Chtěla bych
Chtěla bych se vám omluvit! Že jsem naplněná mýdlovými bublinkami zdánlivého žití. Že jsem nakažená, a když jsme sami, vyžaduji bití. Že jsem rozpáraná a mám rány, jež nezacelí šití. Že jsem poničená a tutlám hrany, jež otupí jen pití. Že jsem odevzdaná a noční flámy se mi v očích třpytí. Že jsem uplakaná a mé šrámy bezmoc v noci sytí.
Podzim
Je to melancholie Či radost, Co mne svírá? Je to skutečnost Či pouhý strach, Co mne sžírá? Nevím. Jakmile padne k zemi První list, Přitlač ještě trochu píst A kopni si. Listopad. Podzim. Těch barev A ta krása. A mne zas jedinou to drásá. Dny tepla jsou tatam A za chvíli do ksichtu koule Mi bude házet Kdejaký přisprostlý fakan. Ty listy vítr odvane A zasype je ten hnusák sníh. No, A co z toho jen ten zloduch může mít? Zatímco mnou Den za dnem cloumá tetička melancholie Ze studených dní A ze dnů krátkých, které se prostě blíží. Cvoci si bruslí na stadionech z nostalgie A už se vidí jak s prknem na nohách Sjíždí kopce. Mě to nebere. Nebere to konce. A jak padají listy k zemi, To vám teda řeknu, to je pořízení, Nemůžu si pomoci, Ale mně, Mladé holce, Listy připomínaj...
Vím
Vím, jaké to je, padnout na kolena a dosyta nažrat se prachu, a vím, jaká za zvednutí je cena, přec překonání strachu! Ale prach pracky vzpíná v nekonečném koloběhu, jako voda stále vzlíná, zabíjí emoce, lásku a něhu. A stále znovu a znovu padat do temnoty, která lačně čeká, až duši pohltí zcela, přemýšlet bolestí a přemáhat bonmoty, pronášené strachem rozbředlého těla. A Slunce se vzňalo na obloze, vybuchly hvězdy a měsíc ztratil svou tvář, když znovu poddala se droze, co v lékárně jí, věrni póze, přiřkli svatozář.
Jak krásná jsi
Jak krásná jsi, ty kněžko pouliční lásky, když dým z cigaret ti modře cuchá vlásky! Jak obludný je svět, kde rychle vadne kvítí a na vlnách melasy nám nabízí jen žití. Jak rychlé jsou pochybné lidské soudy, jež pozvednou prokletce, který bloudí. Tam, v tichu pokoje, kde nevětral jsem léta, tam žene mě do boje až přepravdivá věta: Život je mrcha kopavá, ale vysmát se můžeš ty jemu…
Hříšnice
Napůl panna, napůl ďábel žalm svůj tiše odříká, zpola temná, zpola anděl, schovat se, však neví kam. V kostele na půdě svaté prsty svátost nuluje, poslouchá ty hlasy tupé, že zběhlice a hříšná je. Ďáblu slíbil sám Bůh azyl, tak schovává se za maskou, ďábla nikdo neporazí, honosný šat a v ruce kolt. Muž zákona již bránu srazil, s úsměvem ji shledává za viníka, co nezaslzí, za zrůdu, vraha, bídníka. Snad lituje svých četných hříchů, snad mysl svoji zpytuje, teď není šance ku úniku, snad hříšnice, však mrtvá je.
Vlastní názor
Upáleni, zavražděni, pro své vlastní přesvědčení, oběšeni, popraveni, pro svou víru ve zlepšení. Hloupá víra v nemožné! Hloupé náboženství zlé! Proč se to všechno takhle zvrátilo? Vždyť ve starověku tak zle nebylo! Hloupá, hloupá přesvědčení, kvůli nimž jsme odsouzeni.
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
