Boží vyprávění

Veselme se! Radujme se! Jak brzy zjistíte, tohle pozpěvování koled je vcelku sarkastické vůči povídce, která následuje. Jmenuje se Boží vyprávění… vlastně ani nevím, proč… i když, určitý skrytý smysl v tom je…:) Je to můj první originál, který jsem dokončila. A chtěla bych ho věnovat Morrigan. Jaj, ta už má u mě povídek, jak tak na to koukám..:D nevadí. Pohodlně se usaďte… tato povídka je depresivní… a vánoční… kombinace, o které jsem si ještě před rokem myslela, že není možná… ale teď ji považuji za víc, než reálnou…

„Dávej přeci pozor!“ otáčí se za tebou rozhořčený muž ve středních letech. Ignoruješ ho. Můžeš si přece vrážet do koho chceš, nebo snad ne? Už ti nezáleží na světě. Ne teď. Když ani vlastní otec nedokáže udržet rodinu pohromadě. A to ti říkal, že to všechno bude v pořádku.. Pche… jak živě si na to pamatuješ!

~

„K čemu mi bude?“ tážeš se a pokoušíš se mu vrátit čokoládový adventní kalendář.

„Pro sladká rána,“ vidíš na jeho tváři náznak úsměvu. Jak se může smát… teď…?

„Nechci sladká rána,“ namítáš, avšak on kalendář zpět nepřijímá. „Nechci, slyšíš?“ Zvyšuješ hlas a odhazuješ kalendář. Je ti jedno kam. Na tom nezáleží. „Nepotřebuju je!“

„Jak myslíš,“ krčí rameny a zvedá kalendář. Je pomačkaný, to od toho, jak jsi ho křečovitě svíral. A tebe najednou přepadá lítost nad tím zmačkaným kusem kartonu. Tak velká lítost, že se slzami v očích utíkáš.

~

Tenkrát za tebou volal, že všechno bude v pořádku. Jak bláhově mu v tu chvíli věříš.

~

Vracíš se zpět… k němu…

„Myslíš?“ díváš se mu zpříma o očí.

„Doufám,“ odpovídá pevně. Ale později si uvědomíš, že jeho hlas jsi za pevný pouze považoval. Ve skutečnosti byl spíše zoufalý.

~

Tenkrát ti jeho ,doufám‘ stačilo. Teď už víš, že doufat nestačí. A ani teď, o Štědrém dnu, tomu není jinak. Večer usednete ke skrovné večeři, pod snítku jedle zapíchnuté v květináči položíte dva malé dárky. Dostaneš knihu, viděls ji u něj.

Je ti jedno, jestli u toho stolu večer budeš sedět, nebo ne.

Je ti jedno, jestli tu knihu dostaneš, nebo ne.

Je ti jedno, jestli zemřeš, nebo budeš žít.

Jdeš zasněženým parkem, přemýšlíš.

A najednou ucítíš v zádech nůž. Slyšíš zděšený jekot. Zmítá tebou palčivá bolest. Padáš na zem. Ale vždyť jsi to chtěl.

Někdo volá policii. Záchranku…

A pak, těsně vedle tvého ucha uslyšíš ledové zašeptání.

„Za lásku.“

Nechápeš ta slova. Nikdy je nepochopíš. Ten hlas byl tvé matky.