Kateřina

Kateřina… Najednou to jméno vypadalo tak cize, chladně, téměř z něj cítila hořkost, s jakou bylo psáno. Nenáviděla ho! Kateřina…

Nikdy jí nechtěla být. Nikdo se jí neptal. Vždyť přátelé ji něžně oslovovali Kačenko, Kachno. To bylo tehdy. Dnes už jí nikdo jinak než slečno Kateřino neřekl. Ano, slečno! V tom byl možná ten největší problém. Zatímco její kamarádky byly šťastně vdané, měly děcka, spokojené rodinné životy (tedy až na jednu, ale ta byla zamilovaná až po uši), ona byla ve svých třiceti dvou stále sama. Ještě pořád čekala na prince. Prince, co přijede a odveze si ji do říše snů, do říše, kde se mísí vůně květin a čokolády, do říše, kde stále svítí slunce, do říše bez zla, bez tmy. Bez tmy…

Ano, té se bála. Někdy v noci, když ležela a nemohla usnout, vzpomínala na přátele. Všichni ji opustili. Sama sebe se stále ptala proč, v čem byla chyba? Nebyla ani schopná přesně určit okamžik toho zlomu. Možná to bylo hned po maturitě, možná na svatbě její kamarádky Jany. Neví a ani si není jistá, jestli to vědět chce. Důležitá byla jen její samota, to tíživé ticho kolem ní… Nesnášela tyhle chvíle. Její smutek se jen prohluboval.

Znovu pohlédla na obálku. Neměla odvahu ji otevřít. Ještě ne. Bílá luxusní obálka a tmavě modrý inkoust… Moc dobře věděla, co v ní najde. Však už bylo načase.

Nemohla už dál tenhle život snášet. Jistě, přátelé (říkejme jim tak) si na ní ještě občas vzpomněli, zavolali, poslali mail, ale jinak… Nikoho už nezajímala, práce ji ubíjela, rodiče už neměla a láska, láska nikde. Nezajímala ho. Pro co tedy ještě žít? Nevěřila, že se může její život ještě změnit. Vlastně už byla pevně rozhodnutá. Napíše ještě dopis na rozloučenou? Ne… nemá komu by ho věnovala. Jen doufala, že si všichni uvědomí svoji chybu.

Mohl by jít s přáteli ven, mohl by se dívat na televizi, mohl by si přečíst oblíbenou knihu, mohl by si udělat večeři… Je toho tolik, co mohl, ale do ničeho z toho neměl chuť. Toužil být s ní. Se svojí láskou, múzou, princeznou, zlatou hvězdou, ženou žen… Šekínou… Miloval ji, její tvář, vlasy, tep jejího srdce, způsob chůze, její jméno… Kateřina… Znovu a znovu převaloval to slůvko na jazyku… Bylo v něm tolik smyslnosti. Už několik let… Nevěřil, že by ho mohla chtít. Ona… život a smrt, noc a den, světlo a tma, žár a chlad, láska a nenávist… to vše v ní bylo. Myslel jen na ni. Ona si svoji výjimečnost neuvědomovala, byla jak ledová královna… Kdyby jen věděla, jak ji miluje…

Už jen pár minut a bude po všem… Věděla dobře, že prášky zapůsobí během pár minut. Ještě stihla otevřít dveře do bytu, aby ji co nejrychleji našli. Znovu se podívala na své temně modré jméno. Ani teď necítila žádné smíření, jen odpor…

Odhodlal se. Konečně… po rocích utrpení a trýzně. Byl posedlý… Věděl dobře, kde bydlela. Den co den chodil kolem jejího domu, doufal, že ji spatří alespoň na kratičký okamžik. Během pár minut stál před dveřmi do bytu. Chtěl zazvonit, ale všiml si, že dveře jsou otevřené. Nedočkavě vpadl dovnitř. Uviděl ji… svoji Šeherezádu, mystérium… Bezvládně ležela na tmavomodrém koberci. I v okamžik smrti byla nepopsatelně krásná. Chvíli přemýšlel, jestli zavolat záchranku, ale sám dobře věděl, že už je to zbytečné. Smrt byla cítit všude kolem. Uchopil její drobnou dlaň do své ruky… Všiml si bílé obálky, co ležela vedle ženy. Věděl, že by neměl, ale nemohl odolat tomu pokušení. Otřásal se pláčem, ale ten lístek přečetl bez obtíží… V tu chvíli pochopil… Pochopil její samotu, bezmocnost, utrpení, které ji zmáhalo až do konce. Pochopil i to, proč si vzala život. Věděl, že už pro ni nemůže nic udělat… Měl přijít o pár dní dřív…

Stála vedle něj, nehmotná, ale přesto cítila, že vnímá její přítomnost. Litovala svého činu… Kdyby jen počkala pár minut. Všechno mohlo být jinak. Mohli být oba šťastní. Jeho slzy ji drásaly. Tolik mu toužila říct ta slova, co ještě nikdy nevyslovila, ,,miluji tě“. Bylo pozdě. Ach. Naposledy se podívala na bílé svatební oznámení…

Naposledy zašeptal Kateřino…