Deváté okénko: Dlouhá cesta

Dnešní příběh pro druhou adventní neděli přilétá až z dalekých zamrzlých krajin od profesorky Bilkis Blight. Přináší povídku, která se odehrává na podzim a v zimě roku 1945 a jejími hlavními hrdiny jsou český kouzelník Čestislav a německý vodník/voják Wehrmachtu, Karl. Dohromady je svedla náhoda, Česťa Karlovi bez rozmyslu zachránil život, když se sám předtím ztratil v Lese náhod. Povídka je součástí fikčního světa, může proto obsahovat určité historické nepřesnosti. Ponořte se do světa Křivd z hlubin brdských hvozdů… * Les náhod byl výjimečně tichý. Motali se v kruzích, bez možnosti najít cestu ven. Mohl to být týden. Mohl to být měsíc. Noci plnil hlad, zima, hejkání, výkřiky, kvílení meluzíny… Zatím na nic nenarazili. Zatím. Česťovi bylo jasné, že...

Autor : dne 12/09/2018 | Svitky pergamenu, Z adventního kalendáře | 0 komentářů

Setkání po pěti letech od Bilkis

Double-drabble – vypracování ze semináře Sub Salix. Co bych ti řekla, kdybychom se potkali? Že už jsem chladná a tvůj odchod mě nepálí. Pět let je doba dostatečně dlouhá, aby v ní zmizela láska i touha. Ráda si říkám, že jsem ti odpustila, že jsem už jiná a méně rozpustilá. Že už se netrápím sobectvím tvým. Víš, byla to laskavost vůči nám oběma, zničila bych vše, co dobro znamená. Trpěl bys, stejně tak já, teď už to vím, co kazila jsem, dnes už nekazím. Víš, měl bys přijít a podívat se mi do očí, dřív se mi z toho hlava točila a dnes už se netočí. Myslím, že jsi součástí minulých životů, vybledlá vzpomínka, další kůl do plotu. Nemohu říct, že jsem tě neměla ráda, nemohu říct ani: „vlez mi na záda!“ Už dlouho jsme se neviděli, rozhodně déle, než bychom měli....

Autor : dne 01/02/2015 | Ze STOklas, Z Vergiliova stolu | 0 komentářů

Chtěla bych

Chtěla bych se vám omluvit! Že jsem naplněná mýdlovými bublinkami zdánlivého žití. Že jsem nakažená, a když jsme sami, vyžaduji bití. Že jsem rozpáraná a mám rány, jež nezacelí šití. Že jsem poničená a tutlám hrany, jež otupí jen pití. Že jsem odevzdaná a noční flámy se mi v očích třpytí. Že jsem uplakaná a mé šrámy bezmoc v noci sytí.

Autor : dne 11/02/2013 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů

Vím

Vím, jaké to je, padnout na kolena a dosyta nažrat se prachu, a vím, jaká za zvednutí je cena, přec překonání strachu! Ale prach pracky vzpíná v nekonečném koloběhu, jako voda stále vzlíná, zabíjí emoce, lásku a něhu. A stále znovu a znovu padat do temnoty, která lačně čeká, až duši pohltí zcela, přemýšlet bolestí a přemáhat bonmoty, pronášené strachem rozbředlého těla. A Slunce se vzňalo na obloze, vybuchly hvězdy a měsíc ztratil svou tvář, když znovu poddala se droze, co v lékárně jí, věrni póze, přiřkli svatozář.

Autor : dne 04/19/2013 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů

Jak krásná jsi

Jak krásná jsi, ty kněžko pouliční lásky, když dým z cigaret ti modře cuchá vlásky! Jak obludný je svět, kde rychle vadne kvítí a na vlnách melasy nám nabízí jen žití. Jak rychlé jsou pochybné lidské soudy, jež pozvednou prokletce, který bloudí. Tam, v tichu pokoje, kde nevětral jsem léta, tam žene mě do boje až přepravdivá věta: Život je mrcha kopavá, ale vysmát se můžeš ty jemu…

Autor : dne 04/11/2013 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů