Z knihovny K. Popletala

Ponořte se do čtení poslední, závěrečné kapitoly celé povídky.

Strach se z mého prvního letu nevytratil. A to byla velká škoda. Mohla to být nádherná chvíle. Svižně jsem vzlétla do výšky kolem tisíce stop a pak jsme zamířili k naší ulici. Směr a rychlost jako by byly přímou funkcí vůle, a má touha dostat se tam byla obrovská. Letěli jsme jako divoké čarodějnice na hořícím koštěti. Domy, pole a zahrady se pod námi v té rychlosti rozmazávaly do neurčitých skvrn. V obličeji jsem necítila žádný vítr, jenom podivný strach v srdci.

Rozhostilo se hrozivé ticho.
Zdálo se, že všichni ztuhli, jako kdyby byli na fotce. Na fotce z hororu.
Oheň v krbu hlučně praskal.

„Mami!“ zvolala Becka. „Proč tu sedíš?“
Paní Woodsová se pomalu otočila. Neusmívala se.
„Mami, jsi v pořádku?“
„Užila sis to?“ zeptala se Becčina matka chladně. Zvedla se.

Když Honey konečně odešla domů, potácela se Becka mezi spánkem a bděním. Podařilo se jí k večeři sníst dva toasty s máslem a vypít hrnek čaje. Potom, zatímco se dívala na televizi, upadla do neklidného spánku.

Becka objala Willa rukama kolem krku a přitáhla si jeho tvář ke své. Vrátila mu polibek, dlouhý a vášnivý. Zpočátku měla oči zavřené, pak je otevřela a pohlédla na zamlžené přední sklo.

„Včera večer to byla taková legrace,“ řekla Becka Lucky. „Perfektně jsem si to užila. Tvůj bratříček je eso.“
„Viděla jsi někdy, aby někdo dokázal rozbíjet vánoční ozdoby tolika způsoby?“ zeptala se Lucky a potřásla hlavou.

Dům je ještě pořád prázdný, uvědomila si Becka a zachvěla se.
Honey lhala, když jí řekla, že se nastěhovala vedle.

„Nemohu tomu uvěřit!“ volala dívka. Konečně Becky pustila a ustoupila o krok dozadu. Sundala si kabát a odhodila dozadu na ramena své husté kaštanově hnědé vlasy. „Nemohu uvěřit, že jsem tady!“

Chce být její nejlepší přítelkyní a je ochotná pro to udělat cokoli...