Již není cesty zpět

Byla už skoro půlnoc a on tam venku stál a pořád pozoroval měsíc. Tu noc byl úplněk a ta zářívá koule svítila velmi jasně. Naslouchal vzdálenému vytí vlkodlaků a vnímal i pláč dítěte. Kdesi zaprskala kočka a v tu chvíli začala na hodinách kostela odbíjet půlnoc. S trhnutím se prudce otočil, zadíval se na štěrkovou cestu a svižně vykročil. Široko daleko nebyla jediná noha, alespoň to tak vypadalo. Po chvíli chůze došel ke staré polorozbořené vysoké zdi.

„Perimerto,“ zamumlal potichu a připravenou hůlkou opsal ve vzduchu jakýsi složitý obrazec. Zeď se začala zdánlivě kymácet, až se v ní objevil úzký otvor a on vkročil, pochechtávajíc se, neboť si právě vzpomněl na zeď do Příčné ulice. Úsměv mu ale stekl stejně rychle, jako se objevil. Pak to uviděl.


Mrtvý chrám. Vysokou majestátní stavbu s mnoha menšími věžičkami, tmavými okeními skly a tak obrovskou vstupní branou, že by jí bez potíží prošel obr. Kolem chrámu se vznášel lehounký namodralý opar, který se ztrácel přesně v místech, kde se už objevovaly první hroby rozsáhlého hřbitova, jenž se táhl až na vzdálené vysoké kopce na severní straně.

Zavřel oči a naslouchal šumu kolem. To mrtví si mezi sebou povídají, pomyslel si a po zádech mu řpeběhl mráz. V tu chvíli se zvedl prudký vítr a on otevřel oči a vykročil k mosazným dveřím. Před modravým oparem na okamžik zaváhal, ale přesto nezastavil a odvážně se do něj ponořil. Měl pocit, jako kdyby ho někdo strefil Kontrolovací kletbou. Cítil, že ta věc ho naplňuje, že je v každičké částečce jeho těla. A pak to ustalo a on byl na druhé straně, přímo přede dveřmi do chrámu. Otočil se a zadíval se skrze opar „ven“, avšak jako by tam vůbec nic nebylo, viděl jen hlubokou temnotu. Se vstupujícím strachem odvrátil zrak a dotkl se brány před sebou. Znovu měl ten šílený podřízený pocit. Dveře se skřípavě otevřely a on se pokusil spatřit něco uvnitř. Avšak tma byla tak neústupná, že neviděl nic jiného než ji. Naposledy se obrátil a doufajíc, že se něco změnilo, podíval se skrze modrý opar.

„Už není cesty zpět, Gartradie,“ zaduněl mu nad hlavou ledový hlas. S leknutím se obrátil směrem ke vchodu do chrámu a sledoval, jak se stavba začíná probouzet. Uvnitř se rozsvěcela modrá světla, která ozářila širokou uličku mezi mosaznými lavicemi. Věděl, že musí vykročit. Pomalu se rozešel a po pár krocích se ocitl v chrámu. Dveře za ním se s prásknutím zavřely. Ano, již není cesty zpět. Pokračoval dále uličkou a šokovaně zjišťoval, že v těch lavicích po stranách sedí šedavé stíny postav. Jsou mrtví, jsou určitě mrtví, zoufale se mu honilo hlavou. Všechny ty postavy se po něm otáčely když procházel, ale on nebyl s to vidět některé z nich do obličeje. Začínalo to být stále horší.

Konečně došel až na konec uličky a stanul před železným oltářem, na kterém ležela tlustá otevřená kniha. Cítil na zádech upřené pohledy stínů. Přistoupil ke knize a zadíval se na obsah otevřené části.

v jedné lavici mosazné.

Gartradius si celý text přečetl dvakrát a přesto, že už byl hotov, stále zíral prázdným pohledem do knihy. Proslov k mrtvým? Takový, aby se jim líbil? Jak má u Merlina vědět, co mrtvé rozčílí a co ne? Zamyslel se a pak se znenadání otočil.

a můj osud tím zpečetěn.“

Domluvil a byl naprosto klidný. Čím to? Nevěřícně si v mysli přehrával ten náhlý pocit odvahy a přejížděl očima po mosazných lavicích. Znenadání se počal cítit lehce a klidně. Dokonce se do něj vloudil pocit spokojenosti. Pak s emu nohy samy od sebe rozešly uličkou a zastavily se v třetí řadě. Rozhlédl se. Třetí řada byla na obou stranách prázdná, co to? Přišel blíže k levé lavici a posadil se. Vzpomněl si, jak sedával v kostele když byl malý. A pak už s emu to z hlavy vytratilo, už nic necítil, ani chlad, ani strach. Udělal si pohodlí a zadíval se směrem k železnému oltáři stejně jako ostatní stíny.

Larrie Larstonová

Literární seminář 1.C