Lena a Nel

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně
a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl
dveře, a za nimi byla nádherně zdobená hala. Ale prázdná. Jen pavučiny
vyplňovaly místo závěsů. Všude byly střepy z oken a ticho. To ticho
tam bylo už pět let. Přitom kdysi se tady ozýval smích. Na chodbách
pobíhaly děti. Z kuchyně se linula nádherná vůně. Ve dvoře štěkal
pes a honil slepice. Teď byl dvůr pustý a zarostlý trávou. Les pomalu
prostupoval do domu. Když tu se náhle zval klapot kopyt. Jezdec seskočil
z koně a opatrně prošel kolem vstupních dveří, které visely už
jen na jednom pantu. Minul halu a zamířil do kuchyně. Zastavil se
až u pece. Strčil ruku do otvoru, kterým kdysi vkládali do pece chléb.
Chvíli tam šátral a nakonec vytáhl balíček zabalený v tmavě modrém
sametu, ovázaný hedvábnou stužkou. Jezdec ji opatrně rozvázal.
Na sametu ležel stříbrný řetízek. Jezdec řetízek opět zabalil
a vzápětí byl slyšet jen, jak rychle odjíždí.

"Kde je ten řetízek?" zahřměl král.

"Nikde není k nalezení. Nemáme vůbec potuchy." králův
rádce se přikrčil. Znal dobře svého panovníka. Teď zrovna neměl
dobrou náladu.
"Slíbil jsem své princezně, mé nastávající, že ho dostane!
Ten řetízek měla prý na krku sama bohyně Deané, když se vdávala.
A svěřila ho nějaké rodině."
"Můj pane, tu rodinu vězníme ve sklepení už pět let. Stejně
nic neřekli a neřeknou."
"Mlč! Už jsi mi to říkal stokrát! I dům jsme jim vyplenili.
Nábytek rozsekali. Nikde nic. I mága jsme povolali! Už toho mám
dost."
Rádce jen pokrčil rameny. Uklonil se králi a zamířil rovnou do věznice.

Strážní ho zavedli rovnou k rodině, o níž předtím s králem mluvil.
Rádce nakázal strážným, aby ho nechali s vězni o samotě. Sotva
za nimi zapadly dveře, výraz jeho tváře, který byl až do teď
přísný, se změnil. Starostlivě se posadil na lavici.
"Přinesl jsem vám nějaké jídlo." řekl a zpod pláště
vytáhl ranec. Podíval se na celou rodinu. Bylo jich pět. Berun, jeho
žena Alea a jejich tři děti.
"Je naživu?" zeptala se Alea. Rádce přikývl. Dobře věděl
koho myslí. Byl to nejstarší syn Aley a Beruna. Při zatýkání se
mu podařilo uprchnout. Vlastně to on, rádce kvůli němu zradil panovníka
a pomohl mu. Nemohl snést tu nespravedlnost. Kvůli rozmaru hloupé
princezny, která se chce rovnat bohyni, trpí nevinní lidé.
"Tvůj syn se drží. Podle mého řetízek našel. Zatím zbývá
jen, aby ho položil na oltář bohyně Deané a pomodlil se za to, aby
vás osvobodila."
"Nel to vydrží." vyhrkla nejmladší dívenka. "Zachrání
nás a bohyně ztrestá toho zlého krále a chamtivou princeznu."

Berun se pousmál. "To víš, že ano." řekl a pohladil dívenku
po vlasech. "Teď bychom se ale mohli pustit do toho jídla."

Nel se po dlouhé jízdě zaradoval, když uviděl kouř, oznamující,
že na blízku bydlí lidé. Zpomalil. Ale něco ho přece zarazilo.
Byl v lese a tam se žádná stavení většinou nestaví. Najednou před
sebou uviděl komín. Trčel ze země. Nel sesedl z koně a opatrně komín
obcházel. Nikde nic.
"Co tu chceš?" ozvalo se náhle za ním. Otočil se a stála
tam dívka. Nemohla být o moc mladší než on. Měla na sobě roztrhané
šaty.
"Jenom přístřeší." odpověděl.

