Moje jediná zpověď
Znáte ten pocit když chcete něco říct ale nemáte komu? … já už svého zpovědníka mám ale nepřála bych vám ho poznat… Mám se smát a nebo brečet? Mám snad lhát a nebo klečet? K čemu jsou city, když necítím, k čemu jsou činy, když nekonám, k čemu je láska, když nebolí, k čemu je smrt když neosvobozuje… Mám teď brečet či se smát? Mám svým slovům sílu dát? Mám teď konat velké činy? Kdo je však bez jakékoliv viny? Kdo zůstane sám a sám, kdo uteče z boje… Komu já svou lásku dám, nechci zůstat jenom tvoje… Nechci úděl bez viny. Nechci přání bez činů. Nechci srdce bez příčiny. Nechci lásku bez citů. Slov už já mám víc než dost, jsi jako ten dávný host. Který do duše mi dýku vrazil, všechny lásky z kopce srazil. Jak vyhnat tě teď můžu. bylo...
Jak jsem šel s dobou
Ať se cítíme na tři nebo devadesát, ať náš věk končí na „-náctiletý“ nebo „důchodce“, všichni žijeme v jedné době a všichni se jí musíme nějak přizpůsobit, v čemž občas dokonce nemáme na vybranou. Do košíků v marketech musíme cpát jako zálohu pětikorunu, i když ve sběru by měl cenu sotva dvou, chodit nazí pod hubertusem už je prý v módě jenom ve vězení, a u silnic na nás křičí billboardy cosi o novém kůlu do plotu, na který je 2% sleva a tudíž jej prostě musíme mít. Právě ve chvíli, kdy jsem si pyšně začal myslet, že nová epocha mne nedožene, ukázal se pravý opak. Jednoho dne v noci , volá mi syn mobilním telefonem:“ Táto, dnes se žením, takže pozítří se za Tebou jedu podívat se svou nastávající. Vím, že jsi tak trochu pozadu, takže...
Byla jsem holka, a tak mi dali luk
Byla jsem holka, a tak mi dali luk… Člověk si připadá strašně sám, když je ve svém okolí jediný svého pohlaví. Náš rod byl mužský rod. Rod mužů, kteří byli široko daleko známí. Každý trochu něčím jiným, ale všeobecně se říkalo, že zaslouží úctu. Někdy jsem chodila v noci do lesa. Podél řeky na sever, s lukem přitisknutým na hrudi. Byla zima a já měla strach. Když jsem se ohlídla, byla za mnou jenom mlha. A ticho vydávalo zvuky, které mu byly tak nepodobné, že mě někdy napadlo, jestli jsem nepřešla hranici… Jestli jsem nevešla do pohádky, povídačky, do něčí noční můry. Říká se, že když má člověk po ruce svou zbraň, tu, se kterou umí zacházet, kterou dokáže vzít do ruky i poslepu, cítit ji na dálku, nahmatat ji v neprostupné tmě a již vnímal všemi...
Jen jeden večer…
Tanec… Bývala to láska mého života, proč to skončilo? Smutná povídka o úžasném večeru. Jeho kouzlo se však rychle rozplynulo a z krásného večera zbyly jen vzpomínky, s kterými v mém srdci kráčí, ruku v ruce, smutek a zklamání… Trénink skončil a všichni se již rozutekli domů. Zůstala jsem sama. Sama v malé temné šatně, do které vnášel světlo pouze jemný svit měsíce. Zaposlouchala jsem se a uslyšela jsem pomalé tóny waltzu, které se linuly z vedlejšího tanečního sálu. Taneční páry tam měly hodinu standardních tanců. Vzpomněla jsem si na šest let prožitých v taneční škole. Do očí se mi vehnaly slzy a hlavou se mi honily vyčítavé otázky. Proč jsem s tím skončila? Proč jsem vyměnila tanec za volejbal? Ptala jsem se sama sebe na otázky, ke kterým jsem...
Zelený balónek
Eillen, slibovala jsem ti, že napíšu zelený balónek, je tady a je pro tebe, doufám, že se ti bude alespoň trochu líbit. Dívka se bála pohlédnout na zelený balónek, bála se minulosti.Tmavovlasá dívka seděla sklesle na posteli. Bez jakéhokoli pohybu sledovala čtyři stěny svého pokoje, které se kolem ní svíraly jako klec. Přes okno byl přetažený závěs, který zabraňoval i těm nejjasnějším paprskům slunce vstup do místnosti. V pokoji se vznášel těžký vzduch, jako by byl přeplněn zlobou. Nemohla ven. Snad nechtěla. Jak dlouho už tu byla? Den, týden, rok? V jedinou veselou věcí v pokoji byl balónek, který se zpuchřelý vznášel v rohu místnosti. Jeho přítomnost byla jakousi připomínkou toho, co bylo, než se to stalo. Než se přijala tu dobrovolnou samotu uprostřed čtyř...
IX. kapitola
Black Chrysanthemum Depresivní děj tohoto smutného příběhu se odehrává ve vesničce Roxville, jež skýtá útočiště partě mladých lidí, jejichž styl života se trochu vymyká normálnosti. Mají svůj svět, názory, lásky, ale všechny svazuje jedna věc. Problémy. Každý z nich má svůj svébytný příběh, je něčím odlišný a vidí skutečnosti trochu jinak než ostatní. Jejich příběh však není jen tak ledajaký, postupem času se jim do cesty připlete jeden závažný problém. Problém, s nímž se jde jen těžce vypořádat. Je obtížné říci, jestli to dokážou, nebo se naopak jejich kořeny rozpustí… *Děkuji Bee a Morrigan za beta-read* Kapitola IX. – Něco končí, něco začíná – Další krůpěj mrtvé vody skanula tiše zpod víček mých, chci být pryč, zapomínám, co se...
Modrý Balónek
Další balónek. Věnuji jej Lairen. Na rozdíl od červeného je ten modrý pochopitelný. Je o… No, to už poznáte sami, ani nevím, proč jsem jej napsala teď, když většinou takové povídky přicházejí na svět ve „čtvrt na sedm“, sice jen několik lidí ví, co jsem měla poslední větpu na mysli, ale nevadí, pro čtení to není podstatné. Modrý balónek se vznesl k obloze… Teď byla sama.adívala se do křišťálově průzračné vody, avšak její hladina byla to poslední, co by vnímala. Na hladině se míhaly obrazce, snad postav za jejími zády, kde však nikdo nestál. Rychle se otočila, aby se mohla o této skutečnosti přesvědčit sama. Když se teď podívala do jezera, viděla jen svůj odraz. Na tváři pokřivený úsměv, oči smutně hleděly vpřed, po tvářích se jí kutálely...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
