Jak princezna k bohatství přišla
Příběh, jak také lze nabýt majetku…„Uááááá“, ozvalo se kdesi na stromě. Upír Brkošláp se snesl dolů (Ano, tenhle upír umí létat, je první ze své větve.) a přešlápl si, aby se ujistil, že stojí skutečně na zemi. Byla hustá tma, avšak na jeho tváři se leskly čtyři kapky lidské krve. Zasněně si pomlaskl. Vybral si tentokrát velmi mladou oběť, byla velmi chutná. No, vybral, spíš mu oběť byla vybrána. Každý v okolí věděl, že tu někde žije upír, ale nikdo nevěděl kde přesně. Jednou se Brkošláp rozhodl, že se stane užitečným a vytvoří si svou vlastní agenturu. Taky si něco vydělá a za čas (Nevím jak dlouhý, to se mi nesvěřil.) si postaví svůj vlastní hrádek, kde se stane hrabětem. (Upíři rádi získávají tituly, proto se často zdržují v blízkosti...
Černá růže
Proč uprostřed ledové planiny vykvetla černá růže? Je možné, aby drak uronil slzu? Malý příběh o dívce, drakovi a hladovém vlkovi toužícím po kousku žrádla do huby. Je to příběh nejen o lovu a pomstě, ale i o jemných citech draka a dívky. Rozepjal velká blanovitá křídla. Několikrát s nimi zkusmo zamával a vznesl se do výšky. Náporem vzduchu rozvířil čerstvě napadanou vrstvu sněhu. Neviděla nic. Musela zavřít oči, aby se jí do nich sněhové vločky nedostaly. Když se vše uklidnilo a mohla je znovu otevřít, nikde ho už neviděla. Rozhlížela se po obloze a až na pár bílých obláčků a zářícího rudého slunce na západě, neviděla nic, ani jediný odlesk na jeho rudých šupinách. Zklamání z jeho odletu ji překvapilo. Nemyslela si, že to bude tak bolet, když se jejich cesty...
Kateřina
Kateřina… Najednou to jméno vypadalo tak cize, chladně, téměř z něj cítila hořkost, s jakou bylo psáno. Nenáviděla ho! Kateřina…Nikdy jí nechtěla být. Nikdo se jí neptal. Vždyť přátelé ji něžně oslovovali Kačenko, Kachno. To bylo tehdy. Dnes už jí nikdo jinak než slečno Kateřino neřekl. Ano, slečno! V tom byl možná ten největší problém. Zatímco její kamarádky byly šťastně vdané, měly děcka, spokojené rodinné životy (tedy až na jednu, ale ta byla zamilovaná až po uši), ona byla ve svých třiceti dvou stále sama. Ještě pořád čekala na prince. Prince, co přijede a odveze si ji do říše snů, do říše, kde se mísí vůně květin a čokolády, do říše, kde stále svítí slunce, do říše bez zla, bez tmy. Bez tmy… Ano, té se bála. Někdy v noci, když ležela a...
Okamžik jménem život
Jak krátký může být čas mezi životem smrtí? Smrt není konec, smrt je začátek.„Neboj se tvoje dětství ti nikdo nevezme“ zašeptala stará paní malé holčičce. „Ale babi? Proč to říkáš, jako by jsi se loučila?“ „Holčičko moje,“ smutně se usmála. „Musím odejít, ale zůstanu pořád s tebou. V tvém srdíčku, chápeš? Nebudeš to teď mít jednoduché, starala jsem se o tebe dokud to jen šlo. Ale nic netrvá věčně. I my dvě se musíme rozloučit. I když jsme nerozlučné.“ „Babičko, kam jdeš? Nechci, aby ji odešla, mám tě ráda,“ zašeptala šestiletá holčička a tvářičku jí zkropila jediná slza. Nebyla to slza smutku, nýbrž slza naděje. Stará žena naposledy políbila holčičku na čelo a dotkla se šperku na jejím krku. „Na...
Vaši navštívenku, prosím
Ze života jedné dívky, aneb dubnové rozjímání. Sobota – den návštěv. Chodím navštěvovat své známé a příbuzné a známí a příbuzní chodí navštěvovat mě. Nesnáším soboty – dny návštěv a také jsem to řekla Moně Lise, visící u mě v obýváku. Nechápala to. Jak by mohla, stále si visí na stejném obraze a toto utrpení se jí vyhýbá. Stejně to vzala podstatně lépe než má spolužačka Dita. „Nesnáším soboty,“ řekla jsem jí a ta se jen utvrdila ve svém dojmu, že jsem blázen. Řekla to pak naší spolužačce Kláře a ta to řekla Daně a ta to řekla rovnou pěti dalším spolužačkám. Mona Lisa mi vysvětlila proč. Ostatní lidé totiž mají návštěvní dny v neděli. No není to zvláštní? Vždycky jsem myslela, že neděle jsou dny, kdy se chodí do kostela. Mona Lisa na to nic...
Příběh z kavárny
Vánoční povídka, psána jako dárek pro Ilianaiedail. Napsáno (nečekaně) v kavárně. A/N: Drahá Ilianaiedail, pokud se mi podařilo napsat dobře tvou přezdívku, už to tak bude, že jsi se stala jednou z těch, které počítám mezi své kamarádky. Pokoj hipogryfům dobré vůle. Když ho Daniela pozvala do kavárny, vadilo mu jediné – její kamarádka. Ta blondýna, kterou měl dřív docela rád, tu najednou byla děsně navíc. Dal si červené víno. Blondýnka, jakoby mu naznačovala, že je v opozici, bílé. Daniela taky, ženské samozřejmě drží spolu. Chtěl pronést přípitek na Danielinu krásu a světle hnědé kadeře. Nějaký instinkt ho však zarazil; cítil povinnost chovat se k oběma ženám stejně, proto nechal Danielu, aby připila na běžky. Karolíně neušlo, že Michal z Daniely nespustil...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
