Dopis beze jména
Ten telefonát přišel tak náhle. Kateřina právě přicházela domů po náročné směně v místních potravinách, když slyšela zvonit svou starou pevnou linku. Mobilní telefon neměla. Ve sluchátku se ozval pan Dvořák, soused a blízký přítel Kateřininy babičky, jež byla její jedinou žijící příbuznou. Kateřinina vážně nemocná maminka zemřela již před lety, tatínka nikdy nepoznala, sourozence neměla, ani manžela nebo snad děti. Babička bydlela v jihočeské vesničce Dubová Lhota. Od Kateřinina pronajatého bytu tam cesta autem trvá přes tři hodiny. A Kateřina nemá auto. Babičku proto navštěvovala mnohem méně, než by si obě přály. Pan Dvořák naštěstí bydlel v Dubové Lhotě také a dával na babičku pozor. Tu a tam od sebe babičku nechával Kateřině zatelefonovat, pomáhal jí s prací...
Vytahané tričko
Nikdy bych si nedovolila tvrdit, že se tohle vytahané tričko dostane do popředí soutěže o kouzelný předmět. Ale asi bych měla vysvětlit, co se letos u nás stalo. Začalo to jako docela obyčejný letní den. Blížil se víkend, ale ne tak ledajaký. Byl to den oslav rodinných vztahů a soutěže o ,,Kouzelnou Trefu.“ Je to svátek, který se u nás dodržuje už po několik generací. Vlastně je to oslava, nebo spíš zasvěcení nejmladšího člena rodiny, který po létě nastupuje do Kouzelnické školy. Kdysi dávno se totiž stalo, že dědova maminka chystala pro syna polévku na rozloučenou před nástupem do školy. Její muž do ní vsypal nějaký prášek. Prý neškodné kouzlo. Jenže ta polévka pak měla nějakou zvláštní reakci, a tak došlo k tomu, že nejen že měnila barvu na talíři, ale...
Světluška
Letěla pomalu mezi stébly trávy a hledala vhodné místo na spaní. Obzor už se pomalu barvil do růžova, již brzy vyjde slunce. Její práce pro dnešek skončila. Byla už tak unavená, že usedla na spadlý list a usnula. Cítila se poslední dobou tak osaměle. Už jsou to týdny, kdy naposledy potkala někoho svého druhu. Kdysi jich bývala celá kolonie. Jedna velká světélkující rodina. Po nocích pořádali večírky na louce pod lesem a ve dne spávali v měkkém mechu. Postupně jich ale ubývalo – někteří odešli stářím, jiní se stali potravou, další pochytali lidé pro své pobavení do sklenic. Až zůstala jen jediná. Opustila palouk u lesa, najednou jí to tam připadalo veliké a cizí. Musela si najít nový domov. Den se chýlil ke konci a ona se pomalu probouzela. Dnes by se mohla...
Věneček smrti
Anna po ukončení týdenní dovolené procházela kolem exponátů v muzeu jako obvykle, ale z ničeho nic se musela vrátit o dva kroky zpět. Dívala se na starý věneček z pampelišek, který ležel na stříbrném podnosu. Bylo na tom něco, co ji nenechávalo v klidu. Seschlé květiny vypadaly opravdu staře a vysušeně, ale nějakým způsobem si držely svou sílu – nebyla na nich vidět žádná známka opravdového rozpadu. Věneček vzbuzoval pachuť tajemství, ze kterého jí po těle vyrašila husí kůže. Městečko, ve kterém žila, bylo obklopeno hustými lesy a poli. Sychravé listopadové počasí dodávalo tomuto míst u tajemnou esenci, což se skvěle mísilo s pověstmi a legendami, které Zátočinu provázely už od nepaměti. Anna to zbožňovala, a i proto vždy toužila po tom pracovat v místním muzeu...
Chycená zlatonka
Zmijozel vedl nad Nebelvírem již o sto třicet bodů. Martin na svém koštěti poletoval po hřišti a snažil se najít zlatonku. Už byl nejvyšší čas ji chytit. Náhle kolem něj prosvištěl camrál. Nešťastně pozoroval, jak prolétá nebelvírskou obručí. A v tom si jí všiml. Vznášela se přímo vedle červené kapitánky Jane vedle brány. Martin vystartoval a pustil se za ní. Zlatonka mávala malými křidélky, jak mohla, aby Martinovi unikla. Ten však dal do letu všechno a než se zlatonka, hráči, diváci i komentátor nadáli, držel Martin malý třepetající míček v ruce. Nebelvír zvítězil. Po oslavném obejmutí s celým týmem se Martin odešel převléknout do šatny. Svou první chycenou zlatonku v životě si zastrčil do kapsy kalhot a pomalu se vydal k hradu. Umíral hlady, a tak si to...
Zelený smaragd
Byla jednou jedna dívka jménem Alina, která žila se svými rodiči na zámku. Slavila právě své osmnácté narozeniny, ale vesele vůbec nevypadala. S neutrálním výrazem ve tváři zkoumala své špičky a nevěděla, co dělat. Proč, ptáte se? Vše to začalo, když byla Alina ještě malé mimino. Její matka si přizvala sudičky, které jí měly přisoudit jen ty nejkrásnější věštby. Jedna ze sudiček však právě prožívala velmi těžkou životní situaci, která se vymykala její kontrole a nebyla schopná přát ostatním nic hezkého. Toho si ale nevšímavá matka Aliny nevšimla, zajímala se jen o to, jestli sudičky dorazí. V onen den všechny samozřejmě dorazily a sudby mohly započít. ,,Já, sudička první, ti přeji zdraví, které přetrvá po tvůj celičký život.” ,,Já, sudička druhá, ti přeji...
Prokletí
V široširém oceánu, mnohem dál, než kam se běžný smrtelník kdy dostane, žije pán všech moří Neptunos. Vládne mořím i oceánům, všem bytostem, tvorům, zvířatům i rostlinám, zkrátka všemu, co se v této úchvatné říši nachází. Nikdy nikoho by nenapadlo to zpochybňovat. Neptunos byl přísný vládce, ale také spravedlivý a vlídný. Všichni ho měli rádi. Neptunos obýval mohutný impozantní palác stvořený z korálů a perletí. Vše fungovalo přesně tak, jako ve všech jiných společnostech, přesně tak, jak to znáte třeba i z pohádek. Jako správný král dbal především na to, aby se celému světu, který měl na starosti, dařilo dobře a aby byli všichni spokojeni. Přijímal ve svém paláci ochotně každého, kdo pocítil potřebu s něčím poradit, něco rozhodnout, něco vyřešit. Neptunos...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
