Kateřina

Kateřina… Najednou to jméno vypadalo tak cize, chladně, téměř z něj cítila hořkost, s jakou bylo psáno. Nenáviděla ho! Kateřina…Nikdy jí nechtěla být. Nikdo se jí neptal. Vždyť přátelé ji něžně oslovovali Kačenko, Kachno. To bylo tehdy. Dnes už jí nikdo jinak než slečno Kateřino neřekl. Ano, slečno! V tom byl možná ten největší problém. Zatímco její kamarádky byly šťastně vdané, měly děcka, spokojené rodinné životy (tedy až na jednu, ale ta byla zamilovaná až po uši), ona byla ve svých třiceti dvou stále sama. Ještě pořád čekala na prince. Prince, co přijede a odveze si ji do říše snů, do říše, kde se mísí vůně květin a čokolády, do říše, kde stále svítí slunce, do říše bez zla, bez tmy. Bez tmy… Ano, té se bála. Někdy v noci, když ležela a...

Autor : dne 10/31/2007 | Svitky pergamenu, Depresivní | 0 komentářů

To stěží

Ta dáma prokletá, která tu leží. Byla ti přítelem? To stěží. Ona ti vždy věřila, měla tě jediná ráda. A tys ji zradil. Hrál sis na kamaráda. Na přítele, co život dává. Toho jenž má každá žena ráda. Ona ti věřila, teď jen tu leží. Ta jež život svůj ti svěřila. Nemůže uvěřit. Měla tě v srdci svém, to pomalu zmírá. Chce být dále, ale chybí mu víra. Nic nejde vrátit zpět, životem platit. Měl jsi přítele a musels ho ztratit. Teď budeš trpět. To tvým trestem jest. Bud navždy sám. Za falešnou čest. Samotou možná splatíš svůj čin. Ta vražda hrozná však umučí tě – vím. Nebudu litovat samoty tvé. Měl jsi šanci žít. Pouč se z chyby té. Za vše se platí poplatek tvrdý. Ty jsi svůj osud zpečetil krví. Ta dáma prokletá, Už mrtva leží. Dokázals milovat?...

Autor : dne 10/31/2007 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů

Okamžik jménem život

Jak krátký může být čas mezi životem smrtí? Smrt není konec, smrt je začátek.„Neboj se tvoje dětství ti nikdo nevezme“ zašeptala stará paní malé holčičce. „Ale babi? Proč to říkáš, jako by jsi se loučila?“ „Holčičko moje,“ smutně se usmála. „Musím odejít, ale zůstanu pořád s tebou. V tvém srdíčku, chápeš? Nebudeš to teď mít jednoduché, starala jsem se o tebe dokud to jen šlo. Ale nic netrvá věčně. I my dvě se musíme rozloučit. I když jsme nerozlučné.“ „Babičko, kam jdeš? Nechci, aby ji odešla, mám tě ráda,“ zašeptala šestiletá holčička a tvářičku jí zkropila jediná slza. Nebyla to slza smutku, nýbrž slza naděje. Stará žena naposledy políbila holčičku na čelo a dotkla se šperku na jejím krku. „Na...

Autor : dne 10/31/2007 | Svitky pergamenu, Depresivní | 0 komentářů