Starší příspěvky

Snad jsou všichni hluší!
Toužím! Toužím! On stále prosí,
prosí s tak velkou mocí, že nemůžu neslyšet.
Toužím Tě naplnit,
toužím Ti dát, …

Hedvábné závěsy tiše tančily s vánkem. Jako žena těhotná pampeliškovým kotoučem Slunce se probudila do něžného májového rána. Víčka slepená pylem spánku se unaveně otevřela. Uvnitř nekonečných tůní hladin modrých očí se zrcadlila veškerá hra barev jitřní přírody.

Tato povídka je o dívce, které jedna věta změnila život.

Strach strach strach
těžký rachot zubů
prokousnutá dáseň
hustá horká prvokrev
valí se valí se valí se …

Tak blízko jsem u toho,
ale stále nedošáhnu na to.
Uniká to mému doteku
někde v dáli soumraku.

Proč je mi tak těžké mlčení,
když vím, že na mě čekáš v tichu?
Já mám strach z toho kroku a stále hledám nějaké rozptýlení,
Chci mít v Tobě oporu,
ale nemám kde se chytnout.

Loď snů proplouvá tichou nocí,
do dávného přístavu míří.
Do zapomenutých míst se vrací,
ke spícím přáním se blíží.

Bylo už docela pozdě k večeru, když František sešel z poustevny dolů k bratru Lvovi. Byl celý den sám s Pánem a toužil se podělit o Pánovu radost s někým blízkým, kdo by mu rozuměl a při tom se na nic neptal.

Jak dlouho trvá postavit si zeď
z posměšků, nedůvěry a tvrdých slov?
Snad celý život, či několik let?
A je to útěk, anebo lov?

Nesu Ti růže, lásko má!
Ta, co růže pěstovala,
slzama je zalévala,
o trny se popíchala.