1. kapitola – Když se plní sny

Kdo by si nepřál mít tělo modelky…:)

„Prober se, no tak, otevři oči!“ Někdo mi povykoval nad hlavou a přitom cloumal mým ramenem. To je určitě máma. Zase mně nemůže nechat chvíli na pokoji, proboha, vždyť víkend jsou jen dva dny v týdnu, jen dva dny můžu spát podle libosti… a ona mě ani teď nemůže nechat v klidu. Rozhodla jsem se na její ranní šikanu nereagovat a semknout víčka ještě pevněji.

„Tak už vstávej, nemám tu pro tebe celý den!“ Dneska je nějaká neodbytná, co to do ní vjelo?! Ale vždyť to vlastně vůbec nezní jako mamka… A najednou mi to všecko došlo. V hlavě se mi vynořila zima, pak cesta autem, kvílení pneumatik, náraz a ta hnusná tma. Prudce jsem otevřela oči a posadila se, až ta osoba třesoucí mojí paží polekaně uskočila o kus dozadu. Mhouřila jsem oči, abych alespoň trochu zaostřila a mohla zjistit, kdo že mě to vlastně budil a kde že jsem se to ocitla. Sakra, příště, až si nevezmu čočky, zabijte mě!

„No to je dost, tak vstávej, vylez z té postele!“ Několikrát jsem zamžikala a moje zorničky se konečně rozhodly fungovat alespoň natolik, abych mohla rozpoznat tvář ženy, která rozzlobeně podupávala vedle postele, na níž jsem ještě před chvílí blaženě podřimovala.

„Tak bude to?“ Zmateně jsem pomrkávala a pečivě studovala její rysy, nedbajíc neustávajícího proudu výčitek a výhružek. Ne, určitě jsem ji nikdy neviděla. Takhle ostře řezané rysy by mi určitě uvízly v paměti. Navíc byla asi moc stará na to, aby mohla být přítelkyní mých rodičů a moc mladá, aby se mohla scházet s prarodiči.

„Děláš si snad ze mě legraci? Přestaň na mě zírat a vstávej, vždyť já kvůli tobě zameškám takové práce…“ Zoufale spráskla ruce a začala zase přecházet podél postele. Sledovala jsem její drobnou kolébající se postavu a do drdolu vyčesané nepoddajné vlasy a v hlavě mi to šrotovalo nevídanou rychlostí. Kam jsem se to proboha dostala? Rozhlédla jsem se po malé místnosti. Nejspíš to byla něčí ložnička, malá, ale celkem útulně zařízená. Ale kde jsem se tu vzala já? Když se zeptám, budu asi vypadat jako blázen, co?

„Ehm, já… nevíte, jak jsem se sem totiž, dostala?“ vykoktala jsem a s nadějí pohlédla na pochodující ženušku.

„Cože?!“ Probodla mě pohledem typu no-to-mi-ještě-chybělo. Zásah, jen tři vteřiny po tom, co jsem na ní poprvé promluvila, si o mně myslí, že jsem cvok. Skvělý.

„Na tyhle dotazy teď není čas, Paní s tebou chce mluvit co nejdřív… i když nechápu, co od tebe čeká…“ dodala spíš pro sebe. Co? Jaká paní sakra? No, asi budu muset předstírat, že tomu, co se tu děje, rozumím. Nenápadně jsem mrkla pod peřinu, jestli mám na sobě nějaké oblečení… a málem vykřikla hrůzou.

„C-co tohle je?“ vyjekla jsem tak hlasitě, že sebou ta podivná osoba škubla.

„Co zase, co se ti zase nelíbí?“ Podívala se na mě tím dobře známým způsobem, kterým moje mamka signalizuje, že jí už nemám vytáčet, nebo vybuchne. Ale mě to bylo úplně fuk, protože … to jsem nebyla já! Já jsem rozhodně neměla tak dlouhé paže s dokonale rovnými, štíhlými prsty, tenhle vosí pas určitě nebyl můj a ještě včera neměly moje nohy stejnou délku, jako nožky Adriany Sklenaříkové. Nevěřícně jsem zírala na to, co mělo údajně být moje vlastní tělo, a přemýšlela, kdy mi ta ženská mohla strčit nějaký drogy. Pak mě napadlo ještě něco dalšího.

„Ehm,“ proč sakra začínám každou větu tím divným ehm? „nemáte tady zrcadlo?“

„Ne, to tedy vážně nemáme,“ ušklíbla se ta protivka ironicky a vzápětí mávla rukou někam do rohu.

Opatrně jsem se vyškrábala z peřin a podívala se na svět z mnohem větší výšky, řekla bych tak metr osmdesát. Zamířila jsem na svých ultradlouhých nohách směrem k zrcadlu a s potěšením zjistila, že mi ta ženská sahá asi tak po pás. Ale když jsem se konečně viděla, rychle jakékoli další pocity přemohlo překvapení. Ze zrcadla se na mě koukala docela cizí tvář s mírně zešikmeným obočím a rozhodně menším a špičatějším nosem, než jsem mívala. Vyjeveně jsem zamrkala a obrovské mandlové oči v zrcadle ten pohyb zopakovaly. Zkusmo jsem pohodila hlavou a záplava leskle hnědých kadeří se rozvlnila jako malý vodopád. A když jsem tak zkoumala svoje nové proporce, s potěšením jsem zjistila, že mi ta změna vlastně až tolik nevadí. Sice si budu muset chvíli zvykat, že chodím na jakýchsi podivných chůdách a že se kvůli tomu, co mi na hrudníku konečně vyrašilo, tak trochu převažuji dopředu, ale rozhodně si nemůžu stěžovat. Luxusní! Přivřela jsem oči a svůdně našpulila nezvykle plné rty, lehce se prohnula v zádech a zavlnila v bocích…

„Co to tam nacvičuješ?“ Jejda, tak trochu jsem zapomněla, že nejsem sama. Zrudla jsem až po kořínky svých zbrusu nových vlasů a zamumlala něco nesrozumitelného. Ženuška jen protočila oči v sloup a hodila po mě „něco“ světle zelené barvy. Když jsem ten balík rozbalila a v duchu přemýšlela, jestli se před ní můžu ještě víc ztrapnit, došlo mi, že to jsou šaty. Po chvíli zápolení jsem se do nich dokonce oblékla a za pomoci pravděpodobné majitelky téhle místnosti pevně utáhla korzet. Když jsem se pak na sebe mrkla, musím říct, slušelo mi to. Tahle nová podoba se mi začala zamlouvat a ty šaty tomu ještě dodaly šťávu.

„No, to by bylo. Tedy, vlastně ne, ještě bych tě měla učesat…“ S nechutí jsem se posadila na připravenou židličku. To není fér, já nesnáším, když mi někdo sahá na vlasy! To mi snad dělá schválně. Naštěstí to utrpení netrvalo dlouho, avšak po tom, co byly moje vlasy stáhnuty šňůrou zlatých korálků dozadu, zjistila jsem, že moje uši rozhodně nevypadají jako dříve. Byly o dost větší a nahoře měly výraznou špičku. No, to je malá vada na kráse, to schovám pod vlasy… Ale tady je to asi normální, pomyslela jsem si, když jsem mrkla na uši mé hostitelky. Ta celé moje krášení dokončila tím, že mi připnula třpytivé náušnice a zálibně si mojí vizáž prohlédla.

„Tak, hotovo. A teď běž, Paní na tebe už čeká. A já tu mám tolik práce, takové zdržení…“ Dál už mi nevěnovala pozornost, takže jsem se nejistě rozhlédla. Kudy jako?

„Ehm,“ ne, už ne další ehm, „a kudy k ní mám jít?“ Tou otázkou jsem si vysloužila další zoufalý pohled.

„Jsou tady jedny dveře… kudy myslíš?“ Zahanbeně jsem přelétla místnost pohledem. Fakt, asi bych měla dát na naše, když říkají, že mám dříve myslet a pak až mluvit.

„Aha, t-tak díky moc, za všecko… a už asi půjdu… myslím, že jo… takže… já jdu.“ Fajn, ze mě asi vážně bude řečník. T-tak díky moc, za všecko… a už asi půjdu… myslím, že j…takže… já jdu. To je vtip, nebo vážně neumím mluvit?

Opatrně jsem se zvedla, vklouzla do připravených střevíčků a zamířila ke dveřím. Když jsem lehce stiskla kliku, ocitla jsem se v podivné široké chodbě. Stěny byly vykládané asi nějakým zvláštním druhem kamene, vypadalo to trochu jako perleť, faktem však zůstává, že se třpytily všemi barvami duhy. Jelikož nikde nebylo ani živáčka, musela jsem si poradit sama. Jen jsem musela doufat, že ty chodby nejsou moc dlouhé, protože můj orientační smysl se lehce přibližuje k nulové hodnotě a dá se považovat spíš za nesmysl. Naštěstí nebyly ve stěnách žádné dveře, takže jsem si to hezky vykračovala rovně přímo za mým novým nosem a snažila se neupadnout. Přece jen, když vám najednou od pasu dolů naroste metr pětadvacet, není to žádná legrace. A pak jsem najednou byla u cíle. Byla jsem tak zabraná do udržení rovnováhy, že jsem se zastavila asi milimetr před těžkými dřevěnými dveřmi. Ehm, mám zaklepat nebo jsem už čekaná? Nebo co tady vlastně mám… Nemusela jsem si dělat hlavu. Dveře přede mnou náhle zmizely a já propadla přímo do místnosti za nimi.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.