

"Riko, cos to udělal?!" zavzlykala zoufale žena, která
se vynořila na prahu jednoho srubu. Matka, blesklo chlapci hlavou.
Tato myšlenka však byla okamžitě zničena šepotavým příkazem
"Zabij!". Ženě se kolem krku jako obrovský had – škrtič
omotal provaz tvořený stínem a zardousil ji.

Když chlapec skončil, nezůstalo v Horní Uwě nic živého. Tak se
na to musí, trochu krve do toho. Násilí, masakry, na to lidi letí.
Jen tak dál. Vydal se na jih. Brzy dorazil do Dolní Uwy. Na návsi
pořvávalo několik opilců; nedají na chvíli pokoj, svině, nedá
se tu psát. Chlapcova kouzla je doslova roztrhala na kusy. Šel dál.
Ve výčepu U Kašpara se ještě svítilo. Kdy už konečně zavřou?
Kromě toho jejich šenkýřka svým způsobem oblékání prokazatelně
narušuje mravní výchovu mládeže. Bác a je to. Dobře jim tak. Vešel
dovnitř a všechny je po jednom pobil.

Vyšel ven… Teď to chce detailní popis interiéru, kam zasadíme
nějaký žánrový obrázek. Vyšel z hospody a vstoupil do protějšího
domu –

Dole v přízemí cosi zaharašilo. Málem jsem z toho měl smrt. Kočka,
ty hlupáku, napomínám se. Nebuď tak podělanej. Je to jen povídka
–
Kdosi vychází po schodech! Kdepak kočka. Kdo to zatraceně je? Má
opravdu nějak podivný, plíživý krok? Ne, to nic, to se mi jen zdá.
To bude soused, ano ano, můj milý soused; přichází se zeptat, jestli
si s ním zítra půjdu zarybařit. Koneckonců ještě není tak pozdě
a vidí, že se tu svítí, tak proč by nezašel na kus řeči, a taky
popít na moje útraty, to je celý on, vykuk jeden. Starý dobrý soused.

Vtom se za dveřmi ozve tichý, zlomyslný smích. V hlavě se mi roztančí
divoký rej myšlenek. Bože můj. Tak to je konec. Je to ten chlapec.
Je to ten chlapec! Jde o život! Pouštím pero a prudce se zvedám, takže
převrhnu židli. Obrátím se. Ve dveřích stojí černovlasý chlapec
s ďábelským úšklebkem na tváři. Žilami mi proudí místo krve
žhavé olovo. "Sousede! Pro lásku boží, sousede! Vražda!"
Nikde se nic neozývá. Ustupuji do nejvzdálenějšího kouta. "Počkej
přece," zaprosím. Hlas se mi třese. Co mu řeknu? Co mu mám
říct? "Když mě zabiješ, umřeš taky. Stvořil jsem tě. Měj
rozum. Patříš do povídky!" Chlapec lhostejně pokrčí rameny
a ukáže na mě prstem. "Ne, prosím ne!" zavzlykám. Náhle
se mi do čela zakusuje nesnesitelná bolest. Já umírám! Ta myšlenka
je jaksi vzdálená, jako by ani nebyla moje. Oči mi zalévá krev.
"Pos-lat to do Ar-tal!" vyrážím ze sebe z posledních sil.
"Sly-slyší mě někdo?! Bude to ús-ús-pěch, vím to…"