Dívka si ho zkoumavě prohlížela. Nel se jí zalíbil ale i přesto
byla opatrná. Prohlédla si ho ještě jednou, ale podezřelého na
něm nenašla nic. "No dobře." řekla po chvíli. "Pojď
za mnou." dodala a zamířila na opačnou stranu od komína. Nel
nevěděl jak dlouho šli, ale od komína mu to připadalo jako celá
věčnost.
"Tak a jsme tady."
Před nimi byl vchod do jeskyně. Nebyl moc velký, ale kůň se tam
naštěstí vešel. Nel dívku následoval. Vešli do větší jeskyně
a dívka mu řekla: "Tady musíš nechat koně. Přehoď přes něho
ten tvůj plášť." Nel ji poslechl. Dívka zamířila k jedné
stěně. Nel ji následoval s obavami, ale najednou se před ním objevila
chodba. Konečně dorazili na místo. Byla to místnost, která už
ke skále nepatřila. Nejspíš ji někdo vyhloubil do země a podepřel
ji trámy. Stála tam jediná postel, káď s vodou a provizorní krb,
ve kterém se topilo. Vypadalo to tam, jako nějaký podzemní dům.

Dívka náhle promluvila. "Když už jsem tě sem dovedla, mohl
bys mi prozradit jméno, ne?"
"Ano, promiň. Já jsem Nel." zamumlal omluvně. "A jak
se jmenuješ ty?" zeptal se po chvíli.
"Lena." odpověděla. "Předpokládám, že žádné
jídlo nemáš. Dal by sis tedy pečeného zajíce?"

Nel přikývl. Opravdu dlouho nic nejedl. Najednou si na něco vzpomněl.
"Neboj, tvůj kůň tam vodu najde a něco k snědku mu donesu."
zarazila ho, než stačil něco říct.

Večeře byla skvělá.
"To jídlo bys mu tam mohl zanést sám. Zatím se vykoupu."
prohlásila Lena po chvíli přemýšlení. Hodila Nelovi pytel, který
byl plný jablek a trávy.
"Taky bych ti mohla dát pár dek a seno. Aby ten chudák nespal
jen na zemi." dodala a hodila mu další pytel a pár dek. Nel poděkoval
a odešel obstarat koně.

Když se vrátil, Lena zrovna vylézala z kádě s vodou. "Mohl by
ses otočit?" zeptala se ho. Nel se tedy poslušně otočil. Lena
se mezitím převlékla do obyčejné plátěné košile. "Dobrý.
Ty budeš spát na zemi. Tady máš můj zimní plášť. Pokud se chceš
umýt, tak můžeš."
"Děkuju. Co tady ale vlastně děláš? Neměla bys bydlet někde
ve městě a učit se jak být pravá dáma?" zeptal se poněkud
neohrabaně.
"Prostě tu bydlím. Vzhledem k tomu, že náš dům vypálili královští
vojáci, tak mi ano nic jiného nezbývá. A rodiče, jestli tě to
zajímá, skončili na popravišti." odsekla mu Lena
"Promiň, nechtěl jsem tě urazit." omlouval se.

" A co tady vlastně pohledáváš ty?" zeptala se naoko uraženě.
"Jedu zachránit svou rodinu. Rodiče a sourozenci jsou ve vězení
a náš dům pro změnu vydrancovali."
"Proboha jak je chceš zachránit? To přece nejde. Do královského
vězení se nedostaneš."
"Promiň, ale to ti nesmím říct. Ale rozhodně tě tu nechci
zdržovat dlouho. Zítra odjedu." Nel usilovně přemýšlel. Ne,
zatím jí to neřekne. Proč taky? Vždyť ji vlastně ani nezná.
"Zas tak spěchat nemusíš. Navíc tvůj kůň vypadá docela
zbědovaně. Nech ho tu chvíli odpočinout." poradila mu. "Ale
nechme toho. Zítra je taky den." řekla a přešla ke krbu a uhasila
ho. Nel se zachumlal do pláště od Leny. Bez ohně tam byla nepříjemná
zima.

