Okamžik jménem život

Jak krátký může být čas mezi životem smrtí? Smrt není konec, smrt je začátek.

„Neboj se tvoje dětství ti nikdo nevezme“ zašeptala stará paní malé holčičce.

„Ale babi? Proč to říkáš, jako by jsi se loučila?“

„Holčičko moje,“ smutně se usmála. „Musím odejít, ale zůstanu pořád s tebou. V tvém srdíčku, chápeš? Nebudeš to teď mít jednoduché, starala jsem se o tebe dokud to jen šlo. Ale nic netrvá věčně. I my dvě se musíme rozloučit. I když jsme nerozlučné.“

„Babičko, kam jdeš? Nechci, aby ji odešla, mám tě ráda,“ zašeptala šestiletá holčička a tvářičku jí zkropila jediná slza. Nebyla to slza smutku, nýbrž slza naděje. Stará žena naposledy políbila holčičku na čelo a dotkla se šperku na jejím krku.

„Na shledanou krásná Devilry“

„Babi, neodcházej, babičko, nechávej mě tu. Prosím, nechci tě ztratit.“

„Holčičko, mě neztratíš, jsem stále s tebou,“ zašeptala žena na rozloučenou a zmizela v dešti. Stále tam stála a tvrdě se dívala na místo, kde naposledy spatřila posledního člena své rodiny. Neplakala, oči otevřené dokořán, nedalo se z nich nic vyčíst.

„Dev, no tak Dev, vylez,“ cloumala s Devilry o něco mladší dívka, než byla ona sama. „Vstávej, všichni už jsou na snídani. Nezapomeň, dneska je tvůj den.“ Nezapomněla, jak by mohla? Dnes je den jejích osmnáctých narozenin. Dnes opustí dětský domov na vždy. „Dev? Co uděláš prvního, až odejdeš odtud?“

„Lair, najdu svojí babičku a pokusím se zjistit něco o své rodině,“ řekla ospalým hlasem. „Dneska se mi zase zdálo rozloučení z babičkou. Věřím že žije. Říkala mi přece na shledanou.“

„Ale Dev, třeba už dávno nežije. Nezáleží na tom, co říkala před dvanácti lety.“

„Ale mně na tom záleží, Lairen, jasné? Není mrtvá, já to vím.“ Probodla Lairen svýma temně modrýma očima.

Devilry seběhla točité schody z pokoje. Pod schody na ni čekala už její vychovatelka. „Tak Devilry, dneska nás navždy opustíš, ale pamatuj si, u nás budeš vždycky vítána. Až uznáš za vhodné, navštiv nás. S radostí tě budeme očekávat.“

„Děkuji vám slečno,“ odpověděla Devilry, vzala si svůj kufr, který měla už předem sbalený. Vychovatelka jí udělala na hlavě křížek a políbila ji na čelo. „Na shledanou“ řekla Devilry naposledy a vyšla těžkými dubovými dveřmi ven na rušnou ulici. Všude se táhly povozy s koňmi. Děti běhaly po ulicích a jejich maminky se procházely se zdobenými deštníky v rukou. Byl krásný červencový den. Devilry na sobě měla jen lehké bílé šaty a starý slamák. V ruce držela těžký kufr. Co teď? Kam se má vydat nejdříve. Nemá kam jít.

Posadila se na obrubník ulice, kufr složila vedle sebe a přemýšlela. Půjde, kam ji nohy zanesou.

A tak se vydala na svou dlouhou, namáhavou, životní cestu. Zbyly už jí jen šaty, co měla na sobě. Šla stále rovně, neodbočovala, neohlížela se, šla za sílou, která ji táhla pořád dál. Zastavovala se jen na načerpání energie a putovala dál. Třetího dne, když už ztracená bloudila v lesích, dorazila na palouček bez jediného stromu. Uprostřed paloučku byla skála tak vysoká, že nedohlédla na její konec. Špice jako by se komíhala v mracích. Jakoby se skála měla každou chvíli zřítit. Pochopila, musí vylézt nahoru. Neptala se proč, jak nebo jestli to vůbec dokáže. Automaticky šplhala po ostrých kamenech stále výš.

Dokázala to. Vylezla až na samý vrchol obrovské hory. Rozhlédla se, neviděla nic než jen rozsáhlé, nekonečné, černé lesy. Cítila sílu, která jakoby prostupovala skrz skálu do samotné Devilry. Věděla to, celou dobu věděla, že není jen obyčejná dívka. Už podle jména znělo, že něco není v pořádku. Devilry? Zlo? Nebo ďábelská? Kdo by dal takové jméno malému dítěti? Její babička? Matka? Tak kdo? Tušila, že všechny odpovědi na její otázky zná skála. Postavila se proto na samotný okraj a zvolala: „Pověz mi, kde je babička? Kdo jsem já? Proč mě tu chceš? A proč jsem se vůbec narodila? Jaké mám poslání v životě?“ Chvíli tiše stála a čekala, co se stane. Vůbec nic se nestalo. Slyšela pouze svoji ozvěnu odrážející se od skal. A poryvy větru, který vytrvale bojoval se skálou. Byla zklamaná, asi je opravdu jen obyčejná dívka a tohle je jen obyčejná skála. Je snad blázen? Trmácela se snad zbytečně? Otočila se zády a chtěla již odejít. V tom se to stalo.

Skála se začala otvírat. Snad chtěla prozradit své tajemství. Devilry se otočila a se samozřejmostí v očích se dívala, jak se skála dělí ve dví. Ta skála s ní mluvila. Nejdřív tomu nechtěla uvěřit, ale pak pochopila. Pochopila, co po ní skála chce. A najednou jí to přišlo tak přirozené, toužila to udělat.

Neměla strach, nikdy neměla strach. Když ten pocit člověk nikdy nepozná, přijde mu až směšný. Strach z neznáma. To je přece hloupost, neznámo není proti nám. Lidi jsou proti nám. Ani tma se proti vám nespikne, zato lidská černá duše, lidské zlo, ze které byla sama Devilry zrozena. Lidské zlo vás bude nenávidět.

Už dále nepřemýšlela. Rozpřáhla ruce a letěla. Chvíli jakoby se snad zdálo, že její lehké tělo vítr opravdu unese, ale byl to jen klam. Zřítila se do propasti, kdyby jste snad čekali tvrdý náraz, jak její tělo dopadlo na dno, nedočkali by jste se. Devilry tělo zmizelo. No ano, zmizelo, ne však na dobro. Zůstal tu její stín. A její duše se vydala na cestu. Na dlouhou cestu, ze které se už nedalo vrátit. Ten kratičký okamžik jménem život na naší zemi pro ni byl pouhá chvíle. Měla mnoho času, teď už nekonečně mnoho času. Zůstal tu však její otisk? Část? Stín z její duše? Jak to nazvat? Zůstalo tu malé dítě. Ozvěnou se nesl pláč. Pláč zrození a pláč smrti. Dítě čekalo, kdo další bude oběť, kdo ho najde. Přejde vám to jako nekonečný koloběh?

Máte pravdu.

S láskou Devilry