Za hranicemi III – Záhadné setkání

Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů.

Pokračování příběhu Za hranicemi II – Leo (živel voda).

„Pracovat se živlem země není tak jednoduché jako s vodou,“ řekl Leo, když Elvíře vysvětloval, co ji čeká. „Musíš použít energii z jiného místa uvnitř sebe. Málokomu se to povede napoprvé.“

„Ani voda nebyla zrovna lehká,“ namítla Elvíra, když si vzpomněla na své peripetie s učením.

„Já myslím, že jsi ji nevědomky používala už předtím. Šlo ti to totiž velice dobře, ač se ti to teď nezdá.“

„Předtím? To určitě ne,“ vrtěla dívka hlavou.

„Ovládání vody nespočívá jen v naplnění poháru. Někdy stačí k vyslání energie k mrakům, když je potřeba menší přeháňka,“ mrkl Leo na děvče. „Neměli jste letos náhodou dobrou úrodu?“

Dívka na něj zůstala koukat s otevřenou pusou. Před očima jí vyvstal obraz svěží zahrady. Že by už tehdy dokázala poručit dešti? Její učitel jen moudře kýval hlavou. Poté vstal a nechal Elvíru s jejími myšlenkami o samotě.

*

Učení se ukázalo jako velmi náročné. Leo měl pravdu. Proměnit hroudu hlíny v něco, co by mohl člověk sníst, když mu dojdou všechny zásoby, vyžadovalo už značný um a zkušenosti se svou vlastní magií. V čem to spočívá? Elvíra na to stále nemohla přijít.

Neúnavně trénovala celé hodiny nebo sledovala Lea, který s vypětím všech sil proměnil hrstku písku na skrojek chleba. Nepomáhalo nic. Dívka byla zničená. Její budoucnost jako Ochránce se začala rozpadat jako domeček z karet.

*

Zdál se jí sen.

Procházela se lesem. Kam až oko dohlédlo, všude rostly staleté duby. Slunko prosvítalo skrz listoví a vytvářelo nádherné obrazce.

Elvíra sešla ze stezky na malou mýtinu, která byla plná pampelišek. Usedla do trávy a začala kvítka splétat do věnečku.

Tu se mezi stromy objevila nějaká žena. Byla oblečená celá v bílém. Světlé vlasy jí padaly v dlouhých loknách až do půlky zad. Elvíra si ženu prohlížela. Byla jí povědomá. Zná ji snad? Žena přistoupila a sedla si vedle děvčete na zem. Celou dobu dívku nespouštěla z očí a vlídně se usmívala.

„Elvíro, ty mě nepoznáváš?“

Ty oči. Kde je jen viděla? A ten hlas… Najednou jí bylo vše jasné.

„Mami!“

„Dítě moje, tak ráda tě vidím.“

Elvíra nemohla uvěřit tomu, co se tu dělo. Její matka umřela, když byla ještě batole. Téměř si na ni nevzpomínala. A teď zde sedí vedle na koberci z trávy a hovoří s ní.

„Tohle je teď moje království,“ ukázala žena kolem sebe. „Zavolala jsem tě sem, protože vím, že je ti těžko.“

Matka začala Elvíře vyprávět, že i ona byla Ochránce, leč zahynula na jedné cestě, když doprovázela krále a královnu. Elvířina babička byla tak zdrcená žalem ze smrti dcery, že chtěla svou vnučku ochránit a nepodporovala její vlohy.

*

„Při přeměně země se soustřeď na budoucnost,“ řekla maminka a láskyplně hleděla na své jediné dítě. „Představ si jídlo, jako kdyby sis ho už vkládala do úst, a pak zažehni svou sílu v místě, kde začíná hrudní kost.“

*

Elvíra se na svém lůžku posadila. Přerývaně dýchala a na zádech cítila pot. Co se jí to zdálo za podivný sen?

Venku začalo svítat, ale v jeskyni bylo stále šero. Leo spokojeně pochrupával zabalený v huňaté pokrývce. Dívka se tiše zvedla a zamířila k východu. Musí na vzduch, jinak se tu zalkne. Bosa se pustila po pláži a zamyšleně sledovala mořské vlny. Po chvíli se začala uklidňovat.

Z moře zrovna vycházelo slunce a ona se usadila na zem, že si tuhle podívanou nenechá ujít. Prsty jí mimovolně zajely do písku. Myšlenky se však opět rozběhly svou vlastní cestou.

Opravdu viděla mámu? Je to vůbec možné? Co to říkala? Dívka si s námahou vybavovala detaily setkání. Mluvila o přeměně v jídlo. Při té vzpomínce dívce zakručelo v žaludku. Jak já bych si dala jahody z naší zahrady…

Elvíra ztuhla.

Něco se změnilo.

Pomalu zvedla k očím svou pravou ruku, v které ještě před chvílí přesívala zrnka písku, a nevěřícně hleděla na tu nejčervenější jahodu, jakou kdy ve svém krátkém životě viděla.

Pokračování…

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.