Říkali jí Louis
Gita Hrdličková Říkali jí Louis, prý pocházela odněkud z Lille nebo Termoilles, ale málokdo o ní věděl něco víc. Introvert, řekla by moje maminka zkažená časopisy o psychologii, ale podle mne na ní víc sedělo „pošahanej cvok.“ Alespoň ji tak titulovali moji drazí spolužáci. Vážně, člověk může mít smůlu na telecí nebo slepičí třídu, ale soukromá škola pro děti bohatých byla v tomhle ohledu vyloženě kanál.A tak bylo docela záhadou, co tam dělala Louis. Povídalo se, že je její táta velké zvíře v podsvětí a že ji k nám uklízí, aby byla stranou a nepletla se mu pod nohy, ale na druhou stranu: taky se povídalo, že své prachaté rodiče (povoláním pohřebáky) odkráglovala a žije si na vysoké noze, protože jako jediná dcera všechno dědí. Telecím a slepičím...
Jak jsem šel s dobou
Ať se cítíme na tři nebo devadesát, ať náš věk končí na „-náctiletý“ nebo „důchodce“, všichni žijeme v jedné době a všichni se jí musíme nějak přizpůsobit, v čemž občas dokonce nemáme na vybranou. Do košíků v marketech musíme cpát jako zálohu pětikorunu, i když ve sběru by měl cenu sotva dvou, chodit nazí pod hubertusem už je prý v módě jenom ve vězení, a u silnic na nás křičí billboardy cosi o novém kůlu do plotu, na který je 2% sleva a tudíž jej prostě musíme mít. Právě ve chvíli, kdy jsem si pyšně začal myslet, že nová epocha mne nedožene, ukázal se pravý opak. Jednoho dne v noci , volá mi syn mobilním telefonem:“ Táto, dnes se žením, takže pozítří se za Tebou jedu podívat se svou nastávající. Vím, že jsi tak trochu pozadu, takže...
Začátek
Jak to všecko vlastně doopravdy začalo…Na počátku byla Nicota, ve které se Ona procházela. A pak. Pak vznikly barvy. Různorodá směsice těch nejzákladnějších prvků, které ani nelze vyjádřit slovy. Prolínaly se v Nicotě jako hadi, splétaly se mezi sebou, vytvářely rozsáhlé vzorce rozplývající se a znovu se skládající. Samy o sobě byli při velikosti Nicoty naprosto bezvýznamné, jejich jedinečnost byla v samotné existenci. Když je uviděla poprvé, nemohla uvěřit. Něco se pokusilo narušit dokonalou jednoduchost její Nicoty! Něco bylo natolik drzé, že se vyskytlo bez jejího vědomí. Bylo to naprosto nesnesitelné. Chtěla to vypudit pryč. Barvy už ale byly a nemínily se jen tak vytratit. Vždyť ono to vlastně už ani nešlo. Na to za čas přišla i Ona. Možná byla ve...
Zážitek
Pokus o hororovou novelu. 🙂Je to už dva roky, co jsem k Johanu Fialovi nastoupil do služby. Ve Žlebu práce nebyla a dál na Horany to nemělo cenu. Kdo by zaměstnal patnáctiletého kluka. A tak jsem skončil ve mlýně. Ze začátku jsem tam dělal děvečku pro všechno, ale dokázal jsem se vypracovat až na mládkova pomocníka. Práce to byla dobrá, jen to časné ranní vstávání mě vadilo. Ve tři ráno vstávat a jít údolím Huntavy kolem trosek domu Goldst
Inspirace
Jak může taková inspirace vůbec vypadat? Štíhlá dívka se prochází šedou, fádní krajinou neurčitých tvarů. Nehodí se sem. Sama je vysoká, zlatovlasá s velkýma modrýma očima, které jsou hluboké a čarovné. Rudé rty se lehce otvírají, takže je možno zahlédnout dvě šňůry bělostných zoubků. Oblečena je do šatů vypadajících jako z pavučiny, míhají se v nich barvy a i ta šedá vypadá v jejich blízkosti o mnoho lépe. Ve tváři má znuděný výraz. Už ji to nebavilo, tak se radši vytratila. Odkud však pochází? Co je tam, kde by měla právě být? Na to radši ani nemyslí. V hlavě má stále se opakující rytmus všedních dní. Vstávat, snídaně, škola, učení a pak zase všechno znovu dokola. Jedinou světlou chvílí se jí staly hodiny tance, kdy si mohla rozpustit své dlouhé vlasy a točit...
Noční můra
Už zase ke mně přicházejí, už zase jsem jim na dosah, už zase nade mnou se smějí, už zase objímá mě strach.Ticho. Všeobjímající a hluboké ticho, které pohlcuje utichající ruch městečka. Zaklapnutí dveří, které je hlasitější než zahřmění hromu. A pak jen tma. Rodiče se se mnou loučí a ve tváři se jim zračí křečovité úsměvy. Když mě utěšují, že vše bude dobré, vím, že i jim ta lež přijde hloupá a nesmyslná. A já? Já se zase propadám do světa, kde není nic trvalé. Jen Ty. Ty, která mě pozoruješ, hlídáš a nedáš spát. Vždycky je zavoláš. Já to vím. A nemůžu s tím nic udělat. Jenom se směješ. Smích je jemný a zurčí jako potůček. Mě bodá do srdce, neboť vím, co bude následovat. Vplíží se tiše, nenápadně, tanečním krokem, který nemilosrdně ukrajuje mé vteřiny klidu....
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
