Láska prochází žaludkem

Alexandrée de Bouleau, Mrzimor

Byla nebyla jedna malá vesnička zvaná Rybníkov.

Před dávnou dobou, kdy byl Rybníkov ještě známý a proslulý po celém kraji, se rybníky táhly přes celou délku vesnice a u každého rybníka stál jeden mlýn. Všechny patřily jednomu muži – mlynáři Josefovi, který se svou ženou Terezou vyráběl z obilí, které rostlo za vesnicí, tu nejchutnější mouku, jakou jste kdy mohli zapéct do chleba. Protože měl Josef dobré srdce a vždy pro svou rodinu potřeboval jen skromný díl mouky, o zbytek se dělil s ostatními obyvateli vesnice a vždy zůstalo ještě dost na to, aby část mouky naložil do pytlů a odvezl ji až ke královskému dvoru, kde si ji král a jeho rodina tuze pochvalovali. Tak tedy proslavil sebe i vesničku Rybníkov. Lidé ho za to měli rádi, a kdykoli potřeboval s něčím pomoct, nelenili, a přiložili ruku k dílu. Byly to opravdu šťastné časy.

Jednou však přišla zima nečekaně brzy. Celou vesnici pokryl sníh, rybníky zamrzly, a když byla voda zamrzlá, vyrábět mouku prostě nešlo. Jindy by byl mlynář Josef plný úzkosti a strachu o své mlýny, o zásoby, které si obvykle ukládali na zimu, a především o svou ženu a sousedy, jež čekalo další tuhé a napříjemné období. Tentokrát ale Josef zářil štěstím: Tereza s prvním nánosem sněhu porodila malého chlapečka. Josefův úsměv zázračně působil i na zbytek vesnice a všichni se jen hrnuli, aby si mohli prohlédnout děťátko, jemuž okamžitě začali říkat Pepík.
Zima pominula, aniž by někdo strádal. Pak nastalo jaro, avšak úlevu s sebou nepřineslo. Hromady sněhu, co přes zimu napadaly, nyní pod teplými paprsky slunce začaly tát. Zároveň přišly deště a ani duha táhnoucí se nad krajem nemohla zmírnit nadcházející pohromu. Roztátý sníh se proměnil ve vodu a spolu s čerstvým nánosem deště způsobil, že se rybníky, které se, jak si jistě pamatujete, táhly celou vesničkou, vylily z břehů a způsobily povodeň. Nic nezůstalo ušetřeno; domy, mlýny, zásoby mouky i obilí, vše bylo zničeno silou rozbouřené vody. Jen zázrakem obyvatelé vesnice přečkali ve zdraví.

Léto, které přišlo poté, završilo cyklus změn v Rybníkově. Slunce, nacházející se v nejteplejší době roku, pražilo víc a víc a konečně začalo svým teplem pomalu vysoušet nánosy vody, až po třech měsících zmizela voda úplně. Nebezpečí povodně pominulo a vesničané, včetně mlynáře Josefa, Terezy a právě půlročního Pepíka, vyšli z poničených obydlí, aby si prohlédli škody. Když se tak stalo, zmrzli všem unavené úsměvy na tvářích. Nejenže slunce vysušilo povodeň, ale veškeré rybníky zmizely s ní. Vesničce Rybníkov nezbyl jediný rybník.

Od těch dob již uplynula dlouhá léta. Domy i lidé se opět zocelili, rybníky, sláva a bohatství se však nevrátily nikdy. Snad pod vlivem nešťastných událostí, mlynářova manželka Tereza předčasně zemřela a mlynář Josef zůstal na výchovu syna sám. Ale právě Pepík způsobil, že i přes smrt svých dvou největších lásek, Terezy a rybníků, zachovával dobrou náladu a z Pepíka vyrosl přemýšlivý mladík se stejně dobrým srdcem, jako měl jeho dnes již postarší otec.

Ve dnech, o nichž nyní budeme vyprávět, táhlo chlapci právě na sedmnáct a z Pepíka se stal najednou Pepa. Volné chvíle, kdy zrovna nepomáhal tatínkovi, trávil touláním se po kraji. Příběh o slavné mouce a spoustě rybníků jako každé jiné dítě znal nazpamět, a přestože jej sám nezažil, i tak mu přejel mráz po zádech, pokaždé když spatřil řadu mlýnů, rozsetou všude kolem, a u nich prázdné díry, co kdysi bývaly rybníky. Rád by znovu roztočil ta mlýnská kola, avšak věděl, že to je nemožné – přičarovat vodu nedokáže.

Tehdy se zatoulal ještě o kus dál, než tomu bylo jeho zvykem. Pro svůj čistý, ale ošuntělý vzhled se blízkému městu vyhýbal, teď jako by ho tam nohy nesly samy. Došel až na náměstí, plné tržních prodejců a vyvolávačů, jeden hlas však překřičel všechny ostatní. Právě oznamoval: „Podle přání princezny Marie vdát se do roka a do dne od tohoto okamžiku, se dává na srozumněnou, že tomu, kdo přinese princezně dar nejvzácnější, bude srdce princeznino zaslíbeno.“

Pepa měl pocit, že se jeho vlastní srdce zastavilo. Princezna! Za svých sedmnáct let dosud nepoznal dívku, po níž by jen zatoužil, a teď vzplanul láskou k princezně, kterou v životě ani neviděl. Věděl, co mu na to řekne otec, a jako ve snách doklopýtal zpátky do vesnice, zrovna když se slunce klanělo za obzor. Při večeři se doma rozhodl oznámit své city k neznámé dívce.