"Můj králi, svatba nebude, pokud nebudu mít ten řetízek."
řekla princezna rozzuřeně.
"Ten pitomý řetízek hledáme už pět let má paní. Nemusíte
mi stále připomínat, že bez něj svatba nebude." odpověděl
král, už poněkud unaveně.
"Vy asi poněkud nechápete, o co se jedná, že?" zeptala
se princezna poněkud drze. "Ten řetízek má obrovskou moc! Vždyť
je samotné bohyně lásky! S takovým řetízkem by se dalo udělat
hodně věcí."
"Opravdu?" podivil se král. O tom za tím neslyšel. "V
tom případě ho musíme najít co nejrychleji."

Když se Nel probudil, Lena už byla pryč. Stačil se akorát tak vykoupat
a obléknout a Lena vešla dovnitř a v ruce měla jablka a plný pytel
malin a borůvek.
"Snídaně." zvolala vesele.
Nel zůstal zírat. Lena měla jiné šaty, už ne tak rozervané a vypadala
úžasně.
"Nekoukej tak. Byla jsem v nedaleké vsi, a kdybych vypadala jako
špindíra, nic bych neprodala." usmála se.
"A cos prodávala?"zeptal se.

"Co by? Kůže ze zvířat. Nějak si na sebe vydělat musím.
Ostatně mohl bys mi jít pomoct, až budu procházet pasti."
"Tak fajn. Akorát proběhnu koně."
"Toho už jsem proběhla. Zatímco jsi spal. Ale můžeš jít,
já se převleču. Nebudu po lese běhat v takovýhle šatech."

Lena se rozesmála. Nel se chytil do díry, kterou nastražila. Teď
až po stehna trčel v zemi.
"Že bys mi pomohla? Nemůžu se hnout." zavrčel podrážděně.

Lena ovládla další nával smích, chytila ho za ruku a začala tahat.
Konečně ho vytáhla, ale nečekala to a tak spadla na zem. Nel se svalil
na ni. Cítil pod sebou její tělo.
"Nemohl bys vstát? Špatně se mi dýchá." zachroptěla
Lena. Nel vstal. Oba se zatvářili rozpačitě. Lena najednou řekla:
"Bodejť by se mi špatně nedýchalo, když na mně leží takovej
slon." zasmála se a začala utíkat.
"Ty!" vykřikl Nel a pustil se za ní.

Týden se pomalu blížil ke konci. Nel věděl, že bude muset odjet,
ale moc se mu nechtělo. Ale musel zachránit svou rodinu. Lena vycítila
na co myslí, ale nemluvila o tom. Až noc před jeho odjezdem se posadila
na zem vedle něho.

"Musím odjet." řekl.
"Já vím. Bude se mi stýskat." připustila Lena.
"Mně taky." Nel se zadíval Leně do obličeje. Jejich rty
se začaly přibližovat a pak se políbili.

Vstali brzy za svítání.
"Neboj se Leno. Já se vrátím."

"Nepochybuju o tom Nele." Lena potlačila slzy, objala ho a políbila
na rozloučenou. " Nepochybuji o tom, že se vrátíš. Budu na
tebe čekat. Miluju tě." řekla.
"Já tě také miluji, Leno. Vrátím se pro tebe. Ale rodiče
a sourozenci čekají na osvobození pět let. Nesmím je zklamat."
Nel se vyšvihl na koně a naposledy se ohlédl. Viděl Lenu jak pláče.
Jemu také nebylo lehko. Opravdu se do ní zamiloval. Pobídl koně
k větší rychlosti a zamířil k horám, kde měla být svatyně bohyně
lásky. Zkontroloval, jestli má řetízek. Opustil myšlenky na Lenu.
Teď se musel soustředit na to, co ho čeká.

"Už toho mám dost!" zahřměl král. "Jak to, že dosud
nepromluvili?" obořil se na svého rádce.

"Netuším, můj pane. Mučení na ně neplatí. Vůbec nevíme,
co máme dělat, aby promluvili." rádce moc dobře tušil, že
vězni jsou pod ochranou bohyně. Jinak by už dávno nežili. Jen přemýšlel,
jak je možné, že dosud nezasáhla.
"Má nastávající na mě tlačí. Buď místo, kde náhrdelník
ukrývají, prozradí, nebo jim dám setnout hlavu. A tobě taky."
Rádce sebou škubnul.
"Budu dělat, co je v mých silách." řekl, uklonil se a zamířil
do vězení, aby Beruna a Aleu varoval.

