Za hranicemi IV – Vzhůru do oblak

Vzdušná povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů.

Pokračování příběhu Za hranicemi III – Záhadné setkání (živel země).

Leovi se Elvířina vykouzlená jahoda velice líbila. Jeho široký úsměv mu rozjasnil celý obličej.

„Jsi šikovná. Moc šikovná,“ pochválil dívku.

Těch pár jednoduchých slov způsobilo, že se Elvíra cítila jako v nebi. Leo ji pochválil! Nikdy by nevěřila, že jí slova cizího člověka mohou udělat takovou radost. Vždyť to jsou jenom slova… Následně si uvědomila dvě věci. Za těmi slovy se schovávalo uznání. Nebylo to lehké, naučit se tuto dovednost. A za druhé, Leo nebyl cizí člověk. Byl její učitel a rádce a ona k němu cítila úctu. Od člověka, kterého si vážíme, je pochvala o hodně sladší.

*

„Dnes se naučíš létat,“ řekl Leo jednoho rána.

Nebe bylo jako vymetené, vál jen slabý větřík, prostě ideální počasí na létací lekci.

„Létat?“ Elvíře se udělalo mdlo. Jistě, věděla, že tento okamžik jednou přijde. K postu Ochránce jí scházelo naučit se pracovat s živlem vzduchu. V hloubi duše si však přála, aby to znamenalo něco jiného než to, co Leo právě vyslovil.

„No jasně. Létat,“ potvrdil Leo její nejhorší obavy a trochu zkoumavě děvče pozoroval. Poznal, že něco není v pořádku. „Děje se snad něco?“

Elvíra sklopila oči a téměř neslyšně zamumlala: „Bojím se výšek.“

*

Leo přešel poznámku jen pozvednutím obočí a zamířil do zadní části jeskyně, kde měli uschované zásoby. Po chvíli se znovu objevil ve vchodu jeskyně s podivným balíkem v podpaží. Ten rozmotal u Elvířiných nohou.

„To je koberec,“ vyhrkla dívka překvapeně.

„Létající koberec,“ opravil ji Leo. „Všiml jsem si, že křídla ti ještě nenarostla, tak ti musíme trošku pomoct.“

Elvíra vyprskla smíchy. Do této chvíle ji nenapadlo, jak vlastně Ochránci létají. Hm, tak tedy na létajícím koberci…

Leo zašátral v kapse kalhot a vytáhl malý šedomodrý kamínek.

„Na,“ podal ho Elvíře. „tohle by ti mohlo pomoct vypořádat se s tvým problémem.“

„Co je to?“

„To je orlí talisman. Docela cenná věcička. Zbavuje strachu z létání. Dokáže zázraky.“

„Vy se taky bojíte výšek, Leo?“

„Ehm, ano,“ přitakal neochotně a poklekl ke koberci.

*

Následovalo školení v ovládání létajícího koberce. Naštěstí to nevypadalo moc složitě. Elvíra si vyzkoušela všechny jeho prvky zpočátku na písku pláže.

Pak nastal okamžik prvního vzletu. Děvče se posunulo na koberci dopředu. Čekala, že Leo usedne za jejími zády. Učitel se však k ničemu takovému neměl.

„Vy se mnou nepoletíte?“ zeptala se.

„Ne, budu tě navigovat ze země. Víš, že talisman máme jen jeden a momentálně je u tebe v kapse,“ mrkl na ni.

Elvíra se usmála. Bylo příjemné zjistit, že její učitel je také jen člověk z masa a kostí a že má i nějaké slabosti.

Trochu trhavě se vznesla. Podvědomě očekávala protest žaludku na její start, ale ve skutečnosti nic necítila. Pomalu uletěla pár metrů. Leo běžel kousek od ní a hlasitě jí radil, co má dělat.

Docela jí to šlo. Během pár okamžiků nabyla jistoty a ustálila let na příjemné klouzání vzduchem. Nakonec zamířila nad vodní hladinu. Až hlasitě zavýskla, jak to byl příjemný pocit. Zpěněné vlnky, slaná sprška, která jí pokropila obličej… Dokonce zahlédla stříbrné tělo nějaké ryby. Po pár minutách přistála zpátky vedle Lea na pláži.

„To bylo úžasné. Nikdy jsem takový pocit nezažila.“

Leo se usmíval. „Ano, je to nádherné a nesmírně povznášející, když se člověk zbaví strachu.“

„Strachu?“ Elvíra si ho prohlížela. „Co tím myslíte?“

„Orlí talisman jsem našel před chvílí v jeskyni. A popravdě řečeno si nejsem úplně jistý, že se tak správně jmenuje. Spíš bych řekl, že to bude jen obyčejný kámen.“

Elvíra na něj chvíli oněměle zírala, než jí došel význam jeho slov. Pak mu zcela spontánně padla kolem krku.

„Leo!“

„Bude z tebe výborný Ochránce, jsem na tebe pyšný.“

„Děkuju!“ zašeptala a po tváři se jí koulely slzy štěstí.

Pokračování někdy příště…

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.