Smrt

Jedná se o příběh dívky, která zasvětila svůj život pomstě.

Rukou v kožené rukavici pevně sevřela kuši. Poslední kus jejího majetku. Jediný, vražedný, nástroj s jediným šípem. Otevřela oči a upřela svůj pohled do dálky. Tam za tím kopcem je její cíl. Věděla, že je blízko, protože cítila ve vzduchu stále zesilující vůni jeho přítomnosti, kterou tolik nesnášela. S vědomím, že už jí nemůže nikam utéct a že se přestal schovávat, vykročila vstříc svému osudu.

Jeho pronásledování pro ni bylo cílem a jediným smyslem života. Udělalo z ní přízrak, stejný, jaký pronásledovala. Havraní vlasy rámovaly bledý hranatý obličej, v němž vaši pozornost upoutaly oči. Ty černé bystré obrovské oči. Za roky, které trávila tímto způsobem života, shodila snad všechna přebytečná deka, která jí ještě zbývala. Odrbaná vyšívaná blůza a sukně stejných vlastností budily dojem jemnosti, ženské krásy, ale v tomto případě zdání klame. Bosé nohy byly zvyklé na všechny povrchy země a v pohybu jí rozhodně nebránily. Naopak, byla díky nim daleko obratnější a hbitější.

Vzhled však neměl pro ni vůbec žádnou cenu. Jediné, co jí poslední roky zajímalo, byla pomsta. Proto se za ním plahočila takovou dálku s jediným šípem ve staré kuši. Toužila pomstít smrt matky, což byla jeho vina. Snila o tom, jak mu ten šíp jednou provrtá skrz hrudník. Zabil její matku. Jediného člověka, který jí na celém světě ještě zbýval. Teď byl pryč a s ním i její pravá tvář.

Stojím tady. Vidím v posteli ležet svou maminku. Je strašně bledá a klepe se zimou. Rychle k ní přistoupím a přikryji ji. Už dva měsíce tu tak leží. Nemáme na doktora, proto ani nevíme, jakou trpí matka nemocí. Jediné, co můžu dělat, je dávat jí ledové obklady. Ale to nezabírá. Bojím se, že matku ztratím. Otočím se a vycházím zpět ke dveřím. Slyším za sebou vrznutí podlahy. Prudce se ohlédnu a stačím jen zaregistrovat matčin poslední výdech. Poslední zaskřípání vzduchu v jejím hrdle. Nad ní stojí On. Ani se na mě nepodívá, sundá ruku z čela mé matky a beze slova odejde. Chvíli tam stojím neschopna jakéhokoliv pohybu nebo slova. Potom rychlým krokem dojdu k okraji matčiny postele. Nedýchá. Je opravdu mrtvá. Zatřepu s ní. „Mami, neopouštěj mě! To nesmíš!“ rozpláču se. Ale je pozdě. Podívám se směrem ke dveřím ze světnice, kudy odešel. Slíbím si, že pomstím smrt matky. Rychle popadnu kuši s jediným nábojem a kožené rukavice a bez rozmyslu se vydám na cestu.

S trhnutím se probudila. Ležela na tvrdé zemi u okraje lesa. Zase se jí zdál ten sen. Ta noční můra, která se stále opakuje a připomíná jí cíl její cesty. Nemůže vytlačit z hlavy vzpomínku na minulost. Svou nejhorší vzpomínku.

Věděla, že teď by nebyla schopná ani na chvíli zamhouřit oči, tak vstala a vydala se na cestu. Dnes jí čekala poslední zkouška. Měla dorazit na místo a znovu potkat jeho. Viděla ho asi deset vteřin v životě, ale stejně měla jeho obrázek uchovaný hluboko v paměti v souvislosti s jedním slovem. Smrt.

***

Stála na místě jako přikovaná. Nemohla tomu uvěřit. Konečně je tady. Vypadalo to tu přesně, jak čekala. Bylo to menší údolíčko, spíše jáma s kolmými stěnami. Dole pod korunami opadaných stromů, přestože bylo jaro, bylo z pár tenčích kmenů stromů přibité malé přístřeší. Jen střecha a pod ní pelech z jehličí. Kde se vzalo jehličí v listnatém lese, tím se nezaobírala. Celé to tu vypadalo jako mrtvé. Stromy okolo údolí byly zdravé, pučely na nich listy, místy i květy, ale ty uvnitř smrtelného kruhu, jak to pro sebe nazvala, byly naprosto holé, suché, bez života. Kdyby nebyla otupělá tím dlouhým putováním, možná by dostala strach. Jak stromy, tak to obydlí, tak zvláštní ticho všude kolem působilo zlověstně. Rozhodně to nemohlo znamenat nic dobrého.

Jediným skokem přistála dole. Za ty roky svého putování překonala daleko horší překážky, takže nějaké tři metry výšky pro ni rozhodně nebyly problém. Navíc teď neměla čas na nějaké uvažování. Konečně byla na místě a teď už prostě musela udělat to, pro co sem přišla. Pomalými kroky se dostala až k tomu pelechu se stříškou. Nikde ho neviděla. Zřejmě tady nebyl. Ale všude kolem cítila tolik síly, tolik jeho, že věděla, že se prostě vrátí. Ať už je to ještě dnes, zítra nebo za pár měsíců, bude na něj čekat. Pohodlně se uvelebila ve vyleženém místě uprostřed kupy jehličí. Už si ani nepamatovala, co znamená slovo pohodlí. A na tak měkké místo nenarazila už pěknou řádku let. Kdyby tam nebyla z důvodu, ze kterého tam byla, určitě by za to byla vděčná. S vědomím, že mě díky novému způsobu života vyruší a vzbudí jakýkoliv zvuk, se ukládám k spánku.

***

Probudily ji až paprsky slunce, které k ní pronikly skrz koruny suchých stromů, aby pohladily její tvář. Pomalu začala dávat do kupy své zmožené tělo, které nebylo zvyklé na takový přepych. Cítila se celá rozlámaná a znehybněné končetiny svého těla mohla jen s obtížemi vůbec zvednout. Na své problémy zapomněla v okamžiku, kdy ho uviděla.

Seděl klidně na druhé straně údolíčka. Jen seděl a díval se. Díval se na ní. Nečekala ani chvilku a vrhla se pro kuši. Ležela přesně tam, kde ji včera položila. Určitě ji viděl, tak proč si pro ni nedošel? Muselo mu být jasné, proč je tam a na co tu kuši hodlá použít. Ale on pořád nic nedělal. Jen seděl a sledoval každý její pohyb. Jeho pohled ji vyváděl z míry.

Chvíli proti němu jen stála s kuší připravenou zasáhnout cíl při jakémkoliv jeho pohybu. Z nenadání se zvedl. Stáli od sebe asi šest metrů, a přesto byla z jeho blízkosti zaskočena. Konečně byla u cíle a najednou se bála udělat to, na co se celé ty roky připravovala. Pomstít smrt matky. Skutečně by si přála, aby se z její jediné dcery stala vražedkyně? Možná by se jí k tomu stihla vyjádřit, kdyby ji tento KDOSI nezabil. Neměla čas myslet na svědomí, za ty roky ani neví, kde ho hledat. A co bude dělat potom? Tohle bylo její poslání, poslední cesta, kterou musela v životě podstoupit. Cítila to. Tak co bude potom? Nemá cenu se tím zabývat. Rychle, aby si to ještě nestihla rozmluvit, ještě zamířila a stiskla spoušť.

Jako ve zpomaleném záběru viděla šíp, jak před sebou rozráží vzduch. Rychle letěl přímo do středu terče, který v duchu namalovala na jeho hrudník. Ještě metr… Ještě pár centimetrů…

Šíp proletěl skrz a zabodl se do stěny za ním. On se ani nehnul. Jen pořád zíral do těch temných očí, ve kterých se začaly třpytit slzy. Neměla sílu nic udělat. Jen se sesunula k zemi, sevřela hlavu v dlaních a nechala proudit tak dlouho zadržovanou bolest. Chvěla se v agonii nezadržitelného pláče a ani se nevšimla, že se pomalu začal posunovat k ní. Když přes prsty na rukou, které zakrývaly její oči, spatřila na zemi před sebou jeho bosé nohy, zvedla hlavu a donutila se přestat plakat.

Čekal jsem, kdy přijdeš, slyšela jeho hlas. Ale jen ve své hlavě. On nevydal ani hlásku, vůbec neotevřel ústa. Viděla jsi to, co jsi neměla. Viděla jsi mě, když jsem vykonával svou práci. Věz ale, že já tvojí matce neublížil.

„Lžeš. Viděla jsem tě. Stál jsi nad ní a něco jsi jí udělal. Zemřela kvůli tobě. Tys ji zabil. A já po tom všem nemůžu ani vykonat pomstu. Ani tě nemůžu… zabít!“ opětuje mu pohled, i když se jí po tvářích koulejí slzy. Chce být silná, a přesto mu ukázat, jak moc jí ublížil.

A v tom se pleteš. Já tvojí matce neublížil. Přišel její čas a mně nezbývalo, nic než jí vzít s sebou.

„Kdo vůbec jsi?“ zeptá se. Na pláč už úplně zapomněla. Měla z něj husí kůži, ani nevěděla proč. Když byl takhle blízko ní, cítila z něj chlad.

Já jsem anděl smrti. Tvou matku jsem nezabil,