Nevím

Felicitas Frobisherová, Mrzimor

Byla jednou jedna holčička. Žila s rodiči v malém domku na kraji vesnice s naprosto nezajímavým a žádné pocity nebudícím názvem Žabokrky a chodila do školy.


Byla vlastně úplně obyčejná, měla dvě nohy, dvě ruce, dvě modré oči, jeden nos, jedna ústa, dlouhé blonďaté vlasy a šílené jméno Markéta Klára Evženie Eulálie Evelína Otýlie Cimburgis Kornélie Kunhuta Hildegarda Henrietta Jenovéfa Dorothea Agnes Isabela Eleonoroa Albína Klotylda Matylda Kateřina Klementina Frederika Alexandra Valentina Zita Barbora Adelaida Žofie Renata Anna Terezie Vilemína Amálie Geraldina Renata Gregoria Maxmilliana Johanna Gabriela Esmeralda Louisa Leopoldina Josefína Karolina Antonie Františka Alžběta.
Vlastně ne, jmenovala se úplně obyčejně Maruška, ale ráda si představovala. Že má takhle honosné jméno, bydlí v nádherném zámku… prostě, že je princezna.

O princeznách věděla všechno. Jak o těch pohádkových, Růžence, Sněhurce, Popelce a všech ostatních, které na ni čekaly v pohádkových knížkách, tak i o těch skutečných, o kterých si četla v encyklopediích. Encyklopedie vůbec byly její oblíbené knížky.

Maruška totiž měla velice ctižádostivé rodiče, a ti jí neustále poučovali, že použít slůvko „nevím“ je veliká ostuda. Takže Maruška pořád studovala knížky jako Malá československá encyklopedie, Univerzum A-Z, Encyklopedie historie světa, Habsburkové – velká životopisná encyklopedie, Můj barevný atlas zvířat, Pokojové rostliny, Atlas lidského těla, Zbraně, šerm a mečíři, Příběhy, pověsti a pohádky paní hudby, Atlas hub, Atlas rostlin, Dcery Marie Terezie, Synové Marie Terezie, Mladá léta velkých císařoven, Lásky trůnu habsburského, Stíny nad trůnem habsburským, Prodané dcery Habsburků, Černé ovce mezi Habsburky, Ludvík XV., Milenky králů, Milenci královen, Nemilované královny, Lásky v cizích postelích, Habsburkové bez trůnu, Brno pod hákovým křížem, Dva proti říši, Pěstujeme kaktusy, Váš pes a štěňátko, Zábavná matematika …

Takže když se ve škole něco učili, Maruška vždycky věděla víc než ostatní děti (občas měla dokonce pocit, že ví i víc než paní učitelka), měla samé jedničky a nikdy se nestalo, že by řekla, že neví. Slovo „nevím“ prostě nebylo v jejím slovníku. Vždycky našla na otázku jinou odpověď, než to ostudné nevím, přesně tak, jak ji to celá léta učili její rodiče. Vlastně ani nevěděla, co by se stalo, kdyby jednou prostě řekla, že neví. Možná si představovala, že jí někdo utrhne hlavu, nebo že jí ta hlava dokonce upadne sama… Každopádně nehodlala žádnou nepříjemnost riskovat. A taky, když pomyslela na to, jak by byli rodiče zklamaní, kdyby zjistili, že někdy něco nevěděla…

Jenže pak přišel ten den s velkým D. Na první pohled byl docela obyčejný. Obyčejně začal, obyčejně plynul a kdyby nedošlo k té události, patrně by i obyčejně skončil. Jenže k té události došlo. Ten den Maruška opět okouzlovala znalostmi při dějepise, perlila při češtině, hbitě počítala při matematice a věděla o čem se mluví při fyzice a pak šla, jako obvykle, na oběd do jídelny.
A právě při té obyčejné cestě obyčejnou školní chodbou se to přihodilo. Maruška potkala spolužačku. (Ne že by spolužačky nepotkávala normálně, tomu se prostě při zaplnění školy nedalo při nejlepší vůli vyhnout.)
A spolužačka pravila:

„Ahoj, nevíš, co je dneska k obědu?“

A Maruška nevěděla. Ten den totiž ještě nebyla u jídelníčku, aby se podívala, co je dneska na programu a byla tak připravená na podobné dotazy. Začala horečně přemýšlet, co má tedy odpovědět. A pak si řekla, že pro jednou se snad svět nezboří…

„Nevím.“

A ono se nic nestalo. Spolužačka Marušce neutrhla hlavu, ani jí nevynadala, ani se nezbořil svět… a po návratu domů to na ní dokonce ani rodiče nepoznali. Nebyla jiná, neměla najednou tři oči, dvě hlavy nebo čtyři ruce. A když se nic nestalo pro jednou, tak se jistě nic nestane pro dvakrát, třikrát…
Slovo „nevím“ najednou bylo v jejím slovníku. A Maruška zjistila, že je pohodlné nevědět. Nikdo po ní už nic nechtěl, nepřipadala si jako chodící encyklopedie a bylo jí vlastně docela fajn…

Redakční úpravy provedla Alisma Bailly Fisto