„Tatínku, dnes mě napadlo, že se ožením,“ pověděl slavnostně a s obavami zároveň.

„To je skvělé, Pepíku!“ vykřil mlynář Josef se skutečnou radostí a hned zapomněl na synovu prosbu být oslovován výhradně Pepo. Zdálo se, že sám Pepa na ni zapomněl také.

„Jmenuje se Marie, tatínku, a je to princezna.“

Jak očekával, otec nejprve překvapeně vykulil oči a pak skleslým hlasem spustil: „Princezna? Ona říkala, že si tě vezme? Víš, jsem rád, že se chceš oženit, ale měl by sis zkusit najít dívku třeba od nás z vesnice. Bojím se, že princezna pro tebe nebude ta pravá. Je-“

„Tatínku,“ přerušil ho Pepa netrpělivě a plný nového odhodlání, „já si princeznu Marii vezmu. Přinesu jí ten nejvzácnější dar, vezmeme se a vesničku Rybníkov vyvedu z bídy!“

„Ach synu, synu,“ zahořekoval Josef, vida, že Pepovo přesvědčení jen tak nezlomí. „Nejvzácnější dar? Zlato ani stříbro nemáme. I kdyby se celá vesnice složila, nic vzácného za to nekoupíme.“

„Já něco vymyslím, tatínku,“ ubezpečil jej Pepa a svým slovům věřil. Aby dostál svého slibu, po zbytek večeře nepromluvil, jak usilovně se snažil něco vymyslet. I když si pak šel lehnout na slamník, stále přemýšlel, a když ulehl, od samého přemýšlení nedokázal zamhouřit oka, až nakonec probděl celou noc… a těsně nad ránem ho něco napadlo.

Když bývalý mlynář Josef ráno vstal a chystal se vzbudit i svého syna, Pepova postel již byla prázdná. Čekal na něj u snídaně, čekal na něj u oběda, a když byl opět čas večeře, začínal si dělat starosti. V tom dovnitř vtrhl Pepa, očividně unavený, ale s širokým úsměvem na tváři.

„Kde jsi se toulal celý den?“ zeptal se Josef bez výčitky, než stačil Pepa vůbec promluvit.

„Pracoval jsem,“ odpověděl syn a usmál se ještě víc. Bez dalších slov popadl otce za rukáv a vyvedl ho ven. I před ostatními domy se shromažďovali jejich obyvatelé a všichni do jednoho ztuhli úžasem. Krajina se zdála být stejně pustá jako kdy jindy, přesto se, jak se zdálo, něco změnilo.

„Mlýny!“ vykřiklo jako první nějaké děcko a vzrušeně mávalo rukama do vzduchu. „Ony se točí!“
Skutečně, mlýny, které před sedmnácti lety ustanuly v pohybu, se nyní majestátně otáčely. Můžete se možná ptát, jak Pepa (neboť to byl skutečně on) dokázal roztočil mlýny, když rybníky zpátky zázračně přičarovat nedokázal. To vítr nyní otáčel obrovskými trámy, které Pepa přetvořil z bývalých vodních kol, a v útrobách mlýnů vytvářel první chutnou várku mouky po mnoha letech.

Dalšího dne stanul Pepa ve svých nejlepších šatech před králem a jeho dcerou Marií a před sebou držel čerstvě upečený bochník chleba. Vypadal obzvlášť ošuntěle mezi vším tím zlatem a bohatstvím, jakmile ale spatřil krásnou a laskavou tvář princezninu, bylo mu to dočista jedno.

Král a princezna se zatvářili poněkud překvapeně, když obdrželi neobvyklý dar, přesto se oba rozhodli jej okamžitě ochutnat. Král se zakousl jako první a v tu chvíli se mu oči zamlžily blahem.

„Tak dobrý chléb jsem nejedl…“ na vteřinu se zamyslel, „vlastně od té doby, co se Maruška narodila. Celých sedmnáct let. Chut-“

„Tatínku,“ okřikla ho princezna a zahanbeně na Pepu pohlédla, než stačil domluvit. „Neříkej mi prosím Maruška.“

„Od té doby, co se Mařka narodila,“ opravil se král a pokračoval ve své řeči.
„Chutná skoro jako chleba od jedné staré mlynářské rodiny z Rybníkova. Josef se ten dobrý muž jmenoval. Kde je mu jen konec.“

„Josef je můj otec,“ oznámil Pepa hrdě a zpozoroval, jak ho královská rodina sleduje se vzrůstajícím obdivem, „a Tereza byla má matka. Mlýny se znovu točí a to vše jen díky vaší dceři.“

S tím nejchutnějším chlebem v ústech a s jeho slovy znějícími v uších zažehl plamen lásky v dívčině srdci a tak se z Mařky a Pepy opět stali Mařenka a Pepík, protože tak si zamilovaní lidé říkávají. Od té doby se mlýny nikdy znovu nepřestaly točit a do vesničky Rybníkov se vrátily, když už ne rybníky, tak štěstí, radost a pohoda.

Redakční úpravy provedla Alisma Bailly Fisto