Zašitá ponožka
Barbar Moran seděl v dřevěném křesle hned u krbu. Za ním byly navršeny kožešiny, aby se mu sedělo měkce. Do místnosti, i přes okna chráněná okenicemi, pronikalo prudké bubnování deště a vytí větru. Oheň vesele plápolal a Moran při jeho světle pečlivě zašíval ponožku. Jeho prsty působily až nepatřičně obratně s drobnou jehlou, která se v nich téměř ztrácela. Jeho mozoly měly mozoly, a drobné jizvičky mu křižovaly ruce tak hustě, až vytvářely téměř jednolitou plochu. Jehla se rytmicky zabořovala a vynořovala z ponožky. Jako všechno Moranovo oblečení, i ponožka se vyznačovala nápadnou kvalitou, ač hojně zkoušenou barbarovým životním stylem. Teď se stala obětí jednoho velmi neodbytného skřeta, který se pokusil zakousnout se Moranovi do kotníku. Už z ponožky pečlivě...
Děštivé Dědovsko
Ve vzdáleném království zvaném Rozmarýnko, se rozléhalo krásné město nazývané Dědovsko. Toto město bylo proslulé nejen svými pestrobarevnými domy a útulnými uličkami, ale také díky jedinečné atrakci nazývané Šílená Kolejnica. Byla to největší a nejdivočejší horská dráha, kterou svět kdy viděl. Její vysoké horské vrcholy a strmé zatáčky lákaly návštěvníky z celého království. Lidé z okolních vesnic chodili do Dědovska, aby zažili vzrušení a dobrodružství na této horské dráze. Jednoho dne však přišla na Dědovsko velká pohroma – neustálý déšť začal zatápět město, až se celé ocitlo pod vodou. Lidé byli zoufalí, jejich domy byly zaplaveny, a král se nemohl dočkat, až znovu uvidí slunce. Déšť padal, jako by se nechtěl zastavit a město bylo v ohrožení. Jednoho...
Den plný překvapení
Konečně přišla ta dlouho očekávaná neděle. Den, kdy se sejde celá naše rodina a odtajní se konečně ta moje neteř, anebo synovec. Prostě budu už za měsíc teta, a to mě vždycky vžene do očí slzičky radosti. Nechápu, jak si takovou událost někdo může tak dlouho nechávat pro sebe?! Je to snad taky naše věc, nebo ne?! Chtěla jsem tomu maličkému napsat knihu pohádek. Jenže pro holčičku bych volila docela jiný žánr. Svět smíchu, princezen a statečných princů, kdežto pro kluka by to byl souboj s draky, plnění úkolů, anebo svět loupežníků. Jenže teď už na to budu mít jen jeden měsíc. Ale co, hlavu mám plnou nápadů a tak moc se na to škrvně těším, že to půjde určitě naprosto samo. Ráno byl v kuchyni parádní šrumec. Měli přivézt dort, pro odhalení pohlaví děťátka, ale...
Dopis beze jména
Ten telefonát přišel tak náhle. Kateřina právě přicházela domů po náročné směně v místních potravinách, když slyšela zvonit svou starou pevnou linku. Mobilní telefon neměla. Ve sluchátku se ozval pan Dvořák, soused a blízký přítel Kateřininy babičky, jež byla její jedinou žijící příbuznou. Kateřinina vážně nemocná maminka zemřela již před lety, tatínka nikdy nepoznala, sourozence neměla, ani manžela nebo snad děti. Babička bydlela v jihočeské vesničce Dubová Lhota. Od Kateřinina pronajatého bytu tam cesta autem trvá přes tři hodiny. A Kateřina nemá auto. Babičku proto navštěvovala mnohem méně, než by si obě přály. Pan Dvořák naštěstí bydlel v Dubové Lhotě také a dával na babičku pozor. Tu a tam od sebe babičku nechával Kateřině zatelefonovat, pomáhal jí s prací...
Vytahané tričko
Nikdy bych si nedovolila tvrdit, že se tohle vytahané tričko dostane do popředí soutěže o kouzelný předmět. Ale asi bych měla vysvětlit, co se letos u nás stalo. Začalo to jako docela obyčejný letní den. Blížil se víkend, ale ne tak ledajaký. Byl to den oslav rodinných vztahů a soutěže o ,,Kouzelnou Trefu.“ Je to svátek, který se u nás dodržuje už po několik generací. Vlastně je to oslava, nebo spíš zasvěcení nejmladšího člena rodiny, který po létě nastupuje do Kouzelnické školy. Kdysi dávno se totiž stalo, že dědova maminka chystala pro syna polévku na rozloučenou před nástupem do školy. Její muž do ní vsypal nějaký prášek. Prý neškodné kouzlo. Jenže ta polévka pak měla nějakou zvláštní reakci, a tak došlo k tomu, že nejen že měnila barvu na talíři, ale...
Světluška
Letěla pomalu mezi stébly trávy a hledala vhodné místo na spaní. Obzor už se pomalu barvil do růžova, již brzy vyjde slunce. Její práce pro dnešek skončila. Byla už tak unavená, že usedla na spadlý list a usnula. Cítila se poslední dobou tak osaměle. Už jsou to týdny, kdy naposledy potkala někoho svého druhu. Kdysi jich bývala celá kolonie. Jedna velká světélkující rodina. Po nocích pořádali večírky na louce pod lesem a ve dne spávali v měkkém mechu. Postupně jich ale ubývalo – někteří odešli stářím, jiní se stali potravou, další pochytali lidé pro své pobavení do sklenic. Až zůstala jen jediná. Opustila palouk u lesa, najednou jí to tam připadalo veliké a cizí. Musela si najít nový domov. Den se chýlil ke konci a ona se pomalu probouzela. Dnes by se mohla...
Věneček smrti
Anna po ukončení týdenní dovolené procházela kolem exponátů v muzeu jako obvykle, ale z ničeho nic se musela vrátit o dva kroky zpět. Dívala se na starý věneček z pampelišek, který ležel na stříbrném podnosu. Bylo na tom něco, co ji nenechávalo v klidu. Seschlé květiny vypadaly opravdu staře a vysušeně, ale nějakým způsobem si držely svou sílu – nebyla na nich vidět žádná známka opravdového rozpadu. Věneček vzbuzoval pachuť tajemství, ze kterého jí po těle vyrašila husí kůže. Městečko, ve kterém žila, bylo obklopeno hustými lesy a poli. Sychravé listopadové počasí dodávalo tomuto míst u tajemnou esenci, což se skvěle mísilo s pověstmi a legendami, které Zátočinu provázely už od nepaměti. Anna to zbožňovala, a i proto vždy toužila po tom pracovat v místním muzeu...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