Nel se potácel v rozervaných šatech na vrcholek hory. Už chyběl
jenom kousek. Dny ubíhaly jako voda. Výstup na horu kde měla Deané
svatyni byl obtížný. Koně nechal běžet. Doufal, že najde cestu
k Leně. Šplhal po příkré stezičce. Byl k smrti unavený. Věděl,
že teď se vzdát nesmí. Něco mu říkalo, že by to se všemi dopadlo
špatně.

Na královském hradě se zatím chystala poprava. Berun ani Alea nepovolili,
třebaže šlo o život jejich dětí. Rádce byl uvrhnut k nim do kobky.
Poprava se blížila. Otevřely se dveře. Dovnitř vešli strážní
a všechny spoutali.
"No tak Nele!" šeptala si nejmladší dívenka, kterou dosud
neopustila naděje.
Vešli na nádvoří, kde se shromáždily davy šlechticů a šlechtičen.
Král povstal.
"Dnes jsme tu proto, abychom popravili tyto odporné vlastizrádce.
Neřekli, kde se ukrývá řetízek bohyně Deané a tím znemožnili,
abychom jej bohyni obětovali."
"Nechtěl si jej obětovat! Chtěl sis ho nechat! A ovládnout
všechny tvé šlechtice a sousední země." vykřikl Berun.
"Lžeš!" zařval král. "Chceš si zachránit krk tímto
obviněním. Proto budeš popraven jako poslední. Budeš se dívat
jak tvoje děti, žena a i přítel rádce umírají."

Nel konečně dosáhl vrcholu hory. Položil řetízek na oltář.

"Nejdřív ta malá holka!" nařídil král. Stráže ji rozvázali
a položili jí hlavu na špalek. Alea se rozplakala. Kat zvedl sekeru.

Nel se začal modlit. Už to bude! pomyslel si zoufale. Jenom chvilinka.
Řetízek náhle zmizel. Zahřměl hrom.
"Povedlo se!" vykřikl Nel a omdlel vyčerpáním.

Rána nedopadla. Katova sekera zmizela. Všem vězňům zmizela pouta.
"Co se to děje?" vykřikla princezna.
Oblohu rozčísl blesk. Na místě kam dopadl se objevila nějaká postava.
Bohyně Denaé sestoupila z nebes.
Král zalapal po dechu.
"Králi, špatně jsi vládl. Kvůli touze po bohatství jsi málem
popravil nevinné oběti. Jsi špatný vladař a špatně se ti odměním.
Tvé princezně také. Tvůj rádce se jich zastal a pomáhal jim. Tys
ho málem nechal popravit. Zasluhuješ trest ze všech největší.
I s princeznou budete těmi nejnuznějšími v zemi. Budete pobývat na
tom místě, kde žila Lena. Dcera dalších nevinných lidí, které
si nechal při honbě za mým řetízkem popravit. Tak se stane. A vy
Berune Aleo se i s dětmi navrátíte do domu a budete zase obdělávat
pole."
"A co je s Nelem?" zeptal se Berun.

"Neboj se o něj. Však on vás najde. A ještě jedna věc. Této
zemi bude vládnout bývalý pan rádce." usmála se Deané a najednou
zmizela a s ní i král a princezna.

Lena netrpělivě vyhlížela Nela.
"Neboj se, Leno. Najde nás." usmála se na ni Alea. Jakmile
Deané zmizela, objevila se na jejím místě Lena. Deané řekla ještě
Berunovi kdo to je a nakázala mu, aby se o ni postaral.
Najednou se ozval klapot kopyt. Lena vyběhla před dům, který se
vracel do staré krásy.
"Nele!" vykřikla a rozeběhla se mu naproti.

Nel seskočil z koně, objal ji a políbil. "Leno." zašeptal.
"Nemohl jsem se tě dočkat."
"Pojď se mnou." pobídla ho jemně a ukázala na dům. "Někdo
tam na tebe čeká."