Konec světa

Je hluboká noc. Vesnice je osvícena pouličními lampami. Na konci cesty jedna lampa problikává.

Za okny domů je tma. Jen vzadu na kopci svítí malé okénko. Vede do útulné hospůdky. Ves se zdá naprosto tichá, prázdná. Sedáte si na jednoduchou lavičku pod vzrostlou vrbou na okraji místního rybníčku. Sedíte, placatými kamínky děláte ve vodě žabky, když v tom uslyšíte kroky. Přestanete házet kamení, zpozorníte. Nebojíte se, na nadpřirozené jevy nevěříte a u vás na vsi bylo vždy bezpečno.

Máte pravdu. Osobu již z dálky poznáváte. Je to váš soused Bedřich.

„Buď zdráv, Béďo,“ pozdravíte.

Soused otáčí hlavu za hlasem. Z osvětlené ulice mžourá k tmavému rybníku. Vystoupíte ze stínu vrby a kráčíte k Bedřichovi.

„To jsem já, Béďo,“ usmějete se. „Odkud jdeš?“

Bedřich vás pozná a usměje se.

„Už jsem si myslel, že se tu u našeho rybníčku zabydlel vodník, Míro,“ zasměje se. „Což o to, já jdu od Labutě,“ ukáže
směrem ke kopci, „ale co ty tu takhle v noci pohledáváš?“

Pohlédnete na místo, kde jste ještě před půl hodinou viděl zářit okno hospody. Již nesvítí. Vypadá to, že Bedřich odešel jako poslední host.

„Ále! Nemohl jsem spát, tak jsem se šel trochu projít. Mám to rád,“ odpovíte a společně s Bedřichem se vydáte k domovu.

Vyprávíte sousedovi, jak vás dnes v práci rozčilila vaše sekretářka a on zase vypráví vám, jaké nové vesnické drby vyslechl u Labutě. Vzpomenete si, jak vám dnes slečna Svobodová, prodavačka z obchodu, řekla, že vám to dnes
velmi sluší. Rozhodnete se o tom Bedřichovi neříkat. Slečna Svobodová se vám velmi líbí, ale ona o tom neví. Vlastně to neví nikdo, necháváte si to pro sebe. Nestojíte o to, aby se vás na Zlatušku někdo vyptával. Ještě by se slečna Zlatuška dozvěděla, že o ní takhle básníte, a vy byste už nikdy nemohl do
krámku zajít. Musel byste jezdit do města.

Jako by slečna Zlata stála před vámi. Úplně jste přestal vnímat, že vám Bedřich něco vypráví. I když – moment! Bedřich už vedle vás není. Otočíte se a spatříte ho, jak s vyděšeným výrazem sleduje oblohu. Zvednete hlavu k nebi. Kromě hvězd vidíte i něco jiného. Co je to? Běžíte za Bedřichem.

„Béďo! Co se to děje?“ zvoláte. Na černém nebi září
červenožlutý proužek. Jakoby hořel.

„Míro, to jistě padá letadlo!“ odpoví nervózním hlasem váš
soused. Nezbývá vám nic jiného než souhlasit. Sice jste nikdy padající letadlo neviděl, ale takhle určitě musí vypadat.

Napadne vás, zda byste neměli někoho zavolat. Hasiče, policii – nevíte koho. Sdělíte svou myšlenku Bedřichovi, ten vám však jen odpoví: „Na to je, bych řekl, pozdě!“

Pozorujete to šílené představení, když v tom si všimnete, že se ten proužek zvětšuje. Dokonce byste řekl, že kulatí.

„Proboha, Béďo! To není letadlo! To je…“.

„…meteorit!“ dořekne za vás váš přítel.

Začíná se vás zmocňovat panika. Má smysl se někam schovat? Asi ne! Je konec, musíte se smrti postavit vstříc.

V duchu se omlouváte sekretářce, jak jste na ni dnes křičel.

V duchu si vybavujete slečnu Zlatušku, jak se na vás směje a chválí vám váš zevnějšek. Proč jen jste jí neřekl, jak moc ji máte rád? Přemáháte nutkání chytnout Bedřicha za ruku. Máte strach.

Naposledy se na Béďu podíváte, má zavřené oči. Chystáte se je zavřít také, jen ještě naposledy pohlédnete k obloze. Skvrna se zvětšuje, ale co je zvláštní – nepřibližuje.

Pozorně skvrnu sledujete. Je větší a větší, až je nakonec úplně stejná jako… No ne! Musíte se začít smát.

„Béďo!“ smíchy nemůžete ani mluvit. „Béďo!“ Bedřich má stále oči zavřené.

„Béďo! Podívej se! Nemusíš se bát. Vždyť je to prachobyčejný Měsíc!“ smějete se.

Bedřich pomalu otevírá oči a hledí na nebe s vámi. Měsíc už se mezitím objevil celý. Krásný velký červenožlutý úplněk. Celou dobu byl schovaný za mraky a vykukoval jen svým tenkým okrajem.

Bedřich se začne uvolněně smát. Smějete se spolu. Něco takového vám snad nikdo neuvěří!

Rozesmátí pokračujete k domovu. Občas ještě na Měsíc vyčítavě pohlédnete. Ten vám dal!

Víte, co Bedřich bude zítra vyprávět u Labutě. Víte, co uděláte zítra vy! Půjdete za slečnou Svobodovou. Už o tu šanci nechcete přijít. Pozvete Zlatušku na schůzku k rybníčku a tam jí budete vyprávět, co jste včera zažil. A nakonec jí snad i řeknete, že ji převelice milujete.