Můra a motýl
Barbara Arianne Lecter, Zmijozel Těžké bílé chomáčky mlhy se líně povalovaly nad zemí. Vzduch byl mrazivý a bodal do plic každého, kdo se nadechl. Většina lidí byla doma, u teplých krbů a sálajících kamen, ale ne každý měl domov a ne každý si mohl dovolit takový luxus. Amanda kráčela pochmurným soumrakem, země jí pod nohama jemně křupala. Možná, kdyby tenkrát nebyla hrubá, kdyby se jí podařilo situaci zvládnout jinak… Nechtěla to udělat, ale měla na výběr? Došla k zdobené mahagonové brance. Na okolních sloupcích poblikávaly lucerny, kolem kterých se třepotaly desítky nočních motýlů. Amanda je s úžasem sledovala. Nevadí jim, že nemají barevná křídla, nepotřebují je. Jsou to noční tvorové – stejně tak jako kdysi bývali i oni. Jediný rychlý pohyb stačil...
O neposlušném snu
dany Kiribatin, Mrzimor Milá dceruško, pohodlně se ulož, budu ti dneska vyprávět o tom, co se děje v hlavičce, když usneš. Kdysi před léty byla jedna taková holčička, stará asi jako ty, jmenovala se Apolenka, strašně unavená. Pracovala totiž s tatínkem na poli. Ještě nemusela chodit do školy, proto jí rodiče využívali jako pomocnou sílu. Je pravda, že se jejich obilí náramně dařilo, ale té námahy co to stálo… Apolenka se vykoupala v neckách, pročesala si svoje nádherně dlouhé vlasy, pomodlila se před křížkem, který visel na stěně, a spokojeně se zavrtala do peřiny naplněné kachním peřím. Protože byla k smrti unavená, usnula ještě, než bys řekla „mlíčko“… V tu chvíli to v její hlavičce pěkně ožilo. Myšlenky se unaveně ploužily po chodbách,...
Už brzy…
dany Kiribatin, Mrzimor Probudil se propocený na kost. Zahýbal unaveně očními víčky a uviděl každodenní růžovou barvu na zdi. Dokonce i obraz Vandasových kopretin visel tam, kde ho viděl naposledy večer. Zdálo se mu, že se v místnosti nic nezměnilo. Poslední dobou se mu nespalo moc dobře. Ty sny ho drtily jako ozubená kola. Pomalu si začal připouštět, že nerad usíná. Bál se už od okamžiku, kdy se navlékal do pyžama s legračním proužkem. To pyžamo mu koupila před pár lety manželka. Krásná, zdravá, milující žena. Měla vkus a cit, ale tento noční oblek jí moc nevyšel. Nikdy ho nenosil rád, ale chtěl jí udělat radost – tak se párkrát přemohl. Od její smrti ho ale nosil pravidelně, vlastně spal jen v něm. Když bylo potřeba pyžamo vyprat, udělal to hned ráno a...
Nevím
Felicitas Frobisherová, Mrzimor Byla jednou jedna holčička. Žila s rodiči v malém domku na kraji vesnice s naprosto nezajímavým a žádné pocity nebudícím názvem Žabokrky a chodila do školy. Byla vlastně úplně obyčejná, měla dvě nohy, dvě ruce, dvě modré oči, jeden nos, jedna ústa, dlouhé blonďaté vlasy a šílené jméno Markéta Klára Evženie Eulálie Evelína Otýlie Cimburgis Kornélie Kunhuta Hildegarda Henrietta Jenovéfa Dorothea Agnes Isabela Eleonoroa Albína Klotylda Matylda Kateřina Klementina Frederika Alexandra Valentina Zita Barbora Adelaida Žofie Renata Anna Terezie Vilemína Amálie Geraldina Renata Gregoria Maxmilliana Johanna Gabriela Esmeralda Louisa Leopoldina Josefína Karolina Antonie Františka Alžběta. Vlastně ne, jmenovala se úplně obyčejně Maruška, ale...
Sklepmistrův vyprošťovák
Filius Orionis, Nebelvír V lokále U Prasečí hlavy prorážely obláčky vydechovaného kouře z několika dýmek snad kdysi čistý vzduch a zanechávaly za sebou typický tabákový zápach.U jednoho stolku se krčili karbaníci s balíčkem Řachavého Petra, na němž byly vyobrazeny mudlovské dívky bez jediného kousku oblečení, a něčemu se hlasitě pochechtávali. Vedle nich pak u stolu sama seděla žena, ani stará, ani mladá, ani hezká, ani ošklivá, a popíjela již svůj čtvrtý grog. Slzy jí stékaly po tvářích, zapíjela žal nad svým bývalým manželem, který ji opustil pro jinou. „Tak, hoď nám sem ještě tři sklepmistry!“ zahulákal na přitažlivou mladou blondýnku, která U Prasečí hlavy pracovala jako servírka, jeden z nejopilejších mužů. Ta kývla na znamení souhlasu a odešla...
Láska prochází žaludkem
Alexandrée de Bouleau, Mrzimor Byla nebyla jedna malá vesnička zvaná Rybníkov.Před dávnou dobou, kdy byl Rybníkov ještě známý a proslulý po celém kraji, se rybníky táhly přes celou délku vesnice a u každého rybníka stál jeden mlýn. Všechny patřily jednomu muži – mlynáři Josefovi, který se svou ženou Terezou vyráběl z obilí, které rostlo za vesnicí, tu nejchutnější mouku, jakou jste kdy mohli zapéct do chleba. Protože měl Josef dobré srdce a vždy pro svou rodinu potřeboval jen skromný díl mouky, o zbytek se dělil s ostatními obyvateli vesnice a vždy zůstalo ještě dost na to, aby část mouky naložil do pytlů a odvezl ji až ke královskému dvoru, kde si ji král a jeho rodina tuze pochvalovali. Tak tedy proslavil sebe i vesničku Rybníkov. Lidé ho za to měli rádi,...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
