Víla
Roztomilé oči malého dítěte se zvláštní mocí dokážou hrozné věci jedinou myšlenkou. * Dívám se do jejích očí, zelených jako nejčerstvější mech. Má krásné oči lemované dlouhými hustými řasami, ale ještě krásnější je její úsměv. Bílé mléčné zoubky tvoří úsměv dokonalý, přestože levý spodní špičák chybí. Ve tvářích se jí při úsměvu tvoří ďolíčky a spolu s jejími hustými blonďatými vlásky z ní dělají to nejkrásnější dítě, jaké jsem kdy viděl – hotová víla. „Uděláš to, prosím?“ zamrká na mě, líbezný hlásek sladký jako med. Na co se mě vlastně ptala? Co že mám udělat? A kdo vůbec je? Kde se tu vzala? Já ji znám? Zamračím se. „Prosím,“ protáhne dívenka a když na mě upře svá veliká kukadla, veškeré otázky mi z hlavy zmizí, jako by v ní...
Adélka
Děti rády povídají neuvěřitelné báchorky. Dospělí je většinou odbydou mávnutím ruky. Koho by taky napadlo věřit malé holčičce, že se na ni její panenky zlobí? * „Adélka se na mě zlobí,“ řekla mi jednou. Přeskakovala pohledem ze mě na domeček pro panenky, se kterým si zrovna hrála.„Nezlobí se. Hračky se nemůžou zlobit.“„Ale můžou. Zlobí se na mě, když si s nimi dlouho nehraju. Nebo když jim ublížím.“„To si jenom hraješ na to, že se zlobí.“ Občas tvrdila, že její panenky něco dělají samy od sebe. Nevěnovala jsem tomu pozornost, vždycky měla velkou fantazii.„Ne, ne. Adélka mi to řekla. A mračila se. A taky říká, že mi ublíží.“„Nemluv hlouposti. Panenky se nemračí. A nemluví.“ Moje dcera byla trochu zvláštní. Zatímco jiné děti si povídaly mezi sebou, ona radši...
ŽD5 – Z deníku miminka
Drabble formou deníkového zápisu 9. 8. Asi jsem moc zlobil. Dneska mi totiž maminka k obědu nedala mlíčko, ale nějakou hnusnou oranžovou věc. Něčím, co se prý jmenuje lžička, mi to cpala do pusy, i když jsem jí říkal, že to nechci. Dělala, že je lžička letadlo, a celou dobu mi tvrdila, jaká je to mňamka a dobrůtka – začínám o ni mít strach, asi spadla na hlavu, bylo to totiž pěkně hnusný. Tak jsem jí to vyprskl na to čisté bílé tričko, co měla na sobě. To vám byla bžunda! Nakonec ta mrkev možná nebude tak zlá. Ale papat to teda určitě nebudu, tůdle! Redakční úpravy provedla Áine...
ŽD4 – Klaun
Drabble v žánru hororu či thrilleru Má rád pobavený smích. A ještě radši má zhrozený křik. Proto teď, po večerním vystoupení, posledním v tomhle městě, stojí za šapitó, v ruce pevně svírá ostrý nůž a vyhlíží v davu spokojených návštěvníků, kteří právě opouští stan, ideální oběť. Nejlépe ženu, mladou, ale už ne dítě. Nejradši má brunety. A zrovna takovou teď našel. Právě odhrnula plachtu a zjevně k nikomu nepatří. Je tu sama. Tichý krok vpřed a bodnutí. Žena krátce vykřikne a sveze se k zemi. Dobrá trefa, do krku. „Líbilo se ti to?“ zašeptá klaun tichounce s pohledem upřeným na její mrtvolu a vlídně se usměje. Redakční úpravy provedla Áine...
ŽD3 – Není normální
Komediální drabble „Vaše víra?“ „Teddysmus,“ odpovídám znuděnému úředníkovi. „Prosím?“ Vypadá to, že jsem jej vytrhla z apatie. „Teddysmus. Uctívám plyšové medvídky.“ Chlap vyprskne smíchy: „Heleďte, ženská… Dobrý, ale na to fakt nemám čas. Věříte v něco?“ „Ve Velkého Teddybeara a šiřitele jeho míru, vždyť vám to říkám,“ opakuji muži pokojně. Má víra se s nepochopením setkává často. „Co je to za hovadinu?“ Úředník je značně podrážděn. „Žádná hovadina. Jako děti jsme ve Velkého Teddybeara věřili téměř všichni. Přinášel nám klid. Jenže většina z nás zapomněla. Teddysté ne. My jej neopustili,“ vysvětluji s úsměvem. „Zavolejte Chocholoušky, není normální,“ houkne muž na své kolegy. Redakční úpravy provedla Áine...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
