Moc luny

Eleanor Nephrit Moon, Havraspár

Tak, jako se dívá každé dítě na barevné bublinky zabarvené barvou jaru na nádobí, jež před chvílí vyfouklo z bublifuku, s takovou radostí se každou úplňkovou noc vydávali mladí thorgové do jeskyně, klenuté nad obrovským jezerem za jejich domorodou vsí.

Vzhledem thorgové víceméně připomínali obyčejné lidi – hlava, dvě nohy, k častému sténání všech zaneprázdněných maminek také jen dvě ruce, jeden pár očí a vlasy jim také nechyběly, pokud jste zrovna náhodou nenarazili na někoho plešatého, což se i v takovém světě, jako byl svět thorgů, mohlo stát za zcela normálních okolností.

Zkrátka a dobře, za bílého dne a taky sedmadvacet nocí jste je nemohli od lidské rasy rozpoznat podle ničeho.

To za úplňku, to už bylo něco jiného.

Bůh tomu dal, aby každý úplněk dával thorgům kouzelnou moc dýchat pod vodou.

Když se tedy onoho úplňkového dne začalo stmívat, už byste nenapočítali doma jediného thorga v rozmezí věku patnácti až dvaceti pěti lety. Ty, kteří po špatném dni ve škole schytali domácí vězení, počítat pro jistotu nebudeme.

Zpoza křoví se ozval tichý zvuk.

„Niele?“ zašeptal kdosi.

„Už?“

„Myslím, že vzduch je čistej…“

„Jseš si naprosto jistej?“

„Určitě… už můžeš vylízt.“

Ten někdo, jménem Niel, se vyštrachal ze křoví, ale stále ještě stál přikrčený mezi dvěma stromy.

„V pohodě, nikdo tady není,“ uklidnil ho druhý hlas. „Nemusíš se bát.“

„Nerad bych to schytal od rodičů, víš?“

„Neboj se, všechno bude v pohodě,“ ujistil ho. „Hlavně se neboj, je to jenom voda a ublížit nám nemůže.“

Společně se vydali směrem k jezeru. Všude byla tma, jediné světlo poskytovala obrovská Luna, která byla vidět z Thorgia obzvláště pěkně.

V dáli se rýsovaly siluety ostatních, a když se Niel a jeho společník přiblížili (v případě Niela spíše připlížili), slyšeli už i žbluňkání vody. To, jak se někdo osmělil a zahučel pod vodou.

„Stejně by mě zajímalo,“ začal ten druhý „kdo vymyslel tu pitomost s patnácti.“

„Teď nevím, Kolle, jak to myslíš?“

„Mno… ta věková hranice…“ bylo slyšet, že přemýšlí a neví, jak to říct.

„Víš, co myslím…“ dokončil, když Niel pochopil.
„Hmm…“ ozval se zase Niel. „Tak přece jen už je to dlouho, co se tady koupali po nocích první thorgové.“

Od lesů cvrlikaly cikády, jež dodávali situaci ještě temnější atmosféru.

„Určitě dost dlouhou dobu na to, aby si vymysleli dostatečně pitomou legendu, aby s ní mohli strašit ´malý´ děti, jen aby měli o trochu víc soukromí.“

„Asi máš pravdu,“ utvrdil Koll.

Pak se uchechtl. „Stejně by mě zajímalo, co tam pod tou vodou dělají.“
Niel se taky zasmál. „No, ostatně to za chvíli zjistíme, co říkáš?“

„Že váháš…“

„A na nějakou pitomou věkovou hranici se můžeme vykašlat, bez tak je to jenom pitomý strašení.“

„Určitě, je přece blbost, abychom dokázali dejchat pod vodou od určitýho věku…“

Luna je mocná. Možná svůj kouzelný stříbrný svit jen odráží od slunce, svého pána, ale sama s ním protkává hvězdy, své dcery, které se každodenně objevují na obloze hned po ní, aby jí mohly vzdát čest.

Sama rozhoduje, kdy se stmívá, sama zahání lidé a thorgy do svých příbytků, oznamuje jim čas ke spánku.

Sama vybrala rasu, která je vhodnější, zaslouženější o její dar, který jim propůjčovala jednou za osmadvacet dní.

A sama k ní také vybrala pravidla.

Proto dne, kdy se nad hladinou jezera objevila utonulá těla dvou čtrnáctiletých thorgů, nikdo to nepokládal za vinu nikomu jinému, než jim vlastním.

Sama Luna si určila pravidla, sama Luna určila, že porušovat pravidla nikdo nebude…

Redakční úpravy provedla Alisma Bailly Fisto