Jiná láska s korzetem
Jsi má kniha, písmo svaté, měkká postel, župan froté, vůně nebe, kávy, psaní, jsi mé všechno, co mi voní. První láska, a hned jiná, v hloubce černi potopená, jsi dole – i tak jsi mi svatá, jen archandělů celá četa. Barvy pryč, jen tmavo s bolem, navždy jiná než ti kolem, jako já, tak ty, jsme dojem, navždy sluha, ty mým lordem. Jsi jen změna, dál nic psáno, co je pevné, není dáno. Vše je jiné, jen víry chvění, samota a moje snění. Dívka, ta, co změnila mě. „Víš, táto, já mám skrytý v domě její korzet pod postelí… …a s tím všecko, co mi...
Smrt
Smrt, Černý havran na těle, Co mršinou se krmí A od ní čeká povolení Maso trhat dál a dál. Smrt, Ta černá Máří Magdaléna, Co se Sofoklem se spojí A uvádí jej v opojení, Že lidem osudy má psát. Však proč by Smrtka Byla Smrtkou, Co by z toho měla? Denně vídat strach a hrůzy, Mučit lidská těla? V každém je vždy Dobro, tak i zlo A zločinci a vrazi Nejsou hrozní nastálo. V hloubi duše Krásu mají, Zlaté srdce Utajují. Zničí štěstí, Však sami trpí A v kobkách svůj trest přijmou, Jenže z téhle hrůzy, Z toho strachu Další hříchy vzejdou. Avšak mají srdce, Pocity. A lítost, která je trhá, Po světě rozhazuje. Proč by tedy Smrt Jen roznášela vztek? Proč by honila chlapce, Co ještě nechce Opustiti svět? Proč by to dělala? Vždyť je to žena! Určitě jako každá jiná, Malé Smrtky...
Králíček
Dvě rudé oči Shlíží do těch mých. A bílým kožichem Mne laská. Objímám tě, Jsi jen můj A věř, Že ohlídám tě Stůj co stůj. Jsi má láska A já láska jsem tvá. Do pelíšku Pod pacičku Polštářek ti uschovám… Neb jsi má láska A já láska jsem tvá. Byť nejsi člověk, Jsi jediný, koho mám.
Robinson
Jsem vyvržen na pustý ostrov bez naděje, Bloudím lesy sem a tam, Brzy nikdo na mne nevzpomene… Jedna duše, jsem tu sám. Jsem vyvržen na pustý ostrov bez naděje, Bloudím lesy sem a tam, Bez stresu s láskou hrdlo pěje, Já vděčně za to jsem se smál. Jsem sám a od světa opuštěn, Loď slávy se mi potopila, Teď jako bídník k smrti jsem odsouzen A černá jen je moje bída. Jsem sám a od světa opuštěn, Loď slávy se potopila, Nyní v klidu si jdu snít svůj sen, Přestávám zpívat, já prozřel jsem.
Mořské víly
Ten den si blesky zahrály pré, nevinně proklály nebe, tiše a tmavě a depresivně vzaly mi část sama sebe. Ten den mi potopa zalila tělo, pohřbila jej vrstvou strachu, chladem a bolestí celé se chvělo. Nechala mě mému pechu. Dvě ryby přátelské ovily mne lanovím z chaluh a z řas, chabou svou silou táhly mne ven zachránit mne ještě včas. S nadějí zatnul jsem veškeré svaly v poslední snaze o nádech, v moment ten dvě ryby život mi vzaly, stáhly mi hrdlo a já jednou hek.
Kdybych tak mohl být… II. od Neny
Nejlepší práce z druhého kola soutěže s tímto zadáním: „Kdybych tak mohl být kloboukem ve větru…“ Autor: Nena Campbell Kdybych tak mohla utéct na chvíli Od všednosti a věčné nudy Já vydala bych se vstříc cíli Za nemožným, na Bermudy A abych jakous měla jistotu Že neuvidím víc ty kraje Tak vzdávám se já navíc životu Chtíc poznat nové mravy, nové taje Ten moment promění se tak už napořád Já stala jsem se hebkým kloboučkem A vítr, doucí jako vodopád Unáší mě v proudu slaboučkém To já ukrývám se v čistém lehkém vánku Má duše, tělo, smysl života Váš osud, jsoucí na kahánku A jeho vzdalující se...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
