Stačí jen chtít

Slovo autorky: Kdysi jsem při brouzdání po internetu narazila na jednu báseň. Nebyla známá ani nijak úchvatně napsaná, ale měla myšlenku. Možná proto mne později inspirovala k napsání tohoto díla. Doufám, že se Vám bude líbit…

*

„Sedni!“ křikl.

Posadila se na studenou zem a vzhlédla k němu ublíženým pohledem

„Vztyk!“ pobídl ji znovu pevným hlasem.

Pomalu se zvedla na nohy.

Vytáhl z kapsy míček a hodil ho. „Tak a teď, přines!“ surově do ní strčil, až málem upadla. Nicméně se poslušně vydala pro hozený předmět. Mlčky jej sebrala do ruky a vykročila k němu.

„Tohle je přines?! Jsi pes, tak používej to, co máš!“ silný kopanec do stehna přiměl kolena podlomit se pod svou majitelkou. Svezla se na zem. Míček se pomalu odkutálel pryč.

„Na co čekáš?! Běž pro něj!“ dodal důraz svým slovům dalším kopancem. Tiše zakňučela a po čtyřech se odploužila pryč. Ležel v louži. S odporem jej vzala do úst. Okamžitě pocítila cukání v prázdném žaludku.

Teď ne.. nesmím, nesmím!

Zdvihla se na kolena a podala mu tu mokrou věc, kterou byla nucena špinit svou tvář. Vzal míček zpět a zpytavě se podíval dívce do očí. Chvilku mlčel. Jakoby hledal něco, co jí vytknout.

„Dobrá. Myslím, že to by stačilo,“ promluvil nakonec a otočil se k ní zády.

„K noze!“ naznačil pravou rukou, kam se má postavit. Učinila tak.

„Pes stojí na dvou? Chodí po dvou?!“ rozkřikl se na ni a uštědřil jí další kopanec do lýtka. Poslušně klekla na zem, a došlápla se na všechny čtyři

„Tak je hodná.“ Rozlil se mu na tváři zlomyslný úšklebek. „Jdeme!“

***

Posadila se na okraj tvrdé postele. Další hrozný den byl za ní. Cítila se zlomeně. Tohle zacházení zašlo až moc daleko. Už nějaký čas byla ve „vlastnictví“. Proto si s ní také dělal, co chtěl. Jeden den psem, druhý tanečnicí nebo něčím jiným. Věnovala zdrcený pohled zdi. Víčka pomalu klesala dolů, jak se dostavila tíživá únava. Položila se na postel a zavřela oči. Ještě chvilku přemítala o tom, co ji čeká. Pak se dostavil slastný spánek.

Stála v ohradě a čekala. Vlastně ani nevěděla, na co. Prostě jen čekala. Za plotem se objevil ten muž. V ruce měl dlouhý, černý bič. Tělo zalil nenadálý příval strachu a hrdlo stáhla úzkost. Pomalu couvala k opačné straně výběhu. Bez okolků přeskočil dřevěné hrazení a zamířil k ní. Vyděšeně na něj hleděla. Až moc dobře jí bylo známo, co by se stalo, kdyby se pokusila o útěk.

„Jak ses dneska vyspala?“ promluvil podivně sladkým tónem. Nečekal však na odpověď a pokračoval. „Doufám, že dobře, protože budeš potřebovat energii,“ zlomyslně se ušklíbl. Na zem přistála první rána bičem. Z hrdla se jí vydral přidušený výkřik.

„Běž!“ křikl na ni a švihl bičem. Strach ji popohnal kupředu. Rozeběhla se napříč ohradou. Když se obracela k běhu jinam, zahlédla, že se přesunul doprostřed ohrady. Stále utíkala. Pomalu, aby jí vystačil dech. Tohle mu však nestačilo. Svérázně mrskl bičem znovu.

„Rychleji! Běž, běž!“

Přidala na rychlosti. Ztěžka oddechovala. Srdce jako by mělo vyskočit z hrudi. Věděla, že tohle nevydrží moc dlouho. Po chvilce, chtě nechtě, začala zpomalovat. Čekala na bolestnou ránu, která byla víc než jistou. Ozval se svist a štíhlý černý provaz jí rozřízl kůži na holých zádech. Bolestí vyjekla a padla na všechny čtyři. Písek nepříjemně škrábal do rukou.

„BĚŽ!“ zařval na ni a nemilosrdně ji švihl bičem znovu. Na zádech se objevil další krvavý šrám. Skučela bolestí, neschopna se zvednout. Další rána ji donutila dolehnout na zem úplně. Písek teď štípal po celém těle a dráždil dívčinu kůži.

Viděl, že se nemá k dalšímu běhu. Ona věděla, co ji za to čeká. I přesto nedokázala vstát. Bolest a vyčerpání jí to nedovolily. Naposledy se pokusila nadzvednout. Opětovné švihnutí bičem ji však donutilo padnout zpátky. Smířena se svým osudem obrátila teskně tvář k mučiteli. Ten však bez lítosti znovu a znovu nechával dopadat šlahoun na její tělo.

Chladivá kapka stékala po její tváři. Automatickým pohybem ruky ji setřela. Zahlédla červeň a ucítila další ránu. Bezmocně zavřela oči a stiskla zuby.

Rukou setřela kapičku putující po líci. Byl to jen obyčejný pot. Oči pátravě prorážely tmu. Přejela dlaní po zádech. Nikde ani stopy po ranách.

Byl to jen sen, uklidňovala sama sebe. „Jen sen…“ šeptla do noci a položila hlavu zpět na polštář. Stačila jen chvilka a vědomí se opět pohroužilo do stavu snění.

***

Seděla na posteli. Snažila si vybavit sen, který se jí zdál tu noc. Nemohla se však rozpomenout, co v něm vlastně bylo. Cítila podivnou bolest v zádech. V duchu nadávala na tvrdou postel.

Horkost jí stoupala do hlavy. Přinášela s sebou podivnou opojnost. Sáhla si na čelo a vnímala teplo sálající z kůže. Věděla, co tohle znamená. Nebo spíš tušila. Vstala z postele a pohlédla do zrcadla. To jediné bylo okrasou v tomhle vězení. Místo jejího obrazu tam byla podivná žena. Tedy, těžko říct, jestli to byla vážně žena. Kůži rudou, oči černé, a dlouhé havraní vlasy stejně tak. Tvář jí hyzdil nepěkný úšklebek. Dívka vytřeštila oči. Tohle nemohl být její odraz. Zamrkala a podívala se znovu. Podivný obraz tam stále byl. Upřeně naň hleděla, neschopna odtrhnout zrak. Promluvil.

„Ale… copak? Nevzpomínáš si na mě snad?“

„Eh… promiň?“ mírně se zamračila. Hledala v mysli a vzpomínkách.

„Na mě se zapomíná snadno…“ poznamenala dívka v zrcadle.

„Ne. Já… vím, kdo jsi! Jen si nějak nemůžu vzpomenout… Ale já to vážně vím!“

„…“

„Proč mlčíš?“

„Čekám, až se vypovídáš.“

„Ale já to vím. Počkej chvilku. Vzpomenu si…“

„Ehm…“

„Promiň,“ omluvně se usmála. Černovláska se netvářila nadšeně.

„Elerin, dovol mi otázku,“ promluvila klidným hlasem.

„Odkud znáš mé jméno?“

„Máš se ptát ty, nebo já? Takže… Proč tu ještě jsi?!“ rázný hlas tázanou poněkud zarazil.

„Protože,“ zaváhala. „Musím.“

„Nemusíš, stačí jen chtít. Zatím se měj.“

„Po… počkej!“ vrhla se k zrcadlu, jako kdyby ji chtěla zadržet. Pozdě, byla už pryč. Posadila se zpět na postel. Nechápala to.

„Ale jak chtít? Vždyť já chci,“ špitla sama pro sebe. Její úvahy přerušilo bušení na dveře.

Další den byl tady.

***

Stála v prázdné tmavé chodbě. V hlavě jí zněla jediná otázka: co ji čeká dnes? Zaslechla hlasy. Podle tónu šlo nejspíš o hádku. Šla po tmě za zvukem. Jediným signálem, který jí momentálně okolí nabízelo. Natažené ruce nalezly dveře. Přitiskla se na ně v naději, že by možná něco mohla zaslechnout. Nic se však neozývalo. V chodbě se objevil pruh světla vycházející z místnosti hlasů. Nečekala to. Teď si jen mnula zubožený nos. Na chodbu vyšla malá dívka. Mohlo jí být tak třináct – čtrnáct. Za ní kráčel Eleriin majitel.

Skryla se ve stínu. Nechtěla, aby ji někdo zahlédl zrovna tam, kde neměla co dělat. Pohled do tváře neznámé jí vypověděl dost. Nepochybně byla jeho dalším majetkem. Cítila podivnou lítost nad osudem toho dítěte. Vždyť ona sama si tu vytrpěla dost na to, aby věděla, že není úplně jisté, jestli někdo tak mladý přežije.

Někdo ji surově vzal za vlasy a vytáhl ze stínu. Provinile se mu podívala do tváře. Neznala ho, přesto k němu cítila nenávist. Všichni tady byli stejní. Připnul jí kolem krku kožený obojek a vedl ji pryč.

Do očí ji udeřil nepříjemný svit slunce. Nedbal na její zmatenost. Táhl ji na vodítku k ohradě. Zděšeně hleděla na úkaz před sebou. Věděla, co přijde. Tohle už se jednou stalo. Teď už to však neměl být jen sen. Uprostřed výběhu stál muž s bičem. Byl jí odepnut obojek. Nedobrovolně se ocitla v ohradě. Vystrašeně hleděla na „cvičitele“. Už mnohokrát přemýšlela, proč tohle dělají.

Možná krutá zábava. Nebo pomsta?

„Jak jsi se dneska vyspala? Doufám, že dobře, protože budeš potřebovat energii,“ sladce se na ni usmál. Tohle až moc připomínalo ten sen.

„Běž!“ křikl a švihl bičem do vzduchu. Rozeběhla se okolo ohrady. Běžela pomalu, doufajíc v to, že sen zůstane jen snem.

„Rychleji! Běž, běž!“

Rozeběhla se o něco rychleji. To mu však nestačilo. První z ran přišla dříve, než ji čekala. Nemělo cenu pokračovat. Věděla, jak to skončí. Naposledy se rozeběhla a skočila.

Dopadla na všechny čtyři. Rychle vstala a pokračovala v běhu dál. Ohradu nechala za sebou, stejně tak jako vztekajícího se cvičitele. Za sebou slyšela výkřiky a štěkot psů. Nebrala to na vědomí. Ztěžka oddechovala. Před ní se rozprostíral řídký lesík. Neváhala a pokračovala jím. Pár kroků a bylo jí jasné, že nevystačí s dechem. Odevzdaně se opřela o strom. Její oči si našly skupinku psů. Hledali ji. Chtěla cokoli, jen ne vrátit se tam. Otočila se zpět k útěku.

Krajina před ní změnila svou tvář. Skály sváděly pohledy dolů do údolí. Tam v dáli se rozprostíralo město. Neměla šanci jakkoli to slézt. Obrátila svůj pohled k pronásledovatelům. Stáli na metr od ní. Jen jeden krok. V zelených očích se značil strach.

Stačí jen chtít.

Pohlédla dolů a nechala klesnout víčka. Naposled se odrazila od pevné země. Pak ponechala své tělo větru.

---

Redakční úpravy provedla redakce Sub Salix.