Zakolejování: 1. kapitola – Kletba

Přízračná měsíce tvář rozlila inkoustu kalamář, nebesa zbarvila modř. Zubatý obzor cimbuřím hradu shlížel se v zrcadle tichého jezera s korunou z hvězd. Zapovězený hvozd šuměl šustivou sloku, ke spánku ukládal hrad i zvěř. Jen Velké síně jasné oči mrkaly bděle světlem radostnou zvěst, že přibylo učňů tajného učení, tajnosnubné múzy kouzlení, nesoucí jméno Magie. Šustění hábitů, veselí, smích, kročeje kroků mých plnily koutů tich, kamenných síní důstojnost, prostor pustou prostornost živily plností žitých zážitků. Žasnuli nad množstvím počitků noví studenti. Zázraky studia. A sovy se slovy na pergamen psanými vířily vzdušné výšiny, hradem nesl se houkání hluk, perutí vzruch sův plnil mi sluch. Stanul jsem na nádvoří, kde světlo se noci dvoří a jen tlumený tlukot...

Autor : dne 10/04/2014 | Ze zdí hradu | 0 komentářů

Jak napsat nic

Sedět. Lhát. Poklepává nohou o špinavou podlahu. Slyší. Slyší hlasy neznámých tváří. Sedět. Podvádět. Cítí naléhavost. Praská ve švech neznalosti a surového pocitu. Sedět. Smýt. Beznadějné tóny klávesnice ji ničí. Sedět. Snít. Klišé. Kýč. Plané fráze. Balící papír. Němá síla. Lhala prosbě. Podvedla pocity. Smyla šmouhy na papíru. Snila o něčem víc. Ona seděla. A nic. Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel Ghostfieldová

Autor : dne 10/03/2014 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů

Nezbedná hůlka

Ve skalnatém údolí, ve vesničce, kde bylo jen 5 domků a v níž se všichni znali, žil mladík, kterému neřekl nikdo jinak než podivín. Podivín asi bude, protože lidé tvrdili, že ho vídali posedávat před domkem s podivným předmětem podobným hůlce v ruce a slyšeli ho mumlat podivná slova. Prý jeho podivné chování mělo také účinek. Několikrát se prý stalo, že lidem z domu uletěla střecha či zmizel kus dobytka, který chovali u svých domků… Aby taky ne. Tento mladík, který v tomto skalnatém údolí žil, byl kouzelník. Kouzelník, kterého si již v mladých letech vybrala kouzelnická hůlka, která měla srdce z ďáblova osidla. O tomto srdci se praví, že je neposedné a že kouzelník, který má hůlku s tímto srdcem, musí být mnohdy chytřejší než jeho hůlka. To tento mladík ale...

Autor : dne 10/03/2014 | Pohádkové | 0 komentářů

Pro dnešek sbohem

Krátký smutný příběh, kde se hlavní hrdinka trápí vzpomínkami na svého milovaného, který je po smrti. Stýská se jí po něm tolik, že těžko rozeznává realitu a myslí jen na něj. Procítěný romantický děj plný truchlení za milující bytostí. Vše, čeho se dotkne láska, je nesmrtelné. (Romain Rolland) S hlubokým nádechem zavírám domovní dveře. Jdou ztěžka a já mám rázem pocit, jako bych měla v plicích cosi dusivého. Vzduch v bytě je zatuchlý, ale já okna neotevřu… Vyprchala by tvá vůně… Prudce se zapřu o kliku a zámek konečně zapadne na své místo. Dveře jdou zavřít ztěžka, protože není nikoho, kdo by je promazal… Protože ty tu nejsi. *** Dneska jsi mi chyběl. Tak jako každý den, lásko. Myslela jsem na tebe, když jsem stála v bičujícím lijáku a čekala...

Autor : dne 10/02/2014 | Romantické, Svitky pergamenu | 0 komentářů

Červánky

Spí, či bdí? Zvednou oči k obloze? Vnímají vůbec mou práci? Mou snahu zpříjemnit jim každé ráno? Nezbývá než doufat, že ano. Věřit tomu. Že jsem pro někoho inspirací, že někomu vykouzlím úsměv na rtech, přestože ho čeká těžký den plný chmur. Po obloze kráčím za úsvitu. Odívám slunce do šarlatových závojů. Když nebeská oblaka zdobím zlatem, nadýchaní beránci se rdí tváří v tvář novému dni. Lidé vzhlíží k obloze, ještě rozespalí, hledí na pomíjivou krásu. Tanečním krokem mými nebeskými barvičkami maluji červánky na nebeskou klenbu. Jsem ta, která vykouzlí na nebi čarokrásnou fantazii pro potěchu duše. Jsem Červánková víla. Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel...

Autor : dne 09/30/2014 | Ze STOklas | 0 komentářů

Dračí pohádka

Za devatero horami a devatero řekami, v útulné jeskyni žil, byl jeden malý dráček. Byl to malý neposeda. Hned po vylíhnutí mu máma dračice říkala, že musí zůstat doma v jeskyni a nikam dál se necourat. Nabádala ho, že venku žijí zlí a hloupí lidé, kteří mu chtějí jen a jen ublížit. Lidé zaslepení vidinou pokladu, který mají draci strážit. Nejednou se jim snažila vysvětlil, že je to jen hloupá pověra, roznesená žárlivými skřítky. Dráček kýval svou malou hlavičkou a snažil se vypadat, že všemu rozumí a že celou dobu bedlivě poslouchá. Ale známe dráčata, jedním ouškem tam a druhým ven. Noc co noc, odcházela máma dračice na lov. A nechávala malého nezbedu v jeskyni samotného. Pokaždé mu vštěpovala, ať nikam nechodí a že když někoho uvidí, má se okamžitě schovat....

Autor : dne 09/30/2014 | Pohádkové | 0 komentářů

Žena v křesle

Šílená žena v křesle dřímá, hodiny potichu tikají. Posedlá ďáblem bývá a v mysli jí netopýři zpívají. Celý den čeká na milence svého, v křesle hodiny pozoruje. Milence dlouho nepolíbeného, doufá, že se znovu zamiluje. Slyší skřípání starých dveří, milenec vchází do domu. Žena ho výmluv ušetří, nebude věřit milencovu klamu. Milenec nahlas žvýká, ten zvuk se ženě zaryl do duše. Nebohá žena v křesle vzlyká, už to vydržet nemůže. Ještě jednou, tak! … A on to udělal. Z místnosti se ozval prásk! Muž naposledy zažvýkal. Redakční úpravy provedla Janel...

Autor : dne 09/30/2014 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů