Tvá nejlepší přítelkyně – VI.

Když Honey konečně odešla domů, potácela se Becka mezi spánkem a bděním. Podařilo se jí k večeři sníst dva toasty s máslem a vypít hrnek čaje. Potom, zatímco se dívala na televizi, upadla do neklidného spánku.

Z nepříjemných snů ji vytrhlo vyzvánění telefonu. Nejistě se po něm natáhla a na hodinách na nočním stolku se snažila rozeznat, kolik je. Půl jedenácté.

„Haló?“ jak byla rozespalá, hlas jí zadrhával. Hlava ji bolela. Všechno ji bolelo.

„Becko, to jsem zase já, Honey.“

Kdo jiný?

„Honey, já jsem spala.“ Becka se s hekáním posadila a opřela se o polštář.

„Ach, to mě mrzí. Ale musela jsem ti zavolat ještě jednou, Becko.“

Od odpoledne volala Honey už dvakrát.

„Myslím, že už je mi trochu líp,“ zašeptala Becka. „Ale nevím, jestli půjdu zítra do školy nebo ne.“

„Kvůli tomu jsem nevolala,“ odpověděla Honey chvějícím se hlasem. „Prostě pořád musím myslet na – nesnesu to, jestli si myslíš, že jsem dnes o tobě ve škole říkala ty hrozné věci.“

„Honey, už jsme o tom mluvily,“ vzdychla Becka unaveně. V puse měla sucho. Přitiskla si telefonní sluchátko ramenem k uchu a natáhla se pro sklenici vody stojící na nočním stolku.

„Ano, vím. Mrzí mě to,“ odpověděla Honey. „Ale musím vědět, že mi věříš, Becko. Musíš mi věřit. Nikdy jsem nikomu neřekla, že ses zhroutila. To je příliš hloupé. Proč bych takovou věc dělala?“

„Honey, vážně,“ snažila se jí Becka skočit do řeči, ale Honey vytrvale pokračovala.

„Nikdy jsem to neřekla,“ tvrdila Honey vzrušeně. „Opravdu. Jade lhala. Nikdy jsem neřekla jí ani nikomu jinému, že ses zhroutila. Jade je lhářka.“

Becka měla hlavu těžkou jako kuželkářskou kouli. Klesla zpátky na polštář a zavřela oči. „Honey, není mi dobře. Opravdu musím spát. Prosím –“

„Jenom řekni, že mi věříš,“ trvala Honey na svém.

Becka se zhluboka nadechla. „Dobře, věřím ti.“ Cokoli, aby se jí zbavila.

„Díky,“ vykřikla Honey vděčně. „Díky, Becko. Věděla jsem, že nebudeš věřit takové hloupé historce. Jde jenom o to, že dnes odpoledne, když jsem u tebe byla na návštěvě, to bylo takové nepříjemné. Chci říct, že mi bylo jasné, že se ti nelíbí, jak jsem ostříhaná a –“

„Neřekla jsem, že se mi to nelíbí,“ zaúpěla Becka. „Byl to prostě pro mě šok, to je všechno. Nečekala jsem –“

„Chceš říct, že se ti to vážně líbí?“ zeptala se Honey.

„Ano, sluší ti to,“ řekla jí Becka.

„Ale líbí se ti to?“ naléhala Honey.

„Ano, ten účes je úžasný,“ zalhala Becka. „Poslyš, Honey, opravdu je mi zle. Musím jí zase spát, ano?“

„Dobře. Mám teď mnohem lepší pocit. Už ti nebudu volat, Becko, ale kdybys mě potřebovala, jsem tady. Zavolám ti zítra ráno. Doufám, že ti bude natolik dobře, abys mohla jít do školy. Je to poslední den, však víš.“

„Vím,“ přitakala Becka. „Dobrou noc.“ Položila sluchátko, aniž by čekala na odpověď.

Já se z té Honey zblázním! pomyslela si Becka.

Zblázním!

Přetáhla si přes sebe polštář a přitiskla si ho na hruď.

Co si s ní počnu?

Pevně sevřela polštář a držela ho, jako by na něm závisel její život.

Co budu dělat?

Honey ji tak vyvedla z rovnováhy, že jí to trvalo skoro dvě hodiny, než zase usnula.

Becka odemkla zámek na heslo a otevřela dveře své skříňky. Natáhla ruku, aby z poličky vyndala desky na volné listy.

„Au.“ Když vzhlédla, v hlavě jí hučelo.

Cítila se ještě slabá. Měla asi ještě jeden den zůstat v posteli. Ale nechtěla přijít o poslední den školy před vánočními prázdninami.

„Tady jsi, Becko!“

Když za sebou Becka uslyšela překvapené zvolání, otočila se. „Ahoj, Cari,“ řekla. Zdviženým kolenem podepírala školní tašku a snažila se do ní vecpat desky.

Byla to její kamarádka Cari Taylorová, drobná hezká dívka s jasnýma modrýma očima a rovnými světlými vlasy svázanými do krátkého koňského ohonu. Cari měla skříňku hned vedle Becky.

„Nemyslela – nemyslela jsem, že tu budeš,“ řekla Cari rozpačitě a pozorně se na Becku dívala. „Chci říct, slyšela jsem… “

„Měla jsem nějakou virózu,“ řekla Becka a zamračila se. Učebnice matematiky jí vyklouzla a spadla na podlahu. „Je mi dnes trochu líp.“

Cari se začervenala. „To jsem ráda,“ řekla. „Chci říct, že nejsem ráda, že jsi byla nemocná. Jen jsem slyšela, že jsi vážně nemocná.“

„Kdo to říkal?“ vyštěkla Becka a sehnula se, aby zvedla učebnici matematiky. Když se ohnula, v hlavě jí bušilo.

Cari pokrčila rameny. „Někteří kluci a holky říkali, že ses zhroutila,“ řekla a ztišila hlas do šepotu.

Becka zavrtěla hlavou. „Ne, jsem vážně v pořádku.“

„Řekla bych, že to byly hloupé pověsti,“ usoudila Cari a bylo zřejmé, že se cítí trapně. „Kdoví, jak tyhle věci vznikají?“

„Já to vím,“ zamumlala Becka trpce.

Zapnula si svůj batůžek. Ozvalo se první zazvonění. Po celé dlouhé chodbě studenti prudce zavírali dvířka skříněk. Zámky na heslo cvakaly. Povídající a smějící se studenti šli do svých tříd.

Becka zacvakla zámek a šla dolů chodbou za Cari.

Honey je lhářka prolhaná, uvědomila si Becka a cítila, že je čím dál tím rozzlobenější. Honey opravdu všem řekla, že jsem se zhroutila.

Uviděla skupinku studentů, čekajících, až se otevře knihovna. Když viděli projít Becku kolem, objevilo se jim na tvářích překvapení.

Určitě tu pověst o ní také slyšeli.

„Co budeš dělat o prázdninách?“ zeptala se Becka Cari a snažila se přestat myslet na Honey.

„Inna Dalbyová mě pozvala, abych s ní a jejím otcem jela lyžovat,“ odpověděla Cari s úsměvem. „Vždycky o vánocích jezdí lyžovat. Už se nemůžu dočkat. Nikdy jsem v Aspenu nebyla. O Vánocích by to tam mělo být opravdu strašně pěkné.“

Zastavily se před Cariinou třídou. „Co budeš dělat ty?“ zeptala se Cari.

„Nic moc,“ odpověděla Becka. „Zůstáváme vždycky doma. Musíme navštívit milióny příbuzných. A víš, že v sobotu bude mít Jade důležitý mejdan.“

Zvonek zazvonil podruhé.

„Ano. Je mi líto, že o něj přijdu. Ahoj. Měj se fajn!“ vykřikla Cari a vešla do třídy. „Jsem ráda, že jsi v pořádku,“ dodala.

Becka se hnala přes chodbu do své třídy. Hodila batůžek na podlahu a vklouzla na své místo.

Je to jenom moje představa? ptala se sama sebe. Nebo se na mě všichni dívají?

Řekla Honey všem ve třídě, že jsem se zhroutila?

Otočila se, aby se podívala na Honey sedící za ní. Byl to pořád ještě šok, hrozný šok, vidět Honeyiny krátké kaštanové vlasy ostříhané úplně stejně jako Becčiny.

Má na sobě mou hedvábnou modrou blůzu, uvědomila si Becka rozzlobeně. A na límečku má mou brož s papouškem.

Honey měla na klíně otevřenou knihu. Zavřela ji a usmála se na Becku.

„Jak se cítíš, Becko? Jsi tak bledá.“

„Moc dobře ne,“ zamumlala Becka zamračeně.

„Předtím, než jsem od tebe odešla, jsem ti říkala, že jsi měla zůstat doma,“ hubovala ji Honey. „Byla bych ti přinesla všechny úkoly. Byla bych se o všechno postarala. O všechno.“

Co s ní budu dělat? ptala se Becka sama sebe nešťastně.

Ta otázka se stala posedlostí, nekonečným refrénem.

Co budu dělat?

***

„Co budu dělat, Jade?“ zeptala se Becka. Znělo to spíš jako úpěnlivá prosba než jako otázka.

Jade se zachvěla a zapnula si zip vlněného kabátu až k límci. Ruce vrazila do kapes kabátu a zrychlila, aby udržela krok s Beckou. Boty se jí bořily do měkké půdy.

Byla přestávka na oběd. Ale Becka neměla vůbec chuť k jídlu. Po velkém naléhání váhající Jade přesvědčila, aby se s ní šla projít za školu.

Byl studený, šedý den, nízko na obloze visely těžké mraky. Ve vzduchu byla cítit vlhkost. Zdálo se, že každou chvilku začne sněžit.

„Neměla by ses procházet venku. Jsi nemocná,“ plísnila ji Jade.

„Musela jsem se dostat ven,“ odpověděla Becka. „Nesnesla jsem prostě myšlenku, že budu sedět v jídelně, budu se snažit spolknout sendvič a Honey se na mě bude přes stůl upřeně dívat.“

Šly po cestě, která vedla za stadiónem. Fotbalové hřiště bylo tiché a prázdné. Silný vítr před několika týdny vyvrátil jednu brankovou tyč.

„Honey mi ničí život,“ zanaříkala Becka. „Co budu dělat?“

„Proč ji nezavraždíme?“ navrhla Jade.

Becka se zastavila a s otevřenými ústy civěla na Jade.

Jade se zasmála.

„Jade,“ zvolala Becka a zavrtěla hlavou. „Jsem z Honey tak popletená, že jsem ti vážně věřila. Věřila jsem, že to myslíš vážně.“

„Ne, to byl vtip,“ řekla Jade a stáhla si zelenou vlněnou čepici hlouběji do čela a schovala si pod ni zrzavé kudrny. „Jsi na tom opravdu špatně, Becko.“

Šly kolem stadiónu. Za nimi se táhl Prince Park, holý a mrazivý, temné stromy bez listí se chvěly ve větru. Otočily se od parku a s větrem v zádech pomalu zamířily ke studentskému parkovišti.

„Je to neuvěřitelné, že se ti podařilo mě přemluvit, abych nešla na oběd. Umírám hlady!“ stěžovala si Jade.

„Moc mi nepomáháš,“ řekla Becka. „Chci říct, pokud jde o Honey.“

„A je mi hrozná zima,“ pokračovala Jade a nebrala na Becku zřetel. „Kvůli tomu studenému větru mi mrznou zubní rovnátka!“

Jade se zastavila první a překvapením otevřela pusu. Zvedla ruku, aby Becku zastavila.

Becka sledovala kamarádčin pohled směrem k parkovišti.

Byla tam Honey. Pomalu šla mezi dvěma řadami aut. Šla s nějakým klukem.

Rukou ji objímal kolem ramen.

Zastavili se a políbili.

„To snad není pravda,“ zašeptala Becka postupující za Jade, jako by se schovávala.

Beze slova se dívaly, jak se Honey zády opřela o auto a ona a chlapec se znovu políbili.

„S kým to je?“ zašeptala Becka.

„Nevidím mu do tváře,“ odpověděla Jade. „Jsme příliš daleko.“

Držely se v blízkosti kovového řetězu, který ohraničoval fotbalové hřiště, a přiblížily se k parkovišti.

„Páni! To je Danny!“ prohlásila Jade.

„Který Danny?“ chtěla vědět Becka. „Můj Danny?“

„Ano,“ přikývla Jade.

Becka sevřela řetěz a mačkala ho, dokud ji nezačaly bolet ruce.

„No, přece ses s ním rozešla,“ řekla Jade. „Myslím, že má právo –“

„Jade! Podívej se na ni!“ zvolala Becka rozčileně. „Má stejně ostříhané vlasy jako já. Má na sobě dlouhou bundu, jako je moje. Oblékla si mou modrou blůzu, kterou vzala u mne doma a nikdy nevrátila. A mou brož s papouškem, tu smaltovanou brož, kterou mi dal Will. A stojí tam na parkovišti a líbá mého bývalého kluka!“

„Becko –“

„To je nenormální! To je prostě nenormální!“

„Becko, vřískáš tady. Uklidni se, jo? Vychladni!“ Jade popadla Becku za rameno a s obavami se na ni dívala.

Becka si ani neuvědomila, že křičí nahlas. Zhluboka se nadechla a zadržela dech. Pustila řetěz a strčila si zmrzlé ruce do kapes bundy.

„Věděla jsem, že jsme měly zůstat vevnitř,“ řekla Jade zakaboněně.

„Co budu dělat?“ zeptala se Becka znovu. Snažila se, aby mluvila potichu a vyrovnaně. Znovu se podívala na parkoviště. Honey a Danny se drželi za ruce a šli po cestě směrem k Becce a Jade.

„Budeš k ní muset být upřímná,“ řekla Jade a hrála si se svou vlněnou čepicí.

„Upřímná? Co tím myslíš?“ chtěla vědět Becka.

„Budeš jí muset říct, že se s ní nechceš kamarádit.“

Dva velcí kosi jim přeletěli nízko nad hlavami směrem k parku a hlasitě štěbetali.

Kéž bych mohla odletět s nimi, pomyslela si Becka nešťastně a dívala se, jak se Danny a Honey přibližují.

„Ale když to Honey řeknu, nevím, co udělá,“ řekla Becka. „Je tak citově založená. Je šílená. Je vážně šílená. Dokonce si myslím, že zavinila Luckyinu nehodu.“

Jade pohlédla Becce do očí. Tvářila se ustaraně. „Nevyváděj kvůli tomu tak, Becko,“ varovala ji klidně. „Nebuď paranoická. Honey je možná hrozně otravná. A opičí se. Ale jestli začneš s bláznivými obviněními…“

Svou myšlenku nedokončila.

„Ty ji neznáš tak dobře jako já,“ tvrdila Becka.

Když se podívala kupředu, uviděla, že Danny se najednou otočil a spěchal zpátky ke škole. Honey se k nim rychle blížila, poklusávala a mávala jim.

Dannyho muselo něco přivést do rozpaků, pomyslela si Becka.

„Ahoj, Becko!“ volala Honey. Zastavila se před Beckou a jak těžce oddychovala, pářilo se jí od pusy. Na tváři měla široký úsměv.

„Ahoj,“ zamumlala Becka bez jakéhokoli nadšení.

„Co tady venku děláš?“ zeptala se Honey.

„Jenom si s Jade povídáme.“

„Aha.“ Zdálo se, že Honey si Jade teprve teď všimla. „Ahoj.“

Jade kývla.

„Můžu se k tobě připojit?“ zeptala se Honey Becky.

Becka zavrtěla hlavou. „Teď ne, Honey. Chci si s Jade opravdu soukromě popovídat.“

„Soukromě?“

„Ano,“ odpověděla Becka chladně.

Honey otevřela překvapením pusu. Její šedé oči se zúžily. „Co se děje, Becko?“ vyptávala se uraženě. „Neexistuje nic, co by tvoje nejlepší přítelkyně nemohla vědět.“

„Právě proto si povídám s Jade,“ řekla Becka důrazně.

Tak, pomyslela si Becka. To by mělo být dostatečně jasné. Teď to Honey možná pochopí.

Honey se ve tváři objevil prázdný výraz. Nezračilo se na ní žádné vzrušení, ale obličej jí zrudl.

Vrazila své velké ruce do kapes bundy a rychle se otočila. „Promluvíme si později,“ zavolala a rozeběhla se ke škole.

„To bylo chytré,“ řekla Jade suše. Uchichtla se. „Myslím, že to Honey došlo.“

Becka se neusmívala. Najednou ji přemohla lítost a strach. „Neměla jsem být tak neomalená,“ zašeptala.

„Ale měla,“ trvala na svém Jade. „Tak dlouho jsi byla trpělivá. Byl to jediný způsob.“

„Raději buď opatrná, Jade,“ řekla Becka a hryzala si palec.

„Cože? Co máš na mysli?“

„Buď raději opatrná. Vím, že to zní bláznivě. Vím, že vypadám jako paranoik. Ale vážně si myslím, že Honey může být nebezpečná. Bude-li na tebe žárlit, začne-li na tebe opravdu mít vztek, mohla by se pokusit něco udělat.“

Jade se zasmála a zavrtěla hlavou. „Uklidni se, Becko,“ napomínala ji. „Vážně. Co může udělat?“

***

„Dávej na sebe pozor,“ řekla Jade, když vstupovaly do vyhřáté budovy. „Nesmíš v sobotu zmeškat můj vánoční mejdan.“

„Budu v pořádku,“ ujistila ji Becka a zachvěla se. „Uvidíme se později, Jade. Dík, že ses se mnou šla projít.“

Becka kamarádce zamávala, pak se otočila a namířila si to po chodbě dolů ke své skříňce. Ještě pořád se necítila ve své kůži a celé tělo ji bolelo.

Asi jsem neměla v takové zimě zůstávat venku tak dlouho, pomyslela si.

Zamávala několika přátelům, zahnula za roh a šla dál. Když se podívala na hodiny na zdi, zjistila, že do konce polední přestávky zbývá ještě deset minut.

Prima, řekla si. To budu mít ještě čas, abych zašla do umývárny a dala se trochu do kupy.

Obešla skupinku kluků tísnících se v hloučku, smějících se a pinkajících míčem o stěnu. Zastavila se před svou skříňkou.

„Ach.“ K jejím překvapení byla dvířka skříňky pootevřená.

Vím, že jsem je zavřela, řekla si.

Otevřela dveře dokořán a vyjekla.

„Co se děje, Becko?“

Becka se otočila a uviděla vedle sebe Cari Taylorovou, která se právě chystala otevřít svou skříňku. „Podívej se,“ vybídla ji Becka.

„Páni!“ zvolala Cari a naklonila se, aby se podívala do Becčiny skříňky. „Někdo všechno zničil!“

„Všechno,“ hlesla Becka potichu.

Její učebnice, obvykle úhledně srovnané na vrchní poličce, byly rozházené na podlaze skříňky. Desky na papíry byly roztržené a jednotlivé stránky vytahané. Vlněná šála, kterou Becka ve skříňce měla, byla zmuchlaná pod hromadou papírů. Všude byly rozsypané kartičky s poznámkami týkajícími se její výzkumné práce.

„To je ale barbarství!“ vykřikla Cari. „Kdo to mohl udělat?“ Položila ruku na Becčino třesoucí se rameno. „Musíš to oznámit.“

„Ano,“ odpověděla Becka.

Udělalo se jí špatně od žaludku. Přinutila se odvrátit hlavu od té spouště.

„Kdo to mohl udělat?“ opakovala Cari.

Přiběhlo několik dalších spolužáků, aby se podívali, co se děje.

Vím, kdo to udělal, pomyslela si Becka trpce.

Nemusím hádat.

Udělala to Honey.

Něco tak pitomého a dětinského!

Jenom proto, že jsem se jí dotkla, musela se mi okamžitě pomstít tím, že mi všechno zpřeházela.

Becka si zničeně vzdychla a opustila hlučnou skupinku, která se shromáždila před její skříňkou.

„Kam jdeš, Becko?“ volala za ní Cari.

„Na záchod,“ vykřikla Becka.

Prodrala se skupinou studentů a spěchala po hlučné chodbě. V uších slyšela ozvěnu hlasů.

Běžela směrem k dívčímu záchodu na konci chodby.

Prudce oddechovala.

Mléčným sklem proudilo dovnitř šedé světlo.

U umyvadla stála Honey.

Ještě pořád na sobě měla svou dlouhou bundu.

„Honey!“ vykřikla Becka.

Honey se k ní otočila. Také ona byla překvapená. „Ahoj.“ Zavřela kohoutek a z role vedle zrcadla si utrhla papírový ručník.

Becka cítila, že ztrácí kontrolu sama nad sebou. Nemohla si pomoci. Příliš dlouho to v sobě potlačovala. „Jak jsi to mohla udělat?“

Honeyiny oči se doširoka otevřely údivem. Přestala si utírat ruce. „Co?“

„Jak jsi to mohla udělat?“

„Co, Becko? Jak jsem mohla udělat co?“

„Ty to dobře víš, ty lhářko!“ zaječela Becka.

Honey zmačkala v ruce papírový ručník a nechala ho spadnout na zem. „Becko, ty křičíš,“ řekla a obavy vystřídaly na její tváři výraz překvapení. „Jsi v pořádku?“

„Ne, Honey, nejsem v pořádku!“ křičela Becka a rozzlobeně vykročila k Honey. „Nejsem v pořádku a ty to dobře víš.“

Honey znepokojeně ustoupila ke kabinám. Zvedla ruce, jako by se vzdávala.

„Jak jsi mohla?“ křičela Becka a napínala hlasivky. Ruce měla sevřené v pěsti. Ve spáncích jí bušilo. Bílé světlo pronikající oknem se jí míhalo před očima.

Honey vzdychla. Strnule stála a dívala se upřeně na Becku. „Budeš se muset, Becko, vážně uklidnit. Nevím, o čem mluvíš. Opravdu to nevím.“

„Lhářko,“ řekla Becka obviňujícím tónem. „Je jasné, že mluvím o své skříňce.“

„A co je s tvou skříňkou?“ zeptala se Honey, nevinnost sama.

Becka se nadechla a začala odpovídat, ale nevydala ze sebe ani slovo. Byla příliš rozzlobená, než aby ze sebe dostala nějaký zvuk.

„Proč sis dneska na mě zasedla?“ ptala se Honey a šedé oči se jí zalily slzami. Brada se jí chvěla. „Řekni mi to, Becko, co jsem udělala?“

Becka se sklonila nad umyvadlem a rukama sevřela chladný porcelán. Pokoušela se ovládnout.

„Venku u fotbalového hřiště jsi na mě byla tak ošklivá,“ vykřikla Honey a dvě velké slzy se jí kutálely po zrudlých tvářích. „A teď jsi sem vrazila a bezdůvodně na mě křičíš.“ Honey hlasitě vzlykla. „Proč, Becko? Proč sis na mě zasedla?“

„Nestrkej nos do mých věcí,“ podařilo se Becce procedit sevřenými zuby. „Nestrkej do nich nos.“

„Hm.“ Honey si rukama setřela slzy. „Už to chápu. Máš na mysli Dannyho. Viděla jsi mě s Dannym.“

„Ne,“ vyštěkla Becka.

„Zlobíš se, protože teď chodím s Dannym já,“ přerušila ji Honey. „Ale to není fér, Becko, přece ses s ním rozešla“

„Nemám na mysli Dannyho!“ křičela Becka. Uvědomila si, že se celá chvěje.

Hluboce se nadechla a zadržela vzduch v plicích.

Pevně svírala umyvadlo a zavřela oči.

Ale chvění nepřestávalo.

„Nemám na mysli Dannyho,“ opakovala.

„Vzdala ses ho. Teď je se mnou,“ trvala na svém Honey. Otočila se k zrcadlu a zkoumavě se na sebe dívala. Z tváře si setřela další slzu.

Kontroluje si svůj účes? pomyslela si Becka hořce. Můj účes!

Bude mít na své modré blůze skvrny od slz? Na mé modré blůze!

„Říkám ti, Honey, že nejde o Dannyho. Jde o všechno ostatní!“ zdůraznila Becka.

„O čem to tedy mluvíš?“ zeptala se Honey překvapeně.

„Jde o všechno ostatní,“ opakovala Becka. „Chci, abys nechodila do mého domu! Nechoď do mého pokoje! Nech na pokoji mé přátele!“

Honey se nahrbila a tvář jí zkřivil ublížený výraz. „Becko, ty se mnou takhle mluvit nemůžeš! Nemůžeš!“ Na obličeji se jí rychle objevil vztek. Její šedé oči se propalovaly do Becčiných.

„Jsem tvoje nejlepší přítelkyně! Tvoje nejlepší přítelkyně!“

Se zoufalým výkřikem sáhla Honey do kapsy bundy. Po krátkém zápase vytáhla stříbrný revolver.

„Honey, ne! Dej to dolů!“ zaječela Becka.

Honey s tváří zkroucenou hněvem zvedla revolver. Zamířila na Becčinu hrud a stiskla kohoutek.

Becka pronikavě vykřikla.

Z revolveru vystřelil proud studené vody a zasáhl předek Becčiny bundy.

Honey se zasmála.

„No tak, Becko,“ plísnila ji Honey a vrtěla hlavou. „Co se stalo s tvým smyslem pro humor?“

Becka těžce oddechovala a mlčky se dívala na Honey.

„Znovu jsem tě dostala,“ chvástala se Honey. Zmáčkla kohoutek stříbrné stříkací pistole a pokropila zrcadlo. Zazubila se na Becku.

Proč se usmívá? ptala se Becka rozzlobeně sama sebe. Copak neslyšela ani slovo z toho, co jsem řekla?

Becka se dívala na vodu tekoucí dolů po zrcadle.

„No tak, Becko,“ opakovala Honey. „Nevzpomínáš si, jak jsme obě nosívaly pořád s sebou stříkací pistole? Ty červené z umělé hmoty? Vzpomínáš si? Stříkaly jsme po sobě pokaždé, když se k nám slečna Martinová otočila zády.“

„Ne,“ řekla Becka tiše.

Honey se zasmála. „Na konci vyučování jsme bývaly úplně promáčené, vzpomínáš?“

„Ne,“ odpověděla Becka hlasitěji.

„Becko, ty se na to nepamatuješ?“

„Ne! Ne! Ne!“ Teď už Becka křičela. „Ne, Honey, nebyly jsme mokré! Neměly jsme stříkací pistole! Nestříkaly jsme jedna po druhé!“

„Ale to víš, že ano,“ trvala Honey na svém a ještě se usmívala. „Prostě si jenom nevzpomínáš.“

„Ne! Ne!“ křičela Becka vyvedená z míry.

Zazvonil zvonek.

„Ne!“

Otočila se, ramenem otevřela dveře a rozeběhla se po chodbě, která byla ještě pořád plná studentů. Běžela kolem vylekaných tváří, spolužáků volajících její jméno, běžela stále rychleji. Ne, ne, ne! To slovo jí do nekonečna znělo v hlavě.

Běžela hlava nehlava proti zástupu studentů.

Běžela a sotva dechu popadala.

Přála si, aby mohla běžet pořád.

***

„Ahoj,“ pozdravil Will Becku u vchodu do domu. Otevřel venkovní skleněné dveře a ve žlutém světle lampy visící nad vchodem se na ni překvapeně díval. Měl na sobě vybledlé hnědošedé tričko s dlouhým rukávem se znakem Cornwellské střední školy a džíny. Přestože byla zima, byl bosý.

„Ahoj,“ řekla Becka bojácně a kousala se do spodního rtu. „Můžu jít dovnitř? Chtěla jsem nejdřív zavolat, ale myslela jsem si, že by to máma mohla zaslechnout.“

„Ano, jistě.“ prohrábl si své dlouhé, neupravené vlasy.

Becka si rozepnula bundu a prošla kolem něho do úzké chodby. V domě bylo horko, skoro vedro, a byl v něm cítit tuk na smažení. „Je někdo doma?“ zeptala se a nahlížela do tmavého obývacího pokoje.

„Ne, jenom my, myšky,“ odpověděl. Vzal její bundu, přinesl ji do obývacího pokoje a hodil ji na židli. Pak rozsvítil stolní lampičku a pokynul jí, aby si sedla na pohovku potaženou manšestrem barvy námořnické modři.

„Táta je ještě v práci,“ řekl a posadil se vedle ní. Vlasy si shrnul z tváře. „A máma je asi na nákupu.“

Becka vtáhla vzduch. „Co je to tu cítit?“

„Měli jsme k obědu hamburgery,“ odpověděl.

Becka přikývla. „Neměla jsem moc velký hlad.“

Zkřížil nohy a natáhl paži za Beckou na opěradle pohovky. „Co jsi řekla mamince?“

„Že jdu k Jade,“ odpověděla Becka. Povzdechla si. „Jsem tak zmatená, nemůžu… “

Dal paži níž a objal Becku kolem ramen. Začal ji přitahovat blíž, ale odtáhla se.

„Teď s tebou musím mluvit,“ řekla.

Poslušně paži odtáhl.

Aniž by se nadechla, spustila Becka vodopád slov. „Nevím, co mám dělat, Wille. Jde o Honey. Zblázním se z ní. Vážně si myslím, že kvůli ní zcvoknu. Nedokážu logicky myslet. Nejsem schopná dělat úkoly. Nejsem schopná dělat vůbec nic.“

„Co udělala tentokrát?“ zeptal se Will zamračeně.

„Všechno!“ zvolala Becka. „Nenechá mě na pokoji. A když jí řeknu, že chci, aby šla pryč, když jí řeknu, aby se ztratila, jen se směje. Jako kdyby to byl nějaký vtip. Jako kdyby nevěřila, že to můžu myslet vážně.“

Willův výraz vyjadřoval starost. Pozorně se na Becku díval. „Becko, musíš se uklidnit,“ začal.

„Ale jak?“ vykřikla pronikavě. „Wille, viděl jsi ji? Nosí moje šaty. Má můj účes. Chodí s Dannym. Ona – ona –“

„Vážně,“ řekl Will měkce a položil Becce ruku na rameno. „Becko, podívej se na sebe. Chvěješ se. Přivádíš sama sebe k šílenství.“

„Já ne! To Honey!“ zaúpěla Becka. „Co budu dělat?“

Will se odsunul k opěradlu pohovky. Becka věděla, že se mu hrozně nelíbí, když ječí a ztrácí nad sebou kontrolu. Prostě nevěděl, co si s ní má počít, když je tak podrážděná a hysterická.

Ale ona si nemohla pomoci.

Byla tak rozčilená. Potřebovala mu teď důvěřovat. Potřebovala jeho pomoc.

„Dělám si kvůli tobě opravdu starosti,“ řekl tiše a sklopil oči na vyšlapaný koberec. „Nevím, co ti mám říct.“

Becka se zhluboka nadechla a zadržela vzduch v plících. Nechtěla se rozbrečet.

Pláč Willovi vadil dokonce ještě víc než ječeni.

„Mluvila jsi o Honey s maminkou?“ zeptal se Will.

Becka přikývla. „Ano. Ale myslí si, že přeháním. Vždycky, když Honey vidí, chová se úplně vzorně. Vždycky mámě lichotí a říká jí, jak si přeje patřit do naší rodiny. Máma mi pořád říká, abych Honey dala příležitost, že je osamělá. Říká, že až tady Honey nějakou dobu bude, najde si jiné přítelkyně a pak na mě nebude tolik dotírat.“

„Ale ty tomu nevěříš?“ zeptal se Will a snažil se strčit palec do dírky v koberci před pohovkou.

Becka zavrtěla hlavou. „Ne. Jasně, že ne,“ odpověděla pronikavým hlasem. „Máma a já jsme se kvůli Honey hrozně pohádaly. Vím, že to ode mne bylo dětinské, ale prostě nesnesu, aby se stavěla na Honeyinu stranu.“

Will se soustředil na zvětšování dírky v koberci. Nic neřekl.

„Jade říká, že nesmím být měkká,“ pokračovala Becka. „Říká, že musím být protivná. Musím Honey říct přesně to, co cítím. Musím jí říct, že nechci, aby ke mně chodila, že nechci být její kamarádka.“

Will se zachechtal. „Jade není žádná měkkota,“ utrousil.

„Dnes jsem se o to během polední přestávky pokusila,“ řekla Becka. „Jade a já jsme šly kolem fotbalového hřiště. A Honey byla na parkovišti s Dannym. Chtěla se ke mně a Jade připojit. Ale já jsem řekla, že chci s Jade mluvit o samotě. Myslela jsem, že to snad Honey dojde, ale pak –“

„No né,“ skočil jí Will do řeči. „Slyšela jsi o těch klucích, kteří dnes během polední přestávky vnikli do školy?“

„Klucích? Jakých klucích?“

Will pokrčil rameny. „Nějací kluci. Proběhli chodbami a ničili skříňky. Znáš Garyho Brandta? Roztrhali všechny jeho knihy a ukradli jeho koženou bundu. Také někteří jiní měli obsah skříněk poničený. Bylo to neuvěřitelné. Pak ti kluci vyběhli předními dveřmi a zmizeli.“

„Ach ne!“ Becka se zabořila do pohovky a zírala nahoru do stropu.

„Co?“ ptal se Will. „Co se děje?“

„Moje skříňka byla taky zničená,“ řekla Becka slabě. „A já jsem nevěděla, že to byli vandalové. Obvinila jsem z toho Honey.“

Will něco řekl, ale Becka ho neslyšela. Upřeně se dívala nahoru na strop, na šedivý detektor kouře u stěny. Dívala se, ale nic neviděla, ani neslyšela.

Obvinila jsem Honey. Není divu, že se na mě na záchodě tak dívala. Není divu, že nevěděla, o čem mluvím. A pak mě obvinila, že jsem si na ni zasedla. Že jsem si na ni bezdůvodně zasedla.

A ukazuje se, že Honey měla pravdu.

Will mluvil, ale Becka ho neslyšela. Zdálo se, že je daleko, kilometry daleko, a jeho hlas jí připadal jako vzdálené šumění.

Křičela jsem na Honey, vzpomněla si Becka. Křičela jsem na ni a vyhrožovala jsem jí. Honey se pokusila vzít to jako žert. Pokusila se mě rozesmát stříkací pistolí.

Ale já jsem se zachovala jako absolutní cvok!

Jako blázen.

„Jsem k Honey nespravedlivá?“ zeptala se Becka nahlas. Sklonila oči k Willovi. Rychle začala vnímat pokoj kolem sebe.

„Možná,“ řekl zamyšleně.

„Myslíš si to?“

Becka se teď cítila úplně zmatená. Tajně vyklouzla z domova za Willem, aby se mu svěřila. Byla si tak jistá, pokud jde o Honey. Tak jistá, že Honey je její nepřítel.

Že Honey je rozhodnutá zničit jí život.

Ale teď…

Becka měla v hlavě zmatek.

Honey si asi myslí, že jsem blázen, uvažovala a cítila se hrozně trapně.

Já jsem ta, komu ruply nervy, a která ji obviňuje z věcí, jež neudělala.

Já jsem ta, která křičí a řve.

Ona je klidná. To ona se mě snaží uklidňovat.

Snáší mě, protože chce být moje kamarádka.

„Jsi k Honey možná trochu nespravedlivá.“

Becčiny trýznivé myšlenky přerušila Willova slova. „Honey není tak špatná. Je vlastně docela milá.“

„Cože?“ Becka se narovnala. „Ty si myslíš, že je milá?“

Will si okamžitě uvědomil, že udělal chybu. „Jen jsem řekl, že docela,“ zamumlal.

„Neměl by ses stavět na její stranu,“ řekla Becka a cítila, že se přestává kontrolovat. Snažila se ovládnout.

„To nedělám,“ řekl Will rychle. „Poslouchej, Becko –“

„Neměl by ses stavět na její stranu, ani v legraci.“

„To nedělám,“ opakoval Will a obrátil oči v sloup.

„Přišla za tebou někdy?“ zeptala se Becka.

„Cože?“

„Slyšel jsi mě. Přišla Honey někdy za tebou?“

Will pohlédl na koberec. „Možná,“ řekl tiše. „Ale nebylo to nic důležitého.“

***

Za pár minut Becka od Willa odešla. Byla nervóznější a rozrušenější, než když tam přišla.

Will si ji přitáhl na pohovce těsně k sobě, objal ji a líbal ji. Byly to dlouhé polibky, které by se jí za normálních okolností líbily.

Ale ne dnes večer.

Když se zavřenýma očima tiskla svá ústa k jeho, myslela na Honey.

Viděla stříkací pistoli. Honeyin krátký účes. Smaltovanou brož s papouškem.

Viděla dívčí záchody. Honey stojící u umyvadla. Překvapený pohled na Honeyině tváři, když ji Becka začala obviňovat.

Běž pryč, Honey, pomyslela si Becka. Prosím tě, běž pryč.

Odtáhla se od Willa, jemuž se na tváři objevil znepokojený výraz. Natáhl se po ní. Minul ji. Becka popadla bundu a vyběhla ven ze dveří.

Chvíli jezdila autem a přemýšlela.

Ale nijak ji to neuklidnilo.

Napadlo ji, že by se mohla zastavit u Jade, ale rozhodla se, že to neudělá.

Bylo skoro deset, když vyjela po příjezdové cestě a zaparkovala vůz v garáži.

Když šla k zadnímu vchodu, chladný vzduch ji štípal do tváří.

Otevřela dveře a uviděla, že se u kuchyňského stolu někdo choulí a čeká na ni. Seděl zády ke dveřím.

Becka překvapením vykřikla.